Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Kup to, něco vymyslíme

Jak pražský architekt vdechl nový život legendárním Automatickým mlýnům v Pardubicích

Z dálky působí jako hrad. (Pohled na Automatické mlýny z mostu přes Chrudimku) • Autor: Milan Bureš
Z dálky působí jako hrad. (Pohled na Automatické mlýny z mostu přes Chrudimku) • Autor: Milan Bureš

Pěší chodec, který se blíží k monumentální budově z červených cihel na okraji historického centra Pardubic, může mít nejdříve pocit, že má před očima tajuplnou orientální pevnost: nad řekou Chrudimkou proti němu ční do výše stavba se zubatými hradbami, věží a vysokou klenutou bránou připomínající chrám dávno zašlé babylonské říše. Když ale přijde blíž a na cihlové fasádě spatří velký bílý nápis „Automatické mlýny“, dozví se to, co místní obyvatelé a znalci architektury samozřejmě dobře vědí. Totiž že tato krásná, jako by zvláštním snovým kouzlem opředená stavba sloužila až donedávna k výrobě mouky, k čemuž ji také před více než sto lety pro místní bohatou mlynářskou rodinu Winternitzů navrhla hvězda československé architektonické moderny Josef Gočár.

Gočár se inspiroval orientálními motivy... • Autor: Milan Bureš
Gočár se inspiroval orientálními motivy... • Autor: Milan Bureš

Majestátní budovu, kde se ještě před devíti lety mlelo zrní, dnes obklopuje staveniště naznačující příchod velkých změn. V místech, kde se po generace vyráběla mouka a pečivo, se už v příštím roce budou vystavovat obrazy, pořádat koncerty nebo konat divadelní představení. Školou povinné děti sem začnou chodit tvořit do dílen a laboratoří, obyvatelé města zase na kávu nebo na skleničku po práci. Místní politici nadšeně mluví o zcela jedinečném místě inspirovaném světovými trendy, kdy se z bývalých továren stávají pulzující kulturní centra přitahující lidi z velké dálky.

...ale i pardubickou renesancí. • Autor: Milan Bureš
...ale i pardubickou renesancí. • Autor: Milan Bureš

Pro přerod mlýnů v kulturní centrum sehrál ovšem klíčovou roli architekt Lukáš Smetana, který se Automatické mlýny rozhodl koupit od odcházející potravinářské společnosti ještě v době, kdy místní politici nejevili o nic takového zájem. Nebýt jeho, areál by získala velká developerská společnost a nejspíš by ho po velké přestavbě využila k výstavbě bytů a kanceláří. Mladistvě vyhlížející čtyřicátník Smetana, který na schůzku s novináři v centru Pardubic přijíždí na kole, přitom přiznává, že v době nákupu neměl žádnou představu o tom, co s památkově chráněnou stavbou vlastně udělá. „Nevěděl jsem, jakou tomu místu dám náplň, neměl jsem žádnou vizi. Věřil jsem ale, že na něco přijdeme,“ říká Smetana. A vypráví dobrodružný, na české poměry ojedinělý příběh, ve kterém sehrály klíčovou roli osobní vazby, odvážná rozhodnutí a také šťastné náhody.

Pardubice mi přirostly k srdci. (Lukáš Smetana na vyhlídkové terase Gočárova sila) • Autor: Milan Bureš
Pardubice mi přirostly k srdci. (Lukáš Smetana na vyhlídkové terase Gočárova sila) • Autor: Milan Bureš

Město váhalo

Smetana nepochází z Pardubic, k městu v minulosti neměl žádný vztah a o tom, že tu existuje vzácná stavba od Gočára, se dozvěděl prakticky až ve chvíli, kdy se rozhodl ji koupit. Že jsou Automatické mlýny k mání a že by je měl určitě koupit, mu v roce 2015 poradil jeho kamarád a bývalý spolužák ze studií architektury Zdeněk Balík. Ten se o prodeji mlýnů dozvěděl v novinách a jako místní rodák a architekt dobře znal jejich hodnotu. Zároveň věděl, že jeho kamarád Smetana má zrovna volné peníze a poohlíží se po příležitosti, kde je investovat – a tak mu hned zatelefonoval. „Řekl jsem mu, kup to, protože to místo má obrovský potenciál. Nevím, co s tím budeme dělat, ale něco vymyslíme,“ vzpomíná Balík.

Cihlovou budovu znal Balík od dětství a pamatuje si, jak z ní v noci bývalo slyšet hučení strojů přesýpajících mouku. Během studií architektury na pražské ČVUT se pak dozvěděl, že se jedná o mimořádné dílo od Gočára, který budovu vytvořil v letech 1911–1926 na objednávku zmíněné rodiny Winternitzů. Bratři Egon a Karel Winternitzovi si mladého architekta najali ještě v době, kdy nebyl slavným tvůrcem, a právě pardubické mlýny byly jednou z jeho prvních velkých zakázek.

Ačkoli se jednalo o průmyslovou stavbu, Gočár ji pro velkostatkáře navrhl tak, aby zároveň vypadala krásně. Inspirován anglickým romantismem ji vytvořil z červených cihel a pod vlivem blízkého zámku rodu Pernštejnů také ozdobil novorenesančním cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů. Vedle mlýna bylo o několik let později zapotřebí postavit také silo na skladování zrní a Gočár se obě stavby rozhodl geniálně propojit obloukem připomínajícím Ištařinu bránu ze starověkého Babylonu. „Díky tomu má ta budova v sobě zvláštní tajemno,“ říká architekt Balík. Židovští majitelé mlýnů neunikli holokaustu a zahynuli v koncentračních táborech, po roce 1948 jejich majetek znárodnil stát a po listopadu 1989 je ještě s několika dalšími mlýny v Česku v privatizaci koupila rakouská potravinářská společnost Goodmills.

Ta se v roce 2013 rozhodla historické budovy zbavit, a protože její zástupci znali hodnotu areálu (prohlášeného ostatně v roce 2014 za národní kulturní památku), nabídli ho přednostně ke koupi městu. V té době se zároveň zvedla vlna zájmu veřejnosti, která v areálu pořádala kulturní akce a snažila se radnici přesvědčit, ať fabriku koupí a vybuduje v ní trvalý kulturní provoz po vzoru progresivních evropských měst. Tehdejší pardubičtí zastupitelé však nákup odmítli a firma v roce 2015 areál nabídla k volnému prodeji. Právě tehdy nastal okamžik, kdy architekt Balík telefonicky zalarmoval svého kamaráda Smetanu.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].