Album týdne: Weezer vzpomínají na kluby, co smrdí jako moč, a vracejí se ke klasickému soundu

„Přál bych si dělat něco nového, ale to nikdo nechce poslouchat,“ stěžuje si ve skladbě C.E.O. frontman skupiny Weezer Rivers Cuomo. Po delším období plném experimentů, jež se dočkaly rozpačitého přijetí, se kapela odevzdaně vrátila ke svým kořenům a vydala „zlatou“ desku Weezer. Ta posluchačstvo vrací atmosférou, žánrem i tématy textů do éry devadesátek, kdy byli kultovním uskupením.

Kapela vydáním „modrého alba“ v roce 1994 prorazila cestu novému směru na alternativní hudební scéně, jíž do té doby dominovala rozervaně agresivní Nirvana či rozmáchle vášniví The Smashing Pumpkins; zkrátka grunge, syrovost a temnota. Do tohoto prostředí vstoupila banda čtyř roztomile trapných outsiderů v košilích, kteří přinesli osvěžující normálnost a nadsázku v doprovodu chytlavých melodií. A tento osobitý styl začal brzy formovat novou generaci a estetiku.

Návrat do minulosti, který „zlatá deska“ deklaruje, lze rozpoznat hned v počáteční písni Say Yes, jež pracuje s osvědčeným kontrastem klidného hudebního doprovodu a divokých kytarových riffů typickým pro „modré album“. Na podobné bázi je postavena zmíněná skladba C.E.O., jež parodickým videoklipem navazuje na Undone – The Sweater Song. Desku pak uzavírají vzpomínky na mládí; v The Show Must Go On zpívá Cuomo se sentimentem o neuspořádaném životě v dodávce během turné, v The LA Sound zase o koncertu v „klubu, co smrdí jako moč“.

Dlouhotrvající kariéra skupiny je úctyhodná, stejně jako její schopnost zaujmout i mladší publikum. Kapela v písních otevírá témata relevantní pro současnost: tlak na výkon, strach ze selhání či pocity nepochopení. Weezer se mnoho let hledali, přičemž se stále snažili udržet šarmantnost a autenticitu z devadesátých let. Po více či méně úspěšných pokusech došli k závěru, že lidé nejvíce ocení jejich „weezerovský“ rukopis. Návrat ke kořenům je tak možná prohrou pro Cuoma, který toužil po novém zvuku, avšak výhrou pro fanoušky i pověst kapely.