Čtvrtý díl sovětského barevného seriálu Osvobození byl první pořad, který mohli čeští a slovenští televizní diváci vidět v barvě, když před padesáti lety, 9. května 1973, zahájila Československá televize na druhém programu pravidelné barevné vysílání. Alespoň pokud si pořídili vhodnou barevnou televizi, což ovšem tehdy bylo téměř mimo možnosti běžného člověka. Trvalo následujících dvacet let, než se u nás barevné televizní vysílání rozšířilo a vžilo.
Československý vynálezce Jaroslav Šafránek přitom vyvíjel televizní vysílání už ve třicátých letech minulého století, kdy dokázal vytvořit celý řetězec, od kamery k obrazovce. Se svojí technikou objížděl republiku až po Užhorod na dnešní Ukrajině a uvažoval i o televizi barevné, dokonce o ní psal profesoru Františku Běhounkovi. Slibně rozjetý vývoj ale ukončila válka a později nástup komunismu. „To už jsme měli jiné zájmy, stavěli jsme bunkry. Na rozvoj televizního vysílání nebyly peníze. Navíc nikdo nevěděl, jestli se do toho vůbec vyplatí investovat, jestli to k něčemu bude,“ říká Martin Štoll, odborník na dějiny dokumentárního filmu a televize.
Vývoj příliš neurychlilo ani zavedení pravidelného barevného vysílání v USA v padesátých letech a o dekádu později v některých západoevropských zemích. Na druhou stranu úplně pozadu Československo zůstat nesmělo. „Byli jsme na hranicích sovětského bloku a dostali jsme za úkol zabránit tomu, aby se tu sledovalo třeba vysílání západoněmecké televize ARD,“ vysvětluje Štoll. Snad i proto vzalo vedení KSČ na milost československé techniky, kteří v roce 1963 v noci pokusně barevně vysílali z Petřína na Prahu 4 bez povolení, tedy ilegálně. Stížnost, která přišla na ústřední výbor strany, nevedla k potrestání výzkumníků, ale naopak k posílení zájmu o novou technologii.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
