Ovlivňují dětské zdraví mobily?

Dnes a denně v přímém přenosu sledujeme, že pro současné děti jsou chytré telefony cosi jako součást těla. A stále více řešíme, jestli v tomhle digitálním dětství a dospívání převažují pozitiva, nebo rizika. Do cyklících se argumentů pro a proti hodil na konci března granát americký sociální psycholog Jonathan Haidt: ve své nejnovější knize dal do souvislosti rostoucí duševní problémy nejmladší generace právě s technologickou revolucí posledních patnácti let a obecně se zužujícím se prostorem pro dětství založené na „volné hře“. V západním světě kniha vyvolala bouřlivé reakce. Haidt je mnohdy nahlížen jako vypjatý alarmista, který si nedělá hlavu s důkazy pro svoje závěry. Jiní ho ale vnímají jako důležitý hlas upozorňující na rostoucí krizi, jehož čtyři doporučení (viz grafika) je nutné brát zcela vážně. Jak se tedy s jeho naléhavým varováním vyrovnávají ti, kdo dětský digitální život řeší v každodenní praxi?

Do dvanácti všichni 

Opakované údery do dveří knihovny by nejspíš mnoha ředitelům základní školy na klidu nepřidaly. Jiří Hokeš se ale jen spokojeně usměje. „Děti hrají ping-pong,“ vysvětlí lakonicky a při odchodu z knihovny v prvním patře ScioŠkoly na pražském Chodově skutečně natrefíme na partu osmáků, jak s pálkami prohánějí plastový míček. Na škole mají ještě jeden klasický pingpongový stůl, tenhle je menší a je vyrobený ze zesíleného kartonu. Ředitel má radost, že kluci i holky o přestávce hrají stolní tenis i proto, že ještě před pár lety by dělali něco úplně jiného.

Škola existuje devátým rokem a na jejím fungování lze výstižně ukázat, jak se v posledních letech proměňoval vztah dětí a teenagerů k technologiím. A nakonec i pohled dospělých, protože ani oni nemají jasný názor na to, jak na probíhající revoluci reagovat. V roce 2015 ještě nebylo běžné, aby zejména menší děti měly vlastní smartphony. I tak však byly lákavé natolik, že se o přestávkách sdružovaly kolem spolužáků, na jejichž telefonech šlo hrát hry nebo si pustit video. „Viděli jsme hloučky dětí nalepené u jednoho mobilu,“ říká Hokeš. „Povídaly si u toho, takže jsme to vnímali jako nástroj socializace. A zároveň jsme právě založili školu, která má jako jednu ze zásad svobodu. Představa, že budeme vymýšlet nějaká pravidla kolem mobilů, nám tehdy přišla dost restriktivní.“ 

 Posun nastal o pár let později. Dnes už má dotykový telefon s rychlým internetem většina dětí na prvním stupni, na druhém víceméně všechny. Ve výzkumu mezi rodiči, který škola provedla v rámci besedy o mobilních zařízeních v prosinci 2022 a v němž jich odpovědělo pětapadesát, pořídila třetina rodičů dítěti dotykový telefon (nebo tablet) před jejich sedmými narozeninami. Třicet procent kolem osmého a devátého roku a dalších třicet procent mezi desátým a jedenáctým rokem. Až po dosažení dvanáctých narozenin telefon dostaly děti pouze pěti procent respondentů. 

A ukazuje to také rychlý novinářský průzkum mezi rodiči z různých koutů Česka a různého socioekonomického zázemí. Některé děti už dnes dostanou telefon – nebo spíše zmíněný tablet – do rukou kolem dvou tří let. Další s ním jdou do první třídy, častým předělem je také přechod z prvního na druhý stupeň. Do teenagerských let se bez dotykového telefonu dopracují obvykle děti lidí, kteří mají z různých důvodů z probíhající technologické revoluce zvýšené obavy. „Dlouho jsme odolávali. Až do covidu,“ říká Jan Dušek, který pracuje v kroměřížské nemocnici jako specialista na marketing a je otcem sedmnáctiletého Vojty a čtrnáctileté Terezy. Případně jde o děti a dospívající, kteří tráví hodně času v prostředí, kde nejsou telefony tolik rozšířené, třeba ve skautu. A podobný pohyb, jaký pozorovali na ScioŠkole, sledují rodiče, kteří mají více dětí. „Každé další dítě v pořadí dostalo chytrý telefon dřív než to předchozí,“ říká lingvistka a středoškolská učitelka Jana Šindlerová, která má tři děti ve věku od osmi do patnácti let. S tím, jak telefonů mezi dětmi přibývalo, se z chybějícího „stroje“ stal obávaný znak sociálního vyčlenění. 

Výchova odolného uživatele

Poté co telefon dostaly do ruky víceméně všechny děti, si ve ScioŠkole vcelku rychle všimli výrazných změn. Zatímco dříve se o přestávkách děti družily, najednou trávily čas o přestávkách samy ponořené ve vlastním digitálním světě. To, co se může zdát některým učitelům jako sen o klidné přestávce, tady vnímali s určitým znepokojením. „Z nástroje socializace se stal nástroj individualizace. Najednou spolu moc nemluvily a uzavíraly se do sebe,“ říká ředitel Hokeš.

Další změny následovaly: školní rytmus zde není určován zvoněním, takže některé děti začaly mít problém se během přestávek vytrhnout z digitálního světa a dorazit včas na další hodinu. Jiné začaly během vyučování vykazovat známky únavy, které v předchozích letech nebývaly běžné. Pedagogové si všímali vyšší roztěkanosti a problémů se soustředěním. „Schopnost soustředěně se učit se zhoršila a děti samy si to uvědomují. Mluvíme o tom,“ říká zástupkyně ScioŠkoly Jana Bětík Wills, která se na škole specializuje na digitální zdraví a studijní návyky.

Nebylo pochyb o tom, že děti na zařízeních tráví hodně času. Zmiňovaný průzkum školy ale zachytil značný rozdíl mezi vlastním odhadem doby strávené v digitální realitě a objektivně změřeným časem. Některé děti si myslely, že na telefonu tráví kolem tří hodin denně – ve skutečnosti to bylo až dvanáct. Zároveň si na škole byli vědomi mnoha pozitiv, které chytré telefony mají: masivně pomáhají s plánováním a komunikací, fungují jako praktický pracovní nástroj do výuky, na vyhledávání informací nebo interaktivní kvízy. Jednotný názor na věc neměli pedagogové, rodiče ani děti samy. A vedení školy se stále příčila představa zákazů a kontroly dětí. Dospělí si ostře uvědomovali, že mají s množstvím času na sítích a obrazovkách problém stejně jako děti a že řešení zdaleka přesahuje dětské schopnosti sebeovládání. „Všichni se učíme, jak s tím žít,“ říká Jiří Hokeš. 

O vhodném režimu se na škole debatovalo nejen v prvních letech. Nakonec dospěli k řešení, které podle ředitele zatím funguje. Posílili postavení mobilu coby pracovního nástroje výuky a omezili ho jako zdroj zábavy – hrám či Instagramu se mohou žáci a žákyně druhého stupně věnovat nejpozději čtvrt hodiny před začátkem vyučování a o polední pauze. Během dopoledních přestávek se telefony nepoužívají, což platí i pro dospělé ve škole. Na prvním stupni škola neumožňuje dětem používat mobily pro zábavu skoro vůbec a pedagogové věří, že tím u dětí posilují schopnost seberegulace. Cílem není mobily dětem ukazovat a zakazovat jako zlo.

Po zavedení pravidel tak stále platí, že jsou děti technologicky zručné a tráví na telefonech hodně času, ale zároveň se vrátily ke hrám a komunikaci mezi sebou. Loni se o přestávkách hodně hrály šachy, letos frčí ping-pong. Jinými slovy – nastavit určitá pravidla neznamená nutně vrátit děti do analogové prehistorie, ale vnést do jejich životů rovnováhu, kterou dvanáct hodin denně na dotykovém telefonu bezpochyby vychyluje. 

Zásadní zkušeností pro řadu dětí pak byl jeden týden off-line, který škola zavedla pro druhý stupeň. „Bylo to nejdřív dost těžký, protože je to už taková rutina – přijdu ze školy, dám si něco k jídlu, vytáhnu telefon,“ říká třináctiletá žákyně sedmé třídy Róza. Po několika dnech si ale zvykla a změna odhalila svoji atraktivitu: „Víc jsem si četla, víc času jsem byla se sourozenci, víc jsem chodila ven. Začalo mě to fakt bavit.“ Některé děti to nevydrží (stejně jako dospělí, kteří někdy detox absolvují s nimi) a musejí „opakovat“. Jiné našly v off-line týdnu zalíbení a dávají si „opáčko“ dobrovolně. 

Všichni žáci a žákyně pak vyplňují reflektivní dotazníky a jde o mimořádně zajímavý zdroj informací. „Nuda, nuda, nuda,“ zmiňuje častou odpověď dětí Jana Bětík Wills s tím, že některé děti ji pořádně zažily poprvé v životě. U toho ale objevily nové záliby – pletení nebo čtení. Někdo píše, že lépe spal, jiný že naopak – protože je zvyklý usínat s mobilem. Další se cítili bez sociálních sítí sociálně izolovaní. Pro řadu dětí znamenaly dny bez mobilu v ruce taky možnost poprvé si pořádně všimnout, jak moc jsou nad ním ostatní sklonění. „Říkáme dětem, že je to jako digitální drak – je zábavné na něm létat, ale je nutné ho umět ovládat, místo toho, aby on ovládal nás,“ říká Jana Bětík Wills. „A ve škole se učíme toho draka osedlat.“

Shrnuto, podtrženo – na chodovské škole prakticky testují tři ze čtyř doporučení zmíněného Jonathana Haidta, byť značně modifikovaná. A přestože to nefunguje ideálně, některým rodičům se pravidla nelíbí a děti je samozřejmě někdy porušují, samy děti změnu spíše přijaly. A má viditelné výsledky. Zdá se tedy, že přes kritiku vyhmátl Jonathan Haidt cosi podstatného. 

Depresivní a úzkostní

Zachary Rausch se narodil v roce 1994 a patří tedy k mladším mileniálům, kteří jsou už těsně napojení na generaci Z, čili lidi narozené po roce 1995. Rausch je psycholog působící na New York University a od roku 2020 úzce spolupracuje se zmiňovaným sociálním psychologem Jonathanem Haidtem, který funguje na stejné škole. Celosvětově známý akademik a intelektuál má na kontě řadu knih, přičemž některé z nich vyšly česky, například Hypotéza štěstí. U aktuální Haidtovy knihy The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness (Úzkostná generace: Jak přeprogramování dětství způsobilo epidemii duševního onemocnění) Rausch pracoval jako hlavní výzkumný pracovník. 

 Přestože se vědec tématu věnuje už nějaký čas, i jeho zaskočila nejnovější data. „Nemyslel jsem si, že by chytré telefony a sociální sítě byly nějak významně škodlivé,“ telefonuje Rausch z New Yorku. „Teprve až když jsem začal pracovat na této knize, tak jsem si uvědomil, že s dětmi a teenagery se něco děje. A že dosavadní vysvětlení toho, co a proč, zkrátka nejsou dostatečná.“ 

 V mnoha zemích světa blikají výstražné majáčky signalizující, že se „něco děje“: změny už totiž vidíme v datech. „Jen mezi lety 2010–2015 narostl výskyt duševních obtíží u adolescentů mezi dvanácti a sedmnácti lety o 150 procent, a to napříč rasami a třídami,“ píše Haidt a vychází u toho z celoamerického šetření o konzumaci návykových látek a duševním zdraví, v němž teenageři sdělovali, jestli během předchozího roku zažili nějaké vážné depresivní stavy. 

Podobně v posledních letech roste výskyt úzkostí nebo hospitalizací, kdy v nemocnici končí mladí lidé, kteří si sami ublížili. Podle Haidta se v letech 2010–2020 ztrojnásobil počet amerických dívek, které skončily na pohotovosti v důsledku sebepoškozování. Stále více lidí generace Z si sáhne na život. Podobné trendy pak zachycují i studie, jejichž primárním cílem není měřit mentální kondici. V testech PISA, kterých se účastní tisíce patnáctiletých kluků a holek ze sedmatřiceti zemí OECD, jsou mezi otázkami také dotazy na pocit osamělosti, zda si snadno hledají kamarády a jak jsou obecně spokojeni se svým životem. „Spokojenost studentů a studentek se životem v posledních letech klesá v mnoha zemích,“ shrnuje zpráva z šetření za rok 2022, přičemž během sedmi let počet nespokojených narostl z desetiny na bezmála pětinu. 

Haidt popisuje americký kontext a nabízí přesah do ostatních západních zemí. Podobné závěry ale vyplývají také z českých výzkumů. Z nejnovějších dat za rok 2022, která má k dispozici Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ), plyne, že i tady u mladých lidí roste počet sebevražd. „Výrazným trendem je také nárůst hospitalizací pro sebepoškození v nejmladších věkových skupinách, a to zejména u dívek,“ shrnuje Alexandr Kasal, který v NÚDZ vede pracovní skupinu Výzkum a prevence sebevražd. „Za poslední roky dvojnásobně. To je hodně brutální.“

Závěry, které odborníci označují za alarmující, přinesl také výzkum, který provedl NÚDZ loni na jaře společně s Českou školní inspekcí mezi více než šesti tisíci žáky a žákyněmi devátých tříd základních škol napříč Českem. V šetření 40 procent dětí sdělilo, že trpí středními až středně těžkými depresemi, třetina má úzkosti podobné intenzity. Hodnocení situace komplikuje proměna výzkumných metod nebo pohled společnosti na duševní potíže, ale trend je jasný. „Pozorujeme nárůst duševních problémů v celé společnosti, a tedy i u dětské populace,“ shrnuje to ředitel NÚDZ Petr Winkler. 

Děti z Marsu

Celý příběh se ovšem v zahraniční i domácí debatě komplikuje, když se mezi nárůstem duševních potíží a technologickou revolucí, která začala kolem roku 2010, dá přímá souvislost. Přesněji – když přijde řeč na to, jestli sledujeme kauzalitu, či spíše korelaci. Podle Haidta se zmíněné trendy v duševním zdraví projevily záhy poté, kdy bylo v rychlém sledu představeno několik převratných novinek: první dotykový telefon, stále rychlejší internetové připojení a vyšší hustota pokrytí. Masivně populárními se staly sociální sítě, vývojáři technologických firem začali vymýšlet nejrůznější nové funkce, aby publikum u svých produktů co nejdéle udrželi. V roce 2010 telefony dostávají přední kameru, o dva roky později Facebook kupuje Instagram a masivně podporuje jeho popularitu. „Lidé z generace Z fungují jako pokusní králíci, na kterých se testuje nový průběh dětství a dospívání,“ píše Jonathan Haidt. „Jsou první generací, která jako by vyrůstala na Marsu.“

Haidt však zdaleka neviní jen technologie, jak je mu někdy podsouváno. Naopak zdůrazňuje dopad dalších trendů pozorovaných v západním světě v posledních desetiletích, které významně proměnily roky předcházející dospělosti. Lidská mláďata tráví ve fyzickém světě stále méně času, a když už tam jsou, tak jde o činnost často organizovanou nebo dozorovanou. Vlivů je hodně od intenzivní automobilové dopravy přes strach rodičů z hrozeb všeho druhu až k objektivně ubývajícímu prostoru pro bezpečnou hru. Přestože se česká společnost od americké v mnoha směrech liší, zmenšující se prostor pro děti je jasné téma i pro nás. Podle Haidta děti příliš hlídáme a omezujeme ve fyzickém světě a naopak málo ve světě digitálním. 

„Díváme se na ohromnou proměnu dětství a dospívání, na kterou zdaleka nemají vliv jen technologie,“ doplňuje Haidta jeho kolega Zachary Rausch. Evolučně byla zásadní složkou přípravy na život hra, v rámci níž se učíme vyhodnocovat rizika, řešit konflikty, komunikovat s ostatními, číst jejich výraz tváře či těla, regulovat emoce a další dovednosti. V digitálním prostředí je možné si skvěle hrát, ale tato hra se odehrává podle značně odlišných pravidel (při on-line hře třeba není moc prostoru naučit se nonverbální komunikaci). Když tedy ve ScioŠkole děti začaly o přestávkách hrát ping-pong, v jejich životě se posílila herní složka dětství. 

 S tím, že vše je nutné vnímat v širším kontextu, souhlasí také domácí experti. „Technologie samy o sobě problém způsobovat nemusejí,“ řekla Respektu před časem proděkanka FF UK a odbornice na vztah dětí a technologií Michaela Slussareff. „Hlavním zdrojem problémů spíše bývá, že čas strávený s technologiemi může ubírat čas, který by dítě mohlo strávit jinak. Technologie třeba mohou ubírat na spánku, interakci s rodičem a vrstevníky, pohybu.“

A téma berou vážně i vládní orgány. „Z našeho nedávného setkání vyplynulo, že digitální závislosti a přidružené jevy považujeme v desetiletém výhledu za vůbec hlavní oblast naší činnosti,“ říká člen Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí Matěj Hollan. Zatím není jasné, jakým směrem se bude politika ubírat, ale klíčová bude primární prevence. 

Znovu a znovu 

Zároveň platí, že závěry Jonathana Haidta mají svoje kritiky i v Česku. David Šmahel z odborného týmu Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (IRTIS) si myslí, že Haidt vyvolává morální paniku, následkem které budeme chtít dětem rigidně kontrolovat a omezovat používání technologií. „Přitom víme z výzkumů, že restrikce spíše škodí a jejich efekt je minimální,“ říká Šmahel, který společně s Michaelou Lebedíkovou, Michalem Tkaczykem a Vojtěchem Mýlkem z IRTIS sepsal výhrady vůči knize. Čtveřice Haidtovi vyčítá zejména nedostatečně prokázanou souvislost mezi krizí mentálního zdraví a technologiemi. Jak už jsme zmínili – korelace se prostě nestane kauzalitou, dokud není jasně prokázána. „Takto argumentovat nelze,“ píšou autoři. „Samotná křivka grafu nám totiž ještě nic neříká o tom, co daný jev vysvětluje, a dokud se jednotlivé možné příčiny neotestují statistickými přístupy, nemůžeme o jejich důvodech nic usuzovat.“

Ať už se na varování před důsledky vlivu „digitálního draka“ díváme s alarmem v hlavě nebo se stoickým klidem, každopádně neutečeme před faktem, že podmínky života našich dětí se stejně jako svět dospělých dramaticky mění. A není možné na to nereagovat. Na pražské ScioŠkole v tomto kontextu během let zásadně změnili své chápání některých pojmů, zejména když přijde řeč na svobodu a volnost dětí. „Na začátku jsem věřil, že neregulovaný čas s mobilem dává dětem prostor pro volnou hru a umožňuje jim vyrůst. Dnes ale vidím, že je to nefér hra o pozornost, ve které algoritmy a výpočetní výkon vždycky zvítězí – ať už nad dospělými nebo dětmi.  Pokud z nich mají vyrůst svobodné a zodpovědné osoby, musíme jim aktivně pomáhat pěstovat seberegulaci. “ Naše životy se vlivem technologií mění natolik, že je jen logické, že se mění i dětství a dospívání. A my musíme znovu a znovu definovat jeho smysl a roli.