Umíme pěstovat bonsaje?

Povídky jsou v české kotlině setrvale vnímány jako chudý příbuzný románů. Je to námět či nápad, který neprošel testem. A aby nepřišel vniveč, dostal alespoň povídkový tvar. Tedy něco, co je snad dobré pro zanícené čtenáře daného autora či pro časopisy, pro něž povídky představovaly snadno získatelné texty, které hned nezestárnou a fungují jako spižírna.

Literární dějiny i nakladatelé si v českém kontextu cení povídku v 19. století – protože velkých románů tam máme pomálu. Mácha, Tyl, Rubeš, Neruda, Světlá; ostatně i Babička Boženy Němcové je spíš hodně dlouhá povídka. Tehdy byla povídka cenné dílo, ne zužitkování zbytků z pokusu o román. Když přejdeme k 20. století, najdeme v kanonickém centru několik sbírek Karla Čapka, povídky Haškovy, Vančurovy, Langerovy a ve druhé půlce století pak Hrabalovy, Oty Pavla a Kunderovy Směšné lásky. Znalci by pak přidali pár jmen z šedesátých let jako Ivan Vyskočil, Alexandr Kliment či Petr Chudožilov.

Na úrodném kulturním poli šedesátých let povídka zajímavě ožila, ale pak se zase ocitla na okraji zájmu a tento stav víceméně trvá, byť třeba tematické soubory z edice Česká povídka nakladatelství Listen jsou nejspíš čtenářsky úspěšné, protože nabízejí oblíbená jména. Je to trochu jiná situace než ve velkých kulturách, kde se špičkové povídky mohly uplatnit nejen v literárních, ale i ve společenských či rodinných časopisech. Do školy povídek je prostě třeba chodit v cizině.

Zanedbané území, v němž česká povídka přežívá, vzal jako výzvu spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec, který sestavil rozsáhlou antologii Na solar. Vybíral z povídek otištěných knižně v autorských sbírkách, které vyšly po roce 1989. Těch za dva roky přečetl přes dvě stě, což činí na tři tisíce povídek. A z toho pak vybral třicet kusů, aniž kterýkoli z autorů dostal prostor pro více než jednu povídku.