Román Lázár je globální hit. V podcastech mu halasně fandí popové hvězdy, uznale nad ním pokyvuje i řada kritiků a recenzentů. Není divu – je to zajímavá a v mnoha ohledech obdivuhodná kniha. A nejen proto, že jejímu autorovi Neliu Biedermannovi je pouze třiadvacet, je to zkrátka dobře odvedená a promyšlená práce. Navíc v době, kdy se tříští svět i literatura, přichází se snahou o velký příběh (i když v tom nakonec není stoprocentně úspěšný).
Talentovaný a ambiciózní Švýcar sahá ve své druhé knize k rodinným kořenům: popisuje v ní životy tří generací jednoho maďarského šlechtického rodu od konce 19. století po sklonek padesátých let století minulého. A na pozadí 280 stran rodinného příběhu se odehrává zásadní výsek maďarských dějin: rozkvět, světová válka, velmi pochybný a krátkodechý rozkvět, další světová válka, komunistický převrat a potlačené protikomunistické povstání.
Sázka na dějiny
Lázárovi jsou velmi bohatí majitelé rozlehlých pozemků a prosperujících továren, ale ani majetek je neuchrání před rodovým prokletím sklonů k šílenství a sebevraždám. Hojně je v tom ovlivňuje rodové sídlo, zámek uprostřed hlubokého lesa, který rod vysává a zmocňuje se duší jeho slabších (nebo zdánlivě slabších) členů. Nakonec tak rodina temný domov opouští a děj se přesouvá do mondénního lázeňského městečka, následně do metropolitní Budapešti, po komunistickém převratu a vyvlastnění pak do bídy venkovské převýchovy, kterou část maďarské šlechty podstoupila – a nakonec zase zpátky do Budapešti, ale tentokrát do ukoptěného tísnění v malém bytě.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
