I my jsme měli zmizet v Rusku

Južne, ležící asi hodinu cesty autem od Oděsy, je aktuálně jedním z nejdůležitějších míst planety. Zdejší ohromný přístav polyká jeden kamion plný ukrajinského obilí a kukuřice za druhým, a ty pak na lodích – donedávna pod ochranou křehké mezinárodní dohody, která bránila Rusům tyto lodě potápět – putují do Afriky a na Blízký východ, kde díky tomu nehrozí nedostatek potravin a hlad. Kromě toho je Južne obyčejná okresní metropole, v jejíž úzkých ulicích se za bariérou ovocných stromů a zahrad skrývají malé úhledné domky.

Jeden z nich si začátkem května pronajala Alesja Sorinska. Pro pětatřicetiletou ženu, která předtím v rodném Chersonu zažila nejprve ruskou okupaci a po osvobození pak nějakou dobu i každodenní dělostřelecké bombardování, bylo tohle místo tak blízko idyle, jak jen mohlo být. K úplné dokonalosti chybělo jediné: dostat sem patnáctiletou Sofiji, její jediné dítě, které už půl roku neviděla, a to znamenalo zajet pro ni hluboko na ruské území, kde Sofija v jednom z ruských dětských táborů čekala. Alesja díky občasným zprávám přes telefon věděla, že dcera je naživu, ale všechno další bylo velkou neznámou. Nemohla nic jiného než doufat, že se do nepřátelské země nějak dostane, že v ní najde své dítě a že je pak společně pustí zpátky domů. Devatenáctého května vyrazila na cestu, aby svou dceru z Ruska přivezla. 

Mami, už chci domů

 Na tenhle moment se připravovala od prosince. V jedné složce měla dceřin rodný list, kopie pasů, všechny možné papíry, které nějak dokazovaly, že Alesja je Sofijina matka a Sofija její dcera. Po celý čas věděla, kde se dcera nachází, psaly si, ale nevěděla, jak otevřeně může Sofija mluvit, zda si nevymýšlí nebo zda ji vychovatelé v táboře nenutí lhát.

Až rusko-ukrajinská válka skončí, budou se možná ruští politici a vojáci zpovídat z mnoha válečných zločinů. U jednoho je na světě zatykač už teď. Na ruského prezidenta Vladimira Putina a ruskou dětskou ombudsmanku Mariju Lvovu-Bělovu ho letos v březnu vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu kvůli organizovaným únosům ukrajinských dětí. Světem létají různá čísla, ukrajinský stát oficálně mluví o 19 tisících dětí. „Nevím, jak se k těm různým číslům dochází, ale není to, myslím, podstatné,“ říká Anastasija Pantelejeva, novinářka a vyšetřovatelka z organizace Mediální iniciativa pro lidská práva (MIPL), která případy dětských únosů dokumentuje a snaží se vybrané případy do detailu rozplést. „Těch odvlečených dětí budou tisíce nebo možná desetitisíce, ale zatím prostě neexistuje přehledná databáze.“

I samo slovo únos může být trochu nepřesné. Bezprizorné děti z dětských domovů na okupovaných územích ruské úřady většinou bez okolků odvážejí a rozdělují ruským rodinám. Sofija byla spíš „ztracené“ nebo „uvíznuté“ dítě. Byla v kontaktu s rodinou, ruské úřady to věděly. Pokud by si pro ni ale nikdo nepřijel, za půl nebo za tři čtvrtě roku by ji prohlásily za sirotka, umístily do náhradní rodiny a ta by se snažila dostat jí ukrajinskou identitu z hlavy – bez ohledu na žijící a čekající rodinu na Ukrajině.

Alesju a Sofiji rozdělilo ukrajinské osvobození Chersonu v listopadu loňského roku. Alesja žila od začátku ruské invaze ve městě, ale dceru nechala většinu času u babičky na levém břehu Dněpru. Odloučení od dítěte je dilema, které řešilo na jihu Ukrajiny mnoho rodin. Babička, matka před lety zemřelého manžela, sice vítala ruskou okupaci a Alesja s ní měla špatný vztah, ale žila dál od fronty, a to znamenalo větší bezpečí pro Sofiji. S blížícím se osvobozením dilema narůstalo. Daly se čekat boje, tedy riziko, kterého matka chtěla Sofiji ušetřit, a tím spíš byla radši, že žije v relativním klidu vesnice na východním břehu. Na druhé misce vah bylo, že po osvobození je rozdělí frontová linie. „Prostě jsem věřila, že to obě přežijeme a že se mi podaří ji nějak dostat zpátky,“ říká dnes Alesja.

Poté, co matku od dcery odřízla fronta, si babička u ruských okupačních úřadů zařídila půlroční opatrovnictví Sofije. „Asi kvůli sociálním příspěvkům, ale taky proto, aby Sofiji neztratila. Bez papírů neměla žádnou jistotu, že jí vnučku nechají,“ říká Alesja. Babička také rozhodla, že Sofiji bude dobře v jednom z dětských táborů, které Rusové pro ukrajinské děti zřizují na různých místech okupovaných území – a vnučku v březnu poslala do krymského letoviska Jevpatorija.

Sofija občas psala Alesje, že se má „dobře“ a „nic jí nechybí“, ale tomu se nedalo úplně věřit. Alesja netušila, co všechno Sofiji babička napovídala o situaci i o ní osobně, nevěděla, co poslouchá od vychovatelů v samotném táboře. Coby rodič „uvíznutého“ dítěte vstoupila do kontaktu se Save Ukraine (SU), dnes už světoznámou kyjevskou neziskovkou, která záchranné výpravy matek pro děti do Ruska organizuje. Když v polovině dubna přišla od Sofije zničehonic zpráva „mami, přijeď si pro mě, chci už domů“, měla všechno připravené a čekala jen na to, až se složitá a napůl utajená operace bude moci spustit.