Druhý věšák, čtvrtý den

Sháním věšák. Máme málo místa a málo skříní a manželovy košile se na háčky na dveřích všechny nevejdou. Dospěla jsem k závěru, že už to dál nejde, a přikročila k činu. Sháním samozřejmě před obrazovkou. 

Jeden bazarový kousek vypadá slibně, starý chromovaný věšák k připevnění na zeď. K našemu starému, porůznu získanému nábytku se bude vlastně docela hodit. Odepisuji na pražský inzerát s nejnižší cenou a vydávám se pro něj i s dětmi kamsi mezi Roztyly a Chodov. Paní s ním zrovna vychází před dům. Vyměníme si peníze a věšák. Letmo ho prohlížím, je tedy víc zašlý, než jsem si podle fotky myslela, zklamání, no, ale snad to půjde trochu vyčistit. Za tu cenu se to asi dalo čekat. Patří k němu i držák na deštníky, to je fajn, na věšení košil se taky bude hodit, a třeba jednou se oběma dostane čestnějšího místa a úkolu v mlhavě vysněné méně provizorní domácnosti. 

Druhý den vytáhnu pastu na čištění chromu, hromadu hadříků a se dvěma malými pomocníky čistím. Starší synek komentuje: „To strašně smrdí!“ Aspoň to vím, s chronickou rýmou trpím už delší dobu ztrátou čichu a čištění chromu mě nemůže rozházet. Mladšího napomínám: „Nesahat!“ A za chvilku zahlédnu, jak prstík s drobkem pasty mizí v puse. Letím s ním k umyvadlu, vyplachuju pusu, omývám jazyk, synek vřeští, nechápe, proč se na něm maminka zničehonic dopouští takového násilí. Utřít pusu, hotovo. Snad dobrý. Jdu dál čistit. 

Stoprocentní to není, ale pomohlo to, věšák prokoukl. Další den ho předvedeme manželovi. Doufala jsem, že mu nebude připadat šeredný, ale on se mu dokonce vyloženě líbí a manžel architekt hned začne uvažovat, že by bylo vlastně fajn, kdybychom měli dva. I odepisuji na další inzerát, ejhle, ten stojí ještě o něco méně než první. „Pěkný den, byla jste rychlejší než jeden zájemce, tak ano, je k dispozici.“ Odpověď přišla rychle, to tedy muselo být o fous.