Zemřel Brian Wilson, zakladatel Beach Boys a symbol zvukového hledačství

Zosobňoval populární hudbu šedesátých let s veškerou její nevinností i nespoutaností. Brian Wilson, vůdčí postava kalifornských Beach Boys, který zemřel 11. června ve věku 82 let, pomohl transformovat pop z jednoduchých, snadno zapamatovatelných popěvků do ambiciózní disciplíny postavené na využívání nahrávacího studia jako zvukové laboratoře.

Beach Boys – kapela, jejíž jádro tvořili tři sourozenci Wilsonovi – se zjevila na začátku šedesátých let s deskou Surfin’ Safari. Album bylo oslavou nejen prosluněné plážové kultury, ale především zcela nového životního stylu dospívajících Američanů. K němu patřily noční projížďky v kabrioletech, drive-in bary i kina uzpůsobená pro auta. Hity jako Surfin’ U.S.A. se staly soundtrackem života generace, která byla ve všech významech toho slova v pohybu. Surfování bylo nejenom trendy činností, ale i metaforou existence.

Pohyb to byl natolik zběsilý, že Wilson coby hlavní autor a producent repertoáru Beach Boys napsal a natočil v letech 1963–1965 neuvěřitelných devět alb. Poptávka po kapele jej přivedla až na pokraj prvního z mnoha dalších nervových zhroucení, nicméně Wilson na obrovský tlak spojený s konkurencí počínající beatlemánie zareagoval tím, že maximalizoval své ambice, uzavřel se do studia a stvořil Pet Sounds. Album, které se spolu se Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band přetahuje o první místo v anketách o nejlepší a nejvlivnější album v dějinách populární hudby. Byl to okamžik, kdy se rokenrol překlopil z přiznané teenagerské zábavy ve zvukové hledačství.

Pet Sounds představovalo takový milník, že Wilsona bohužel v dalším tvůrčím rozmachu paralyzovalo. Konceptuální následovník desky s plánovaným názvem Smile se dočkal autorem posvěcené verze vydání až v roce 2004. Tedy v době, kdy si Wilson znovu a pomalu začínal užívat návrat na koncertní pódia doprovázený uznáním nového publika. „Přijímám dobré vibrace,“ zpívá se v jednom z nejslavnějších a nejexperimentálnějších Wilsonových hitů. Ne že by jeho hudba neměla temné stránky, ale i jim navzdory připomíná éru popu ještě nepoznamenanou deziluzí konce šedesátých let. Dobu, kdy se expanze myslí, zvuku i občanských svobod zdály být pohybem, který nemůže nic zastavit.