Generace Z po celé Evropě protestuje. Proč mladí v Česku mlčí? 

Plameny šlehající z historických francouzských budov, rabování obchodů, slzný plyn, agrese. To vše dělá z původně studentských protestů doslova kouřovou clonu reálným problémům mladých. Odsoudit násilí, krádeže i žhářství je nutné a nezbytné – ovšem zalepit tím ústa frustrované generaci Z může být nejen krátkozraké, ale nepochopitelně hloupé a dopady můžeme pocítit i u nás v Česku. 

Vlna demonstrací takzvané generace Z, tedy lidí narozených zhruba mezi lety 1997–2012, nezaplavila jen Francii, ale i Řecko, Belgii, Španělsko, Itálii, Portugalsko, Albánii nebo Srbsko, na protesty se chystá i Německo, před pár měsíci zase stejná generace demonstrovala v Indii. Přestože každá země má logicky svůj vnitropolitický příběh, v zásadě se mladým nelíbí to samé: stále nedostupnější bydlení, upadající školství, strach o budoucnost. 

Úzkost a strach pramení z polykrize, které generace Z čelí, jak pro The Guardian říká sociolog Paolo Stuppia, od klimatické krize až po nezvladatelně rychlý vzestup umělé inteligence. Když do takové výbušné směsi přisypeme také ekonomické i emoční dopady nečekané pandemie covidu a ruské agrese na Ukrajině, je s podivem, že se mladí dospělí nevydali do ulic už dávno. Pozoruhodné je také to, že je zatím nenásledovali jejich vrstevníci v Česku. Možná se ale díváme na doutnající časovanou bombu. Problémy tu totiž probublávají a politici se je, podobně jako v jiných evropských zemích, snaží držet pod pokličkou.