Jak poslanci zneužívají své privilegium

Je to opravdový luxus. Vést monolog, při kterém mě nesmí nikdo rušit. Moci vysvětlit a zdůvodnit své vize, nápady, prosadit kritiku. Tento luxus dostali poslanci při svých vystoupeních ve sněmovně hlavně pro to, aby mohli obhajovat a spravovat zájmy občanů a nikdo je při tom nesměl umlčet. Je úterý 20.3. 2012, půl osmé večer, poslanci jednají o vyjádření nedůvěry vládě Petra Nečase. Politici se střídají za řečnickým pultíkem a mluví a najednou je jasně vidět ten průšvih. Luxus mluvit nerušen kvůli zájmu veřejnosti je právě masivně zneužíván v zájmu prosadit sám sebe a svou stranu.

Ani po devadesáti minutách mluvení nepadlo žádné konkrétní tvrdé číslo, které by jasně ukázalo, proč má vláda zůstat nebo odejít (nějaká čísla padla, ale nic nedokazovala). Nebylo slyšet jediný důkaz o tom, že se vládě daří, nebo, že vše destruuje. Proč taky. Výsledek je známý dopředu, vláda zůstane, protože to koaliční poslanci odhlasují. Poslanci přesto mluví a mluví. Je tu jeden zásadní problém nedebatují a neposlouchají se.

Pan Patizon říká: „Tak tím to je, odsud ta nemoc.“ Politici se naučili v parlamentu mluvit a neposlouchat. Nikoho opravdu nezajímá, co říká ten druhý. Je důležité pronést svou krásnou řeč. Před kamerami, za přímého tv přenosu. Tyto sněmovní (a senátní) monology nějak politiky nakazily. Podobné řeči vedou i na veřejnosti. Neposlouchají otázky, nedebatují. Říkají jen to, co chtějí říct, hlavně to musí být úhledné. Je to zboží, které politici nabízejí k výměnnému obchodu.

V debatě by se museli bránit, přesvědčovat, přiznat chyby, někdy dokonce velké chyby. Ale to politiky v jejich očích ponižuje. Vždyť jsou privilegovaní a při řeči je nesmí nikdo rušit. Na to jsou zvyklí. Proto neodpovídají na nepříjemné otázky, jen se tváří, že to co říkají je odpověď. Když jim novinář položí otázku znovu a znovu jsou překvapeni, co se děje, proč se znovu ptá. V lepším případě nabídnou jinou „neodpověz“, v horším žádnou (to není stížnost, jen pouhé konstatování nemožnosti debaty).

Monology politiků jsou určeny pro uši veřejnosti. Ty skutečné politické debaty vlastně neznáme. Jak se mezi politiky debatuje o obsazení dozorčích rad nejbohatších tuzemských podniků, ovládaných státem? Taky se vedou monology? Jistě ne, to by v těch dozorčích radách dodnes nikdo neseděl. Jak se debatuje o zadání státních zakázek? Monology se jistě nevedou, to by se mluvilo o nákupu gripenů ještě dnes.

„Kde je návod, jak z toho ven?“ ptá se pan Patizon. Nemám ho. Ale osobně můžu slíbit jedno, už nikdy při svých otázkách nenechám politiky přednášet monolog. I když to bude asi úmorná práce.