Čeští bojovníci za Putina

Na lavici obžalovaných sedí vedle sebe pět lidí, čtyři muži a jedna žena, všichni staršího věku. Podle zjištění policie a obžaloby přednášené v druhém srpnovém týdnu u Městského soudu v Praze jde o skupinu, která byla připravena v pravý okamžik – ten, který se bude hodit Rusku – měnit násilně pořádky v naší zemi. K výcviku k „diverzním akcím“ se jim v roce 2017 podařilo vyslat mezi proruské bojovníky do Doněcka toho nejmladšího z lavice, pohublého sedmapadesátiletého dělníka a odborníka na zakládání a údržbu permakulturních zahrad Miloše Ouřeckého. Plány mělo vedení spolku s dlouhým názvem Českoslovenští vojáci v záloze za mír, k němuž všichni obvinění patří, o dost větší: vycvičit na Donbase k bojům s českými spoluobčany lidí mnohem víc. Případ, který začal soud projednávat, bude rozhodovat o zapojení obžalovaných do teroristické skupiny. Podle původních plánů justice se mělo začít už v červenci, ale to nevyšlo: k prvnímu stání dorazil s velkým rámusem zástup podporovatelů souzené pětice, všichni hlučeli u soudu a byli nespokojeni, že se nevejdou do místnosti, jednání muselo být odloženo. Teď už byla místnost větší, stráž připravena a na chodbách i v jednacím sále vládl klid. 

Nebezpečná věc

Na dálku ze Slovenska sleduje případ novinář a spisovatel Tomáš Forró. Příběh pěti obžalovaných lidí je tomuto známému autorovi reportáží z okupovaného Donbasu blízký nejen tématem, ale i tím, že čtyři z nich zná osobně. Šéfa proruských „záložáků“ Ivana Kratochvíla, bývalého důstojníka Československé armády, jeho zástupkyni a velitelku štábu skupiny Andreu Krulišovou, pravoslavného kněze a ideologa skupiny Přemysla Hadravu i samotného bojovníka Ouřeckého. Poslední obžalovaný, kterého Forró osobně nezná, je obžalován, že teroristické skupině přispěl penězi a policisté u něj doma našli zbraně.

Byla to ostatně zjištění Tomáše Forróa, která stála na počátku vyšetřování vedoucího až k dnešnímu soudu. Forró od roku 2016 pobýval jako reportér i v částech východní Ukrajiny obsazené proruskými separatisty. Jako jedinému novináři na světě se mu tehdy podařilo získat důvěru lidí na obou stranách už probíhající, nicméně ještě nikoli celoplošné rusko-ukrajinské války, psal o nich reportáže do novin i knihy. Na území zabrané separatisty jezdil hlavně za dvěma českými vojáky, kteří se tehdy vydali pomáhat Rusku, za Jiřím Urbánkem a Pavlem Botkou. Každému z nich už české soudy v roce 2022 vyměřily v nepřítomnosti trest dvaceti let za mřížemi za teroristický útok a účast v teroristické skupině. I když oba vojáci v ozbrojených složkách separatistů věděli, že má Forró jiný světonázor a ruské angažmá na východě Ukrajiny vnímá jinak než oni, získali k němu přátelský vztah. A na podzim roku 2017 se ho v bojové linii kousek od města Mariupol zeptali, jestli nechce poznat dalšího Čecha, který k nim do bojové skupiny nedávno přibyl. Forró souhlasil.

„Z jednoho domku tam pak vyšel Miloš Ouřecký s kalašnikovem,“ vzpomíná novinář. Mluvíme spolu v jeho domově na Slovensku, přesné místo z bezpečnostních důvodů uvést nelze, a Forró u kuchyňského stolu vzpomíná, jak mu do výbuchů z nedaleké frontové linie vyplašeně působící Čech vyprávěl, že ho do separatistických ozbrojených skupin poslala jeho domovská organizace Českoslovenští vojáci v záloze za mír.

„Říkal mi tehdy, že byl obelhán, že si myslel, že jde pomáhat místním obyvatelům. Až v zapečetěné obálce s rozkazem velení, kterou směl otevřít po příjezdu do ruského Rostova na Donu, prý stálo, že má být součástí ozbrojené skupiny,“ vzpomíná Forró. Cílem byl výcvik Ouřeckého v boji tak, aby pak mohl nabyté dovednosti předávat po návratu dalším „československým vojákům v záloze“. „Měl se naučit práci s výbušninami, bojové techniky i taktiky, diverzní akce. A pak je učit a být schopen použít v Česku, až pro to nastane situace,“ říká novinář. Když slyšel o nespokojenosti Ouřeckého s jeho novou rolí, nabídl mu, že mu pomůže zpět, že mu koupí lístek domů. „Říkal jsem mu, cítíš se tu špatně, oklamali tě, tak co tu děláš, policajtům doma to vysvětlíš a já jim taky zavolám, nebude to tak zlé. Ale neodešel. Viděl jsem ještě po několika měsících, že dává na ruskou síť Vkontakte svoje fotky v bojových pozicích se sniperskou puškou, normálně začal bojovat. Nevím, jestli mi tehdy lhal, nebo se mu tam později začalo líbit a řekl si, že zůstane,“ vzpomíná Forró. 

Setkání s Ouřeckým otevřelo tehdy novináři zároveň dveře k poznání, jak to ve spolku proruských českých „záložáků“ chodí a co jsou zač. Zjistil od Ouřeckého, že ho na Donbas vyslal šéf skupiny Ivan Kratochvíl. Na některých dokumentech, které mu bojovník ukázal, byla podepsána i žena ve funkci velitelky štábu Andrea Krulišová. A dozvěděl se i o aktivním členovi „záložáků“, knězi pravoslavné církve z Roudnice nad Labem a „politrukovi“ spolku Přemyslu Hadravovi.

Na reportéra to zpočátku působilo především „naprosto bizarně“, ale časem se rozhodl vydat do Česka a podívat se na skupinu zblízka. Pod legendou, že je světonázorově na „jejich straně“, se setkával s Kratochvílem, Krulišovou i Hadravou a vedl s nimi dlouhé rozhovory o jejich záměrech, plánech a kontaktech na proruské separatisty nebo ruské bezpečnostní složky. Rozhovory s nimi ho přesvědčily, že se přiblížil něčemu, co může být hodně nebezpečné. 

K smíchu, nebo vrazi?

To, co Tomáš Forró v Česku v čele spolku objevil, ho pak přivedlo k velkému novinářskému dilematu: jestli má o všem říct české policii, nebo se držet profesionální praxe a napsat článek, kterého si policie po vydání může všimnout (ovšem stejně jako lidé, o kterých píše a kteří začnou zametat stopy a být opatrní) a vyhodnotit ho jako podnět k vyšetřování. Bylo to obtížné rozhodování. Na jednu stranu viděl, jak říká, skutečně bizarní skupinu lidí, většinou důchodového věku, byli mu i trochu k smíchu. Podle něj Kratochvíl trpěl nostalgií po časech, kdy ještě jako důstojník Československé armády něco znamenal a teď v čele skupiny dostal druhou šanci „někým být“. Krulišová působila jako labilní agresivní typ s chutí někomu ubližovat. Ale věděla, že Rusové přímo s ní jednat nechtějí – velkou část života totiž prožila jako muž, než prošla tranzicí, a jak mu svěřil Kratochvíl, Rusové ji proto nechtějí u stolu. Po jedné z návštěv Ruského střediska vědy a kultury při ruském velvyslanectví v Česku ho požádali, ať už ji ani Hadravu příště s sebou neberou. „Hadrava byl takový slizký podivín a nejvíc obezřetný. A všichni se navzájem nesnášeli a pomlouvali, že jsou alkoholici,“ říká Forró. 

A přestože pocit, že se dívá „jen“ na frustrované, možná vyšinuté podivíny s mozky vymytými ruskou propagandou, byl silný, uvědomil si, že spokojit se pouze s takovým hodnocením je chyba. V rozhovorech mu prozrazovali, že se chystají na zabíjení – liberály, „cikány“, „buzeranty“, všechny živly, které jsou proti nim a narušují jednotu slovanských národů, je prý třeba vybít, aby se země očistila od vnitřního nepřítele a byla připravena bojovat proti Západu. Tedy bránit Rusko, které je se svými nerostnými surovinami tím konečným cílem, o který Západu a Židům v pozadí jde. „Čistá putinovská báje,“ říká Forró. 

Vyprávěli mu, jak budou vyhazovat mosty do povětří, vraždit lidi, a že až ta chvíle převratu přijde, Rusko jim s bojem pomůže. A taky věděl, že neschopní určitě nejsou – Českoslovenští vojáci v záloze za mír už měli, jak zjistil, na Donbase dva své členy, bojovníky z dřívější doby, a dostali tam nakonec i Ouřeckého. „Uvědomil jsem si, že navzdory tomu, jak ti lidé vypadali, oni chtěli skutečně zabíjet a byli toho schopní,“ říká Forró. A když v roce 2019 hořel Notre-Dame a Kratochvíl byl přesvědčen, že jsme právě svědky útoku muslimů na křesťanskou kulturu a že je třeba jednat, došlo novináři, že spouštěčem k zabíjení se pro jeho nové známé může stát kdykoli cokoli. A obrátil se na policii.

„Mluvím teď o tom poprvé veřejně,“ říká u kuchyňského stolu reportér. „Rozhodl jsem se, že by měli čeští policajti dostat šanci s tím něco dělat. Zavolal jsem policistce, která mě kontaktovala dřív kvůli mým cestám k separatistům, že článek vyjde za dva týdny a že jí ho už teď posílám. Za deset minut mi volala zpátky, že se policie se mnou musí okamžitě sejít. Další den přijeli na Slovensko, dal jsem jim k tomu nějaké věci a oni se na ty lidi napíchli a začali je sledovat.“ Policie tehdy o proruském spolku věděla, zajímala se o něj. Ale informace o vyslaném vojákovi cvičícím se u separatistů k diverzním akcím v Česku, plány na boj s „vnitřním nepřítelem“ a svědectví o kontaktech skupiny s ruskou vojenskou rozvědkou na Donbase pomohly rozjet intenzivní vyšetřování. „Policisté mi řekli, že nevěděli, že je to tak daleko,“ říká Forró. 

Maxim to zařídí

To, co se policisté z článku Tomáše Forróa dozvěděli, se kryje s jejich dalšími zjištěními. Šéf spolku Kratochvíl i farář Přemysl Hadrava opakovaně navštěvovali okupovaná území na Ukrajině.  Kratochvíl Forróovi vyprávěl o síti svých kontaktů na úředníky separatistické administrativy a ministerstev, na členy tajných služeb a tamní armády nebo na ruského senátora na anektovaném Krymu. Dozvěděl se od něj, že dohoda o vysílání Čechů do bojů proti Ukrajině se odehrála v Doněcku na setkání s mužem jménem Maxim, který oficiálně pracuje na ministerstvu informací nelegálně vyhlášené Doněcké lidové republiky (DLR) a je vysoce postaveným členem civilní rozvědky doněckého ministerstva státní bezpečnosti. „Poprvé jsem ho viděl v roce 2016. Byl to takový čtyřicátník, kterého se v Doněcku všichni báli. Říkal, že je místní, ale všichni věděli, že je to čistý Rus, dozvěděl jsem se pak, že pracuje pro FSB,“ popisuje Forró.

U městského soudu v Praze se detaily případu budou teprve projednávat. Miloš Ouřecký je obžalován z toho, že se jako člen účastnil činnosti teroristické skupiny, a byl mu navržen trest šesti let za mřížemi. Šéf spolku Ivan Kratochvíl, ideolog skupiny Přemysl Hadrava a velitelka štábu Andrea Krulišová jsou obviněni shodně z podpory a propagace terorismu ve prospěch zločinecké skupiny. Čin měli spáchat tím, že Kratochvíl s Hadravou v roce 2017 vyjednali v Doněcku s českými bojovníky proti Ukrajině vysílání lidí z Česka na výcvik a pomoc separatistům a všichni tři i s Krulišovou vymysleli postup, jak bude vysílání vojáků vypadat. Kratochvíl a Hadrava jsou navíc souzeni za financování terorismu, protože do Doněcka poslali peníze, a Kratochvíl i z výroby a nakládání s dětskou pornografií – policie našla fotky v jeho počítači. Kratochvílovi a Hadravovi navrhuje obžaloba deset let vězení, Krulišové o půl roku méně. Poslední obviněný Vladimír Štádler je obviněn z financování terorismu a nedovoleného ozbrojování, policie u něj našla při prohlídce tři revolvery, brokovnici a náboje. Štádlerovi navrhuje obžaloba deset let vězení.

Druhý pokus o projednání možného teroru sice v srpnu opravdu začal, ale kvůli nejasnosti, zda byl řádně pozván zástupce právnické osoby Českoslovenští vojáci v záloze za mír, byl soud odročen na říjen. Ale stihla se u něj odehrát jedna důležitá věc: Miloš Ouřecký, který bez kalašnikova v ruce působil zakřiknutě a zajíkavě ze sebe soukal slova, soudu sdělil, že chce uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. Přijímá tím vinu popsanou v obžalobě: že se „jako člen účastnil činnosti teroristické skupiny, která naplňuje znaky organizované zločinecké skupiny“. Ouřecký spolupracoval s policií už během vyšetřování a při uzavření dohody o vině a trestu se jeho trest sníží, pokud pak dohodu přijme soud. Plné přiznání viny Ouřeckého podle právníků snižuje šance ostatních obžalovaných se z obvinění u soudu vyzout. 

S Botkou za zadkem

Dveře rodinného domku v jedné z vesnic na Náchodsku otvírá Miloš Ouřecký po domácku oblečený v tílku a trenýrkách. To, co se odehrálo, je jasné už z obžaloby, které u soudu přitakal: v červenci před osmi lety, když mu Kratochvíl pomohl sehnat letenky a vízum do Ruska, odletěl z Prahy do Rostova na Donu, odtud pak k hranici Ruska s Ukrajinou, konkrétně se zabranou Doněckou oblastí, kde si ho měl převzít český člen separatistických bojůvek Martin. Ten však nepřijel a Rusové ho přes hranici nepustili. Ouřecký proto odletěl do Prahy za Kratochvílem pro nové instrukce. Dostal je: Kratochvíl mu dal kontakt rovnou na Maxima. Při druhém pokusu už prý stačilo na hranici říct „Max“, vojáci to ověřili telefonem a vpustili ho na okupovanou Ukrajinu. „Nevěděl jsem, že mám bojovat, Kratochvíl mi říkal, že když budu chtít, můžu tam i natrvalo zůstat, nebo se vrátit, že můžu bojovat, nebo pomáhat lidem, můžu se vycvičit a vrátit, že uvidím na místě,“ říká Ouřecký. Maxim ho dal na starost českým proruským bojovníkům Urbánkovi s Botkou, známým novináře Forróa. „Pak mě dali k batalionu, za zadkem mi pořád chodil Botka a říkal mi, že už se nemůžu vrátit domů, že mě tam zavřou,“ říká Ouřecký. Vrátit se prý chtěl hned, ale zjistil, že už mu neplatí ruské vízum, a tak mu ho syn – rovněž člen Československých vojáků v záloze za mír – v Česku musel vyřídit znovu. S proruskými bojovníky strávil Ouřecký zhruba půl roku, pak s novým vízem přešel hranice zpět do Ruska a odletěl domů. A tři roky po návratu a necelé dva roky po vydání Forróovy reportáže o skupině si pro Ouřeckého, stejně jako pro jeho čtyři spoluobviněné, přišla policie.

„Nedá se nic dělat. Porušil jsem zákon, přijde trest,“ říká. Hovor s mužem, jehož intelekt je podle posudku v pásmu nadprůměru, ale je stižen naivitou, je trochu matoucí. Od nespokojenosti s pobytem u proruských ozbrojenců přeskakuje k líčení veselé historky, jak se tam učil skládat samopal a jak pak zbraň omylem vystřelila. S vojáckým angažmá začal už někdy v roce 2015, kdy se v obavě z příchodu hord migrantů přidal k domobranecké organizaci ve skupině, kterou založil bývalý voják Armády ČR Marek Obrtel. Ta se časem rozpadla, protože se vedení rozhádalo. „A pak jsem byl někde v hospůdce v Praze, kde byli vojáci v záloze, zástupci různých iniciativ, třeba za mír nebo proti radaru. Ivan Kratochvíl tam řekl, že on má zkušenosti z armády a může to zastřešit,“ popisuje, jak se dostal do Kratochvílovy organizace. V roce 2017 po besedě s Kratochvílem v motorkářské klubovně u Náchoda zareagoval na jeho líčení, jak zle to vypadá u separatistů v Doněcké lidové republice a že je tam potřeba každá ruka, tím, že se přihlásil. „Chtěl jsem pomáhat a taky se časem dostat na Sibiř, vždycky jsem se tam chtěl podívat. Mělo nás jet víc, ale to nakonec nevyšlo a vyrazil jsem sám.“ S Kratochvílem už se po návratu, jak dodává, nikdy nesetkal a žádné diverzní útoky v Česku dělat nikdy nechtěl. 

Bývalý námořník Vladimír Štádler na zahradě svého domu v okrajové čtvrti Prahy vypráví, že jeho cesta k dnešnímu soudu se také započala před deseti lety v uprchlické krizi. Na demonstraci proti migraci ho oslovili „nějací lidé“, kteří o něm věděli, že je horolezec, a požádali ho, aby při trénincích slaňování dohlížel na jejich skupinu, která se učila různé dovednosti. Podle obžaloby se stal časem sympatizantem souzeného spolku. Chodili na střelby, přespávali v přírodě a poháněni strachem z migrační vlny se připravovali na obranu. A jak se v roce 2019 dostal z lesa a střelnice na Krym a do okupovaného Doněcka s Ivanem Kratochvílem a proruským exsenátorem Jaroslavem Doubravou? „Někdo, už nevím kdo, mi řekl, že tehdejší senátor shání doprovod, a já jsem se chtěl přesvědčit, co se tam děje, jak to dění prožívají lidé.“ Štádler vypráví, že byl na Krymu v době pátého výročí anexe Ruskem. „A viděl jsem, že lidé v Sevastopolu to výročí oslavují,“ dodává. A v Doněcku mu prý zase místní lidé říkali, že za devastaci oblasti mohou Ukrajinci. A nebyli ti lidé, mezi nimiž se delegace pohybovala, třeba Rusové? „Možná byli, to já nevím,“ říká. Zbraně, které se u něj našly, prý byly historické a dala mu je maminka těsně před smrtí.

Přemysla Hadravu jsme v neděli po soudu zastihli sloužit mši pro dvanáct farníků v pravoslavné kapli v Roudnici nad Labem. S Respektem mluvit nechce, nevypovídal ani u policie. Našly se u něj při prohlídce útržky letenek do Moskvy a Rostova na Donu a taky papír s telefonním číslem a e-mailem na Maxima – i s příjmením Zubrov. Všichni obžalovaní skončili po zatčení na čas ve vazbě a až u vazebního jednání před soudem Hadrava promluvil: sdělil, že o vyslání Ouřeckého do DLR nic nevěděl, že to byla provokace Kratochvíla, který chtěl zničit jejich skupinu záložáků. Proč by to dělal, to už se ve výslechu dočíst nelze. Kněz se zmínil i o tom, že argumenty státního zástupce zcela pomíjejí jeden důležitý fakt, a sice že Doněcká a Luhanská republika vznikly jako reakce na násilnický nacistický převrat na Ukrajině a bránily se teroristickým útokům. 

Krulišová policistům sdělila jen to, že celá kauza je politická objednávka, a Kratochvíl, bývalý důstojník Československé armády a agent komunistické vojenské rozvědky, k obvinění dosud nikde nepromluvil. 

Nemusí skákat z letadla

V žalobě a navržených důkazech pro soud nejsou informace, že by se Rusko finančně podílelo na práci souzené organizace a jejích lidí. Vznik domobran a proruských spolků nacvičujících boj v různých zemích střední a východní Evropy je ale podle bezpečnostních expertů přesně podle plánů Ruska: jde většinou o „užitečné idioty“, které Putinův režim nemusí platit, motivuje je pouze svojí propagandou a oni se do zbraně chystají sami bez ruských přímých zásahů. 

Skupina souzená u Městského soudu v Praze se ovšem s ruskou sítí dostala do většího kontaktu, než je pouhý příjem propagandy; s Rusy byla v čilých stycích na akcích pořádaných Ruským střediskem vědy a kultury, které BIS i ministerstvo vnitra označují za centrum šíření ruského vlivu. Přesto bylo nebezpečí Československých vojáků v záloze za mír podle mluvčího BIS Ladislava Štichy větší z hlediska propagandistického než bezpečnostního. „Jejich reálný paramilitární potenciál byl velmi malý,“ píše v odpovědi BIS o skupině, která před soudem čelí obžalobě a jež v průběhu let řídla a postupně uhasínala. „Ale vzhledem ke kontaktům na proruské separatisty na Ukrajině mohli být využiti jako užiteční idioti a příklad pro ruskou propagandu – že Češi podporují nezávislost separatistických republik.“ Mluvčí BIS Šticha vzkazuje, že dnes není důvod mít z aktuálního stavu domobrany v Česku obavy. „Domobranecká scéna je v České republice roztříštěna na malé nekoordinující skupinky, o jejichž aktivitách má BIS přehled. V současné době nepředstavují pro stát reálnou bezpečnostní hrozbu,“ píše Šticha. „Individuální excesy ale nelze nikdy vyloučit.“

I dnes se tedy po českých lesích pohybují skupinky, které se tuží v odolnosti, a podobné skupiny domobranců vznikají a nejspíš budou vznikat pod vlivem ruské propagandy i v dalších zemích. Tomáš Forró, pozorovatel ruských taktik na Ukrajině, připomíná, že mít takové skupiny lidí v jiných zemích je pro Rusko velmi výhodné. „Jsou to hotové radikalizované skupiny, které tam GRU nemusí shazovat z letadla vybavené falešnými pasy. Tihle mají pas pravý a jde je v pravý čas využít. Jsou to lidé, co jsou ochotni dělat věci za Rusy.“