Minulý týden jsem si v našem Respekt stanu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti povídal s grafickým designérem Bohdanem Heblíkem. Debatovali jsme o tom, proč současné filmové plakáty vypadají jeden jako druhý. Velké obličeje herců a hereček, pod nimi tučně vyvedený název snímku a dál už nic. Heblík, který sám plakáty navrhuje (naposledy k filmu Přišla v noci, jenž se bude promítat od listopadu), si myslí, že to vychází z termínu „Fear of Focus“, čili ze strachu ze zacílení. Filmaři se bojí přiznat, pro jakou skupinu diváků jejich snímek vznikl, a protože chtějí, aby na něj chodili úplně všichni, dělají, že je pro každého. Daní za tento strach je ovšem totální uniformita. Médium filmového plakátu je proto mrtvé, tvrdí Heblík. Tento postřeh se dá vztáhnout na celou kulturu.
Čím dál vzdálenější světy
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
