Dobrý jako člověk

Na přechodu uprostřed Buenos Aires naskočila zelená a drobná žena, ukrytá v tlupě chvátajících chodců, vyrazila cupitavými kroky přes široký bulvár. Přibližně v půli cesty začala celá skupina pod tlakem výstražně blikajícího semaforu a túrujících aut přecházet do poklusu. V tom okamžiku se ženě zapletly nohy a rozplácla se jak široká tak dlouhá na vozovku. Byla to rána. Papíry ze složky pod paží se rozletěly na všechny strany, obsah kabelky se rozprskl pod nohy kolemjdoucích. Kůže se sklouzla po drsném asfaltu a z kolena vytryskla krev.

Potom se začaly dít věci. Houf mnoha desítek lidí spěchajících na páteční vlak se zastavil, otočil a začal se sbíhat k otřesené ženě. Někdo podal ruku. Jiný se zeptal, jestli je nemotora v pořádku. Několik dobře i chudě oblečených chodců pečlivě sesbíralo rozmetané předměty a sneslo je neznámé k nohám na chodník, kam kulhající postavu mezitím pomalu odvedli jiní. Nadržená auta trpělivě stála, žádné se nepokusilo rozjet a všechny převálcovat.

Podobné chvíle lidské solidarity jistě zažil každý, třeba i v Česku, přesto však vždy působí jako něco nečekaného a výjimečného. Lidstvo o sobě nemá valné mínění, jeho cesta je lemována zvěrstvy a krveprolitím. Samotná západní civilizace už po staletí stojí na předpokladu, že hnacím motorem společnosti je sobecká starost každého jejího jednotlivce o sebe sama. Obecný pohled na lidskou povahu se pak zvláště po zkušenostech minulého století nejvíce blíží představě britského filozofa Thomase Hobbese, pro něhož je lidský tvor v podstatě sebestřednou, agresivní bytostí, jíž v boji všech proti všem brání pouze tenká slupka civilizace vymáhaná přísnými zákony.

Andělé a démoni
Běžná zkušenost ale zase tak pochmurná není. Nechceme tu samozřejmě stavět drobný záchvěv ohleduplnosti na ulici v Buenos Aires proti hrůzám válečných konfliktů nebo totalitních režimů. Nicméně bližší zkoumání ukazuje, že alespoň v krizových situacích je nezištné chování spíše normou než výjimkou. V New Yorku po teroristických útocích v září 2001 lidé stáli doslova fronty, aby mohli darovat krev, nakoupit za své vlastní peníze pomůcky pro záchranáře, distribuovat potraviny a vše potřebné. V ruinách rozbombardovaného Londýna za druhé světové války vedli lidé za dne bez známek paniky spořádaný život a v noci se navzájem vytahovali z hořících budov. Když ve Španělsku před pár lety zalila pobřeží lepkavá ropa z potopeného tankeru, přijeli ji z kamenů čistit zubními kartáčky dobrovolníci nejen z celého Španělska, ale také ze všech koutů Evropy včetně Česka. Podle místních se na „místo činu“ mnozí z nich s hřejivým pocitem v srdci vracejí dodnes.

Proč je to tak, že v některých situacích se lidé chovají jako démoni a jindy jako andělé?

Ve Spojených státech letos v létě vyšla kniha Rebeccy Solnitové A Paradise Built in Hell (Ráj vystavěný v pekle), která nabízí celý katalog podobných dramatických situací, v nichž se vzájemná starostlivost neznámých lidí stala převažujícím rysem nenadálé katastrofy. „Ráj“ v názvu knihy přitom odkazuje na zvláštní pocit radostného vytržení a uspokojení z lidské povahy, jež většina zúčastněných (ti, kteří neutrpěli těžkou fyzickou újmu nebo neztratili své nejbližší) během událostí zažívala.

Výzkumy psychologů, antropologů, biologů nebo neurologů z poslední doby dávají podobným pocitům a činům vědecké zdůvodnění a mění náš pohled na lidské chování. Posun od důrazu na sobeckost k důrazu na solidaritu může být hnán civilizačním otřesem z ekonomické krize, ale je také možné, že se prostě jen nahromadilo kritické množství výsledků vědeckých výzkumů, které nás nutí měnit pohled na nás samé. Z nových poznatků vědců se člověk vynořuje jako rozpolcený tvor, v jehož nejhlubších základech je trochu překvapivě zakódována schopnost cítit bolest druhých – a pomáhat.

Musíme si pomáhat
Když dítě ve věku třináct až osmnáct měsíců pozoruje neznámého dospělého člověka, který má nějaký jednoduchý problém – nemůže třeba najít předmět, o němž dítě ví, kde se nachází, nebo se mu nedaří otevřít skříň, protože má plné ruce –, je jeho přirozenou reakcí dospělému pomoci. Vědci simulovali celou řadu odlišných situací, ale vždy došli ke stejným výsledkům: děti spontánně podávají zcela neznámým lidem ztracené předměty, přidržují dveře, odstraňují dospělým překážky z cesty.

K tomuto překvapivému zjištění dospěl tým Michaela Tomasella, amerického vývojového psychologa, který řídí v Lipsku Institut pro evoluční antropologii Maxe Plancka. Profesor Tomasello vydal řadu knih a článků na téma sociálního chování a vzniku lidského jazyka, z nichž ta poslední, Why We Cooperate (Proč spolupracujeme), vyšla ve Spojených státech letos na podzim. Autor v ní líčí povahu spolupráce z perspektivy lidské ontogeneze – tedy v perspektivě vývoje lidského jedince od narození k smrti.

Tomasello ovšem není zdaleka sám, kdo dnes tvrdí, že potřeba nejmenších dětí pomáhat je jim vrozená a že není výsledkem výchovy. Pro svůj závěr má hned několik důvodů. Především se toto chování začíná objevovat ve velmi raném věku a lze se s ním lze setkat napříč kulturami.

Zkoumané děti navíc neočekávají za svou pomoc žádnou odměnu a na jejich úsilí se nijak neprojevuje přítomnost nebo naopak nepřítomnost matky či jiného blízkého dospělého, kterému by se snad mohly chtít zavděčit. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že naším dědičným instinktem je pomoci v případě potřeby jiným lidem. Sociální a kulturní vlivy se na našem postoji vůči okolí projeví teprve později.

Skutečnost je vlastně taková, že zprvu zcela spontánní a nezištná ochota pomáhat se s přibývajícím věkem začíná komplikovat. Ve věku tří let dítě začíná postupně chápat, že není nutné usnadnit život úplně každému – začíná dávat přednost blízkým lidem nebo těm, kteří se k němu dříve sami zachovali vstřícně. Zhruba ve stejnou dobu začíná také chápat role a pravidla, která ovládají chod lidské komunity a samo jejich dodržování vymáhá. Z dětí se až do adolescentního věku stávají konzervativní bytosti vyznávající řád a vyžadující spolupráci.

Tohle však jsou už vyšší stupně fungování jedince uvnitř společnosti a mezi vědci nepanuje shoda, nakolik jsou typické pouze pro člověka, nebo zda je jejich méně rozvinuté podoby možné najít i u příbuzných živočichů. Pro nás je však v tuto chvíli důležité něco jiného – lidé se rodí jako „naivní altruisté“ a na tuto základní orientaci se teprve vrství komplikovanější sociální dovednosti. Michael Tomasello tvrdí, že právě na této vrozené základní potřebě spolupráce vlastně stojí celá podstata lidské civilizace.

V úvodní scéně filmu Vesničko má středisková kráčí postava ztělesněná Mariánem Labudou cestou do práce ranní vesnicí a každé ráno se k němu připojí místní poloblázen (jeho závozník). Prostoduchý vesničan toho moc nenamluví, místo toho ale pečlivě sleduje Labudův krok, pak poskočí a srovná s ním rytmus své chůze. Tím je o jejich vzájemném vztahu řečeno vše. Kamera dál sleduje oba hrdiny, jak kráčí hrdě do JZD jako dva vojáci na přehlídce.

Takhle nějak všechno začalo. Uznávaný nizozemský biolog působící ve Spojených státech Frans de Waal (jeho letošní kniha, z níž tento text také čerpá, se jmenuje Age of Empathy, tedy Věk empatie) tvrdí, že v koordinaci pohybů se nachází původ naší schopnosti vciťovat se do psychických stavů a fyzických pocitů tvorů v okolí. Toto vciťování se do druhých – empatie – je pak dále předpokladem schopnosti pomáhat a spolupracovat, od níž zase vede cesta ke složitým sociálním strukturám moderní společnosti. Není přitom pochyb, že lidé milují koordinovaný pohyb. Vzpomeňte si na tanec, pomalé milenecké procházky ruku v ruce nebo třeba i tu strašlivou spartakiádu. Trochu komplikovaněji zažívá tutéž radost člen pěveckého sboru nebo kapely.

Nizozemský biolog však původ empatie a spolupráce nezkoumá na průběhu lidského života, nýbrž se noří mnoho milionů let zpět, do hlubin evoluce. Hlavním objektem jeho zájmu jsou šimpanzi, opice a další savci, všichni nadaní nějakou částečnou mírou empatie, jež pak až ve své nejvyšší podobě určuje povahu lidského druhu.

Vrozená schopnost dítěte pomáhat je výsledkem vývoje, který začal velmi, velmi dávno. Z tohoto úhlu pohledu je člověk stádní zvíře a je jím především proto, že v prostředí, do něhož kdysi sestoupil z větví stromů, rozhodně nestál na vrcholu potravního řetězce. Naše společenská povaha je motivována defenzivně – tak jako má ryba v hejnu podstatně větší šanci, že nebude sežrána predátorem, skýtala tlupa větší pravděpodobnost přežití našim předkům. Když vás samotného honí šavlozubý tygr, potřebujete být rychlejší než čtyřnohá bestie. Když před ní ale prcháte dva, úplně postačí, když umíte utíkat lépe než váš kolega.

Zrcadla v hlavě
Hranice individuality jsou proto u zvířat žijících v tlupách či stádech mnohem mlhavější, než by se při pohledu na jejich tělesné schránky mohlo zdát. Na počátku 90. let našli italští vědci v mozku opic kapucínských neurony, jež se chovaly „divně“. Biologové tehdy zkoumali, která mozková centra se aktivují při různých pohybech, a ke svému údivu viděli, že úplně stejná centra ožívají i bez pohybu: stačilo, když stejný pohyb nevykoná sama zkoumaná opice, ale vědec, jehož opice při pokusu vidí.

Od té doby víme, že v mozku opic, lidí, kytovců, ale také třeba ptáků se nachází takzvané zrcadlící neurony, které dokážou zprostředkovat pohyby a pocity okolí, téměř jako by byly naše vlastní. Hejno ptáků je schopno ve zlomku vteřiny změnit směr letu nebo odstartovat na sebemenší pocit ohrožení, jež zakouší jeden z jeho členů. To jsou zrcadlící neurony v plné jízdě. Na stejném principu funguje každý z nás, když se vnoří do osudu hlavního hrdiny na filmovém plátně nebo přímo fyzicky pociťuje každé zhoupnutí a zakolísání provazochodce vysoko nad hlavou v cirkuse.

Celý článek najdete v Respektu 52–53/09.