Jak mají naše děti přicházet na svět?

Je nesnadné paušalizovat problém, ve kterém hraje úlohu tolik aspektů, jako je porod vůbec. Vezměme to podle jednotlivých:

Aspekt praktický

Porod doma vyžaduje nutně přítomnost minimálně jedné(jednoho) pomocnice (pomocníka), která(ý) bude pečovat o vaření jídel, přípravu nápojů, praní plenek a prádélka, nákupy hlavně tekutin (aby matka měla dost mléka, musí dost pít), obstarávání vložek, výměnu ložního povlečení, a bude schopná případně nespát pro pláč novorozeněte a při tom všem si zachová dobré zdraví i náladu. V ústavním zařízení se o všechno vypočtené postará personál a instituce a to po takovou dobu, že po propuštění domů může být rodička schopna zastávat většinu už sama.

Aspekt zdravotnicko-hygienický

Po domácím porodu je novorozeně v biologicky nejvhodnějších podmínkách: v blízkosti matky a v prostředí, kde snad bude vyrůstat, vnímá třeba podvědomě zvuky, pachy, teplo své rodiny. Pokud není ohroženo nákazou od nevhodného posmrkujícího či pokašlávajícího příbuzného, je mimo nebezpečí nějaké časné nákazy a je možno také zajistit mu šero s ohledem na oči. V ústavním zařízení leží s mnoha jinými buď na pokoji u matky, či na novorozeneckém oddělení. Pokud se vnese jedním dítětem či dospělým nákaza jakéhokoliv druhu, docházívá často k přenosu na všechny ostatní novorozence. Sterilizace prádla a sacích lahviček se jistě provádí maximálně správně, ale matka nemá možnost kontroly a často dochází k nedopatřením.

Aspekt citový

Nedá se ani statisticky zjistit, čím a zda vůbec matka při porodu trpí citově kvůli svému okolí. Některá může být vyplašená, až stresovaná a přítomnost osoby, kterou sama miluje a které důvěřuje, ji jistě může uklidnit a ovlivnit i průběh porodu. Některá může ale být tak upnuta na vrcholný okamžik svého života s myšlenkou „teď se stane zázrak, teď už brzy uvidím to, co bylo tajemstvím, své dítě“, že je jí ale úplně jedno, kdo je kolem ní, kde je, jestli je noc nebo den a spíš ji ruší nežádaná péče maminky, manžela, personálu. Některá je tak vyšinutá svým zdravotním stavem, hormony a pocity, že celou věc považuje za příkoří vůči své osobě a je neutěšitelná vůbec, pak ji musí zklidňovat chemie.

Jak to shrnout?

Není paušální, všeobecně platný návod. Každá doba preferovala to či ono, ženy rodily kleče, měly speciální porodní křesla s dírou („gramofon“), některé domorodé kmeny měly ve zvyku rodící ženu pověsit za ruce na strom na tak dlouho, dokud neporodí – patrně si, ubožačka, s porodem pak rychle pospíšila.

Vždycky byly stížnosti i chvály, odevzdanost i obavy, ale děti se rodily ostošest, žádnou ženu porod nepřiměl k rozhodnutí, že než za takových podmínek, tak raději rodit už nikdy nebude. Rodilo se převážně doma, v džungli, v poušti, v zámcích, za přítomnosti sloužících a lékařů i třeba sama patnáctiletá prvorodička v lese (viz knihu „Sama mezi Indiány“). Ano, úmrtnost dětí i matek byla vysoká, ale bylo jich tolik, že z biologického hlediska stále převažoval růst populace. Je s podivem, že v době, kdy se péči o matku a dítě věnuje taková pozornost, růst populace klesá.

A tak pro naši dobu bude asi nejlepší volit takový způsob porodu, jaký vyhovuje matce, ony ty maléry se stávají jak v ústavech, tak doma. Osamělá žena patrně raději zvolí porod ústavní, žena s možností opatřit si domácí výpomoc může volit porod doma a úřady by snad měly stanovit určitou mez rizika, při jejímž překročení by porod doma byl na vlastní zodpovědnost i výdaje. Pro ústav by možná bylo lepší omezit tak možnost dodatečných „reklamací“, kdy každá vývojová vada se klade za vinu špatně vedenému porodu a matky by se tak vyvarovaly zbytečných císařských řezů, ke kterým ústav často sahá z alibizmu.

Bylo by možná zajímavé zamyslet se, kolik neduživých, nedonošených, vrozenými vadami postižených dětí by mimo ústav tiše ustoupilo mimo tento život a poskytlo víc šancí biologicky hodnotnějším jedincům – hrozná úvaha, ale z hlediska zájmu celé společnosti ji nelze pominout.