V Novém Mexiku také nechceme krále

V kalifornském L. A. už se protestuje týden a neúměrné zákroky ze strany strážců zákona plní stránky novin. Sotva něco z toho ale dospělo na ospalý jihozápad, na náhorní plošiny ze sopečného popela v novomexickém L. A. Ale i tady se prý bude protestovat proti vojenské přehlídce aspirujícího amerického diktátora.

Blížím se k prostranství, kde stojí několik set lidí – úctyhodný výkon na naše městečko, navíc když tu zrovna dnes probíhá festival piva. Někdo volá z přeplněného pódia s hlásnou troubou „86“ (kód na odvolání), dav nesměle odpovídá „47“ (pořadí současného prezidenta). Je jasné, že tato směsice povětšinou introvertních vědců a inženýrů a jejich rodin není zvyklá demonstrovat. Odpovídají potichu, což mě baví vzhledem k tomu, jak hlasitě Američané normálně mluví. Lidí ve středním věku je tu disproporčně málo. „Asi radši pijí pivo,“ pomyslím si. Kamarád ale přispěchá s jiným vysvětlením – spousta kolegů se sem prý bojí jít, aby nepřišli o prověrku a o práci. Bez práce není zdravotní pojištění, což v důsledku znamená, že bez základních sociálních jistot není ani svobody projevu. Já se účastním jen pasivně, spíš jako pozorovatel. Myslím si, že má aktivní účast, jakožto občanky cizího státu, by za současné atmosféry věci spíš uškodila, než prospěla.

Hlásná trouba putuje z ruky do ruky, někdo vyzývá k otevřenosti, porozumění a schopnosti naslouchat, jiný k věrnosti Americe. Shromáždění se začíná ubírat k hlavní silnici. Kdosi se mě ptá, zda bych tam nemohla odvést slepou paní Antonietu. „Ani jedna z mých přítelkyň sem neměla čas jít, tak jsem se odhodlala, že půjdu sama a nějak to zvládnu,“ říká paní, jež má na hlavě papírovou korunu s nápisem „NO KINGS“. „Nikdy dřív jsem nebyla na demonstraci,“ upevňuje moji domněnku o protestní minulosti přítomných. „Víte, moji rodiče sem emigrovali z Kalábrie a jejich nejšťastnější den v životě nebyla jejich svatba, ale byl to den, kdy dostali americké občanství. A já jsem celý život dřela, budovala komunitu a tuhle zemi – a teď mi to všechno kradou pod rukama,“ dodává v slzách. Já mám taky oči plné slz a jsem ráda, že je paní nevidí, i když samozřejmě vím, že o nich ví – jen nějak jinak.

Zatím jsme se dostali k panelovým zábranám, které od letoška zdobí parčík ve středu města a brání rodiny s dětmi před nájezdy potenciálních teroristů při pátečních veřejných koncertech. Lidé okolo nich teď mávají s protestními nápisy na projíždějící auta, která buď troubí na podporu, nebo mlčí a šlapou na plyn jako projev nesouhlasu. „Jsem tak zklamaná, že tu není nikdo z městské rady. Je to banda zbabělců,“ odfrkne si pohrdlivě paní Antonieta. Na druhé straně silnice zahlédnu pána, který drží ceduli s nápisem „vote TRUMP VANCE“, která mu zbyla z podzimních voleb. Kdosi stojí před ním s cedulí „NO KINGS“ a snaží se tu jeho zastínit. Oba mávají cedulemi nahoru a dolů – zdálky to vypadá jako dětská hra. Upozorním kamaráda na pánovu ceduli a ten hned říká: „To je v pořádku, my tu bojujeme i za jeho právo protestovat.“