Stávka!

Stávkující nevědě, co chtějí. Nechtějí reformy, nechtějí Nečasovu vládu a tipuji, že hlavní, co chtějí, tak je užít si trochu vzrušení z toho, jak dokáží aspoň na chvilku zatočit s mocnými. Někteří z těch starších si chtějí připomenout atmosféru z roku 1989, ale pan Patizon říká, že to je čirý romantismus, protože to prostě nejde. Někteří jdou naopak stávkovat proto, aby se čas vrátil před devětaosmdesátý. Myslím si.

Přes to, že vláda dělá reformy blbě, nesrozumitelně a někdy kličkuje jako zajíc a neumí vysvětlit – stejně jako stávkující – co vlastně chce, nejde stávkujícím o reformy. Bude mezi nimi maximálně procento, kteří reformám rozumí, mimochodem stejný poměr, jako ve zbytku populace.

Ale přes veškerou hnusnou korupci, klientelismus, defraudace, kmotrovství a častou zlodějskou vychcanost politiků, některých podnikatelů, kmotrů a mafiánů, žijeme pořád z zemi, která je bohatá, v podstatě šťastná a dobře organizovaná. Příjmy stále rostou, kupní síla sice pomalu, ale přece jen roste, průměrný věk se zvyšuje, auta se zrychlují, hranice mizí, Brusel platí a komu se zachce a má tu duchovní potřebu, může do kláštera, ašramu nebo na stávku.

Ok. To vše neznamená, že by si lidi nemohli zastávkovat, taky to neznamená, že část občanů nežije v chudobě a taky to neznamená, že bychom měli oslavovat vládu. Ale stejně jako je vláda neschopná dotáhnout někam co má vyšité na praporu – boj proti korupci a rozumné šetření kvůli jistější budoucnosti – jsou stávkující neschopni reprezentovat jasné výtky. Reprezentují jen nasranost a řada z nich se stává užitečnými idioty v politické hře sociálních demokratů a komunistů.
Pan Patizon mi říká, ať se zklidním. Stávku prožijeme spolu buď doma za computerem, v případě nutných pracovních schůzek v dobrodružném prodírání Prahou. Prý se už těší a taky mi závidí můj věk, protože já půjdu do důchodu v šedesáti čtyřech a on až v osmdesáti dvou. Ale prý mu to vlastně až tak nevadí, protože jeho italský prapraprastrýc pracuje ve svých osmdesáti a je šťastný a spokojený.