MALIČKÁ

Jednoho dne mě anaana vezme do koupelny a obzvlášť dobře mi umyje obličej a obleče mě do mého nejlepšího oděvu a pak ho na mně přepečlivě upravuje. Při oblékání se na mě nedívá, ale má plné ruce práce, aby látku uhladila, a přitom mi říká, že nemám být smutná a že půjdu do nové rodiny. Nerozumím slovům, která mi říká, přestože je slyším. Nechápu, proč mi anaana radí, abych nebyla smutná, vždyť smutná nejsem. Je tu se mnou ona, anaana, která mě obléká do mého nejhezčího oblečení a zkrášluje mě, tak přece vůbec nemám důvod být smutná. Jsem bezmála šťastná, že ji mám sama pro sebe, že budeme společně krásné. Skoro jako když se nedávno anaana a ataata vedli dole ve městě za ruce. 

Anaana mi balí nevelkou tašku a já sleduju, jak si čichá k mému oblečení a předtím, než ho vloží do tašky, si ho tiskne k srdci. Dívám se na ni, dřepí v pokoji a najednou na mě trochu přijde lítostivá nálada, když vidím, že i anaana je najednou lítostivá. Popojdu k ní, položím jí ruku na rameno a ona zas položí svoji přes moji. Několikrát mě po ní poplácá a vstane, přitom si z očí otře slzy. Taky je mi do breku, ale já brečet nesmím, to mi právě anaana řekla. 

Vyjde z místnosti s taškou v jedné ruce a s mojí dlaní v druhé. Posadí se v kuchyni ke stolu, sklopí pohled a zničehonic se ozve domovní zvonek a dovnitř vstoupí paní, kterou jsem nikdy neviděla. Mluví velmi tichým hlasem a střídavě se kouká na mě a na tašku, kterou anaana položila na stůl. Povídají si jen chviličku a anaana řekne dobře a vstane a odejde do obýváku, aniž by mi věnovala pohled nebo cokoli řekla. Paní mě vezme za ruku, popadne tašku s oblečením, odvede mě do chodby. Přede dveřmi stojí nějaký pán a obě nás přivítá. Dostanu strach a začnu volat anaanu, a jakmile za námi zapadnou dveře, hystericky se rozbrečím. Pán mě vezme do náruče, a tak ho kopu a biju, protože chci, aby mě postavil na zem, abych se mohla rozběhnout zpátky za anaanou a obejmout ji.