Katedrála mouky, umění a vzdělání
Jen díky spojení soukromého a veřejného sektoru se mohly v Pardubicích obnovit unikátní Automatické mlýny
V listopadu to bude 679 let, co v Praze Arnošt z Pardubic vysvětil základní kámen katedrály svatého Víta. Město spojené se jménem prvního českého arcibiskupa svou vlastní katedrálu ovšem nikdy nemělo – na rozdíl od sousedního, věčně konkurenčního Hradce Králové. Tradiční pardubická soutěživost se projevila i poslední zářijový pátek, když se zde nad řekou Chrudimkou slavnostně otevírala renovovaná národní kulturní památka jménem Automatické mlýny. Půvabný komplex postavený před sto lety architektem Josefem Gočárem pro mlynářský rod Winternitzů totiž primátor Pardubic Jan Nadrchal ve svém úvodním proslovu přirovnal právě ke katedrále, jíž se jeho město konečně dočkalo.
Je to přece jen značně nadnesený příměr. Cihlový areál s monumentální „Ištařinou“ bránou a charakteristickým cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů sloužil dlouhá desetiletí mletí mouky a teď se z něj stává umělecké a vzdělávací, nikoli duchovní centrum. Když ale člověk prochází komplexem s barvitou minulostí a zřejmě ještě barvitější budoucností, záhy mu začne běžet hlavou, že v Pardubicích skutečně došlo k něčemu, co se vymyká zdejším přízemním zvyklostem. A co se nemohlo obejít bez zarputilé víry, že je něco takového i v přízemních českých podmínkách možné.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
