0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Z nového čísla24. 4. 20155 minut

Četl jsem jednu knihu za druhou. Zleva doprava

S Josefem Schovancem o pouti autisty příliš rychlým světem

Josef Schovanec • Autor: Matěj Stránský

Vystudoval nejlepší francouzskou univerzitu, má doktorát z filozofie a mluví několika exotickými jazyky. Když má ale napsat věnování do své nedávno vydané knihy O kolečko míň, viditelně znervózní. „Tohle je přesně situace, kterou nezvládám,“ říká bezradně. „Nikdy nevím, co mám napsat a na jakou stránku.“ Třiatřicetiletý Josef Schovanec, potomek českých emigrantů do Francie, trpí lehčí formou autismu, tzv. Aspergerovým syndromem. Je velmi plachý a společenské zvyky jsou pro něj nepřehlednou džunglí, do které se neúnavně vydává na objevitelské výpravy.

Jako dítě jste až do svých devíti let nemluvil. Proč vám to nešlo?
Existuje menšina autistů, kteří se naučí dřív číst a psát než mluvit. Já jsem mezi ně patřil. Dodnes je pro mě písemná řeč důležitější. Když se učím cizí jazyky, neumím si zapamatovat nové slovo, když ho pouze slyším. Musí mít vizuální formu. Vizuální paměť bývá u autistů mnohem lepší než jiný typ paměti. Většina lidí se naučí třeba základy španělštiny tím, že jdou do hospody, poslouchají a za chvíli se domluví. Já bych v hospodě mohl vysedávat celé dny a ničemu bych nerozuměl.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Je těžké si představit, že jste se naučil číst, aniž byste mluvil. Pomohli vám rodiče?
Četl a psal jsem asi od dvou tří let. Rodiče jsem nepotřeboval. Víte, naučit se číst a psát latinkou není složité. Těch znaků je celkem malý počet.

Problém byl trochu v tom, že napodoboval postavy z 19. století. Někteří moji autističtí přátelé zase píší e-maily stylem, jakým se psaly dopisy v 18. století.

Ale kombinací je hodně.
Když důkladně pozorujete text psaný latinkou, zjistíte, že se v podstatě používá jen malý počet písmen. Třeba „a“, „e“ a „i“ se pořád opakuje. Když znáte nějakých deset písmen, můžete leccos rozluštit. Není to nic složitého. Mluvená řeč pro mě byla horší. Pamatuji si, jak jsem se snažil něco říct, ale strašně dlouho trvalo, než to bylo srozumitelné.
Moji rodiče měli magnetofon s různými pásky a mě z nich zajímal jenom jediný, který jsem poslouchal pořád dokola. Už nevím, co to bylo. Když přišla v neděli návštěva, měl jsem pocit, že se ode mě očekává, že jej hostům odříkám. Byl jsem jakýmsi magnetofonem. Rodiče mě vždycky brzy poslali do mého pokoje.

Takže jste si raději četl. Co vás bavilo?
Měli jsme doma knihovnu, tak jsem prostě četl jednu knihu za druhou. Zleva doprava. Postupně jsem si oblíbil verneovky. Přečetl jsem téměř všechny a některé jsem se naučil nazpaměť. Pomáhalo mi to v běžném životě. Když jsem se ocitl v nějaké situaci, uvědomil jsem si, že podobná se odehrávala třeba na straně padesát. A věděl jsem, jak mám reagovat. Problém byl trochu v tom, že jsem napodoboval postavy z 19. století. Tohle je docela typické. Někteří moji autističtí přátelé píší e-maily stylem, jakým se psaly dopisy v 18. století. Přečetli si korespondenci nějakého krále a myslí si, že se takhle píše.

Autisté mívají problém porozumět světu kolem sebe, i když jsou inteligentní. Jak vlastně vnímají?
V poslední době se na tohle téma dělají zajímavé výzkumy. Ukazuje se v nich, že děti s autismem často světu nerozumějí, protože je na ně moc rychlý. Když jim pustíte film, pochopí z něj jen velmi málo. Existuje ale software, který umí film zpomalit, aniž by se deformoval zvuk. A když děti viděly takhle zpomalený film, rozuměly mu. Dnes už se tenhle princip využívá jako pedagogická metoda.

Náš svět pro ně běží moc rychle?
Ano. Je to podobné, jako když jedete do ciziny a neumíte dobře jazyk. Potřebujete, aby na vás okolí mluvilo pomaleji. Jak vidíte, já stále mluvím o něco pomaleji než průměrný člověk. Další problém je v tom, že lidská komunikace spočívá z velké části v neverbálních projevech, ve způsobu mluvy, tónu hlasu nebo nevyřčených narážkách, kterým autisté nerozumějí.

Když vám řeknu: „Voda je v lahvi“, tak pochopíte, jestli je to otázka, konstatování nebo legrace – jednoduše podle tónu hlasu. Ale tohle autistické děti nechápou. Proto také nefunguje, když na ně dospělí křičí. Když běžné dítě slyší silný hlas, hned ví, že hrozí nebezpečí a ono musí poslechnout. Když křičíte na autistické dítě, bude vám rozumět ještě hůř než v normálním rozhovoru.

Diagnózu Aspergerův syndrom, což je lehčí forma autismu, se Josef Schovanec dozvěděl až poměrně pozdě, kolem dvacátého roku. Pomohla mu v porozumění tomu, co se vlastně děje? Jak autisté interpretují realitu? Jak vyrůstat, když nerozumíte neverbální komunikaci? Má přátele? Jak studoval na prestižní univerzitě Sciences Po? Jak získal práci psaní projevů? Jak se začal léčit? Odpovědi čtěte v novém Respektu 18/2015, který vychází v pondělí 27. dubna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].