0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kontext11. 9. 202212 minut

Proč se Česku nepovedlo odpoutat od závislosti na ruském plynu

Úzkost, která nemusela přijít

Vypadalo to jako výhra v loterii, kterou Poláci nechápou. (Ústí Nord Streamu v německém Lubminu) • Autor: HANNIBAL HANSCHKE / EPA / Profim

Dosažení úspěchu bývá obvykle závislé na schopnosti určit si správný cíl a pak k němu důsledně směřovat. Tak to s oblibou říkají nejrůznější byznysové příručky. Česká energetická politika má takový cíl minimálně od roku 2009. Tehdy se zastavily dodávky plynu z východu a premiér Mirek Topolánek oznámil, že je nutné ukončit závislost na nespolehlivém Rusku. Znělo to logicky a následná dekáda relativního klidu a prosperity poskytla čas tento cíl splnit.

Reklama

O to překvapivější bylo letošní zjištění, že ruský útok na Ukrajinu zastihl Česko v pozici jedné z energeticky nejohroženějších zemí v EU. Náš stát nejenže závislost na Vladimiru Putinovi nesnížil, naopak je ještě závislejší než dřív. Zatímco v roce 2010 jsme dovezli z Ruska 86 procent zemního plynu potřebného k chodu ekonomiky a vytápění domácností, v roce 2020 už to bylo 100 procent. Jak k takovému selhání vlastně došlo a existuje plán, kudy z toho ven?

Kouzlo alternativní trasy

K pochopení toho, jak funguje český obchod s plynem, je důležitý květen 2002. Tehdy vláda Miloše Zemana privatizovala podnik Transgas, který Klausův kabinet v devadesátých letech jako strategický z privatizace vyjmul. Majitelem plynovodů a výhradní licence na přepravu plynu na našem území se za zhruba 125 miliard korun stal německý gigant RWE. Ten pak musel v roce 2013 vyhovět požadavku Evropské komise na oddělení distribuce a obchodu. Plynovody a zmíněnou licenci převedl do své firmy NET4GAS a prodal ji německé pojišťovně Allianz a kanadské investiční skupině Borealis.

Německý majitel, a hlavně nasměrování plynovodů přes naše západní hranice do Německa znamenali, že české plynárenství se de facto stalo součástí německého prostoru. V praxi to vypadalo tak, že k nám od roku 2011 proudil ruský plyn z plynovodu Nord Stream, na který tehdy Německo vsadilo navzdory kritice ze Spojených států, a hlavně z Polska či Ukrajiny, jež Nord Stream obcházel a připravil je o vliv na jeho fungování. Ve stejném roce navíc Německo začalo budovat vyšší kapacitu známou jako Nord Stream 2, a dalo tak bez ohledu na mezinárodní kritiku najevo, že hodlá v budoucnu vsadit na „levný“ a „spolehlivý“ ruský plyn.

Česká vláda se ke kritice přidala, ale nešla cestou Polska, které se pokusilo stavbě bránit, nýbrž cestou spokojeného klienta. Ani Polsku se odpor proti Nord Streamu 2 nepovedl, a vydalo se tedy v poslední dekádě cestou rychlého ukončení závislosti na ruském plynu. Česko bylo naopak skrze německou strategii k Rusku pevně připoutáno.

I tady ale mělo dojít k alespoň částečné změně. Náš stát měl onu zkušenost ze zimy 2009, kdy došlo k přerušení dodávek ruského plynu. Česko v té době také předsedalo Evropské unii a premiér Topolánek mluvil o snížení závislosti na ruském plynu jako o klíčové strategii celé evropské energetiky. Česku se přitom mnoho možností nerýsovalo. Bylo třeba postavit propojení na jih do Rakouska, odkud vede potrubí do Středomoří, a pak hlavně do Polska, kde se začal v březnu 2011 na Baltu u Štětína v místě zvaném Svinoústí stavět terminál na dovoz zkapalněného plynu. Polsko navíc plánovalo napojení na Pobaltí a na Norsko skrze plynovod Baltic Pipe.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc