Lodí, letadlem, vlakem

Prosím, ať není sedm večer, ale aspoň jedna hodina ráno.“ Hodiny na displeji mobilu ukazují neúprosně 18.48. Super, takže jsem zase spala jen tři hodiny. Snad se mi ještě podaří usnout, abych byla fit na let domů. Z hotelu budeme odjíždět ve 4.10 našeho času. Abych se stihla nachystat a ještě si dát hotelovou snídani, musím vstát ve dvě hodiny ráno. Ale tady už bude šest – a to zní podstatně lépe. Je mi jasné, že minimálně následující dvě hodiny neusnu, a tak si zatelefonuji s manželem a zhlédnu dokument o černém trhu s orgány. Nakonec únava přemůže jet lag a tolik vytoužený spánek přichází. Po zazvonění budíku si uvědomím, že jsem spala sice přerušovaně, ale přece jen něco přes sedm hodin. V porovnání s předchozími 30 hodinami bdělého stavu je to málo, ale vím, že si to nesmím připouštět. Sbalím si kufr a jdu snídat – první z pozitiv dnešního dne.

Na hlavní ostrov, kde se nachází letiště, nás převáží tzv. speed boat. Závidím kolegyním a kolegům, kteří si nadšeně vychutnávají vítr ve vlasech a sledují hladinu moře pro případ, že bychom míjeli skákající delfíny. Já jsem mrtvá strachy a sama se sebou diskutuji o absurditě dané situace – létat letadlem v desetikilometrové výšce mi nevadí, ale plout po moři v solidně vypadající lodi mi nahání hrůzu. Slunce žhne a všichni do jednoho vypadáme, jako by nás vytáhli z pračky.

Následuje klasická procedura přes pasovou a bezpečnostní kontrolu, pak autobusem k letadlu a kolotoč se roztáčí. Přípravy před příchodem pasažérů probíhají vždy pod časovým tlakem, ale kaž- dý má jasně stanovené úkoly, a tak jsme do 15 minut „na značkách“ a vítáme první cestující. V organizované krasojízdě pokračujeme i po vzletu, hlavní servis trvá necelé tři hodiny. Pak pauza, během které dvě hodiny odpočívám, v komůrce, kde má každý svou „kukaň“ s postelí. Propadnu se do hlubokého spánku a po probuzení si myslím, že jsem stále v hotelu, ale rychle se zorientuji. Další dvě hodiny se starám o pasažéry a připravuji závěrečný servis. Z kokpitu přichází zpráva, že poletíme o 15 minut déle, a mně se v hlavě rozjíždějí úvahy o tom, zda stihnu vlak domů do Česka, nebo budu muset přespat v bytě. Díky bohu nemám čas vymýšlet hororový scénář, a tak se rozhodnu doufat v nejlepší, ale počítat s nejhorším. Před přistáním se většinou mezi členy posádky rozprostře zvláštní atmosféra – je to mix sentimentu (kdoví, kdy se zase uvidíme), úlevy (přistáváme a nevyskytly se žádné komplikace v podobě infarktu, agresivních pasažérů či technických závad), únavy (některé služby trvají i 15 hodin) a radosti (z následujících dní volna).