I týden po zákeřném pokusu o vraždu Salman Rushdie žije. Zprávy z nemocnice říkají, že byl odpojen od plicní ventilace a dokáže mluvit. Útok nožem na krk ale zanechal vážná zranění a britsko-indický spisovatel nemá vyhráno.
Jistě bychom dali dohromady celou řadu argumentů, proč máme Rushdiemu držet palce. Také je ale dobré říct, že to, co se zatajeným dechem sledujeme, není boj o patrně nejznámější symbol svobody slova, jaký na světě existuje. Tím Rushdie zůstane, ať už jeho současný boj o přežití dopadne jakkoli.
Umělci či autoři literárních děl nevstupují do veřejného prostoru s politickým programem, vyslovují se ale k citlivým tématům a občas se jejich dílo v cosi jako politikum změní. Potkalo to i Rushdieho, a dokonce v té nejvyhrocenější podobě, když strůjce íránské islamistické revoluce ajatolláh Chomejní vyzval věřící v roce 1989 ke spisovatelově vraždě kvůli jeho knize Satanské verše, kde Rushdie skrze své literární postavy vyjádřil pochybnosti vůči Koránu a zařadil do děje postavu inspirovanou právě Chomejním.
Šlo o román, tedy o běžný literární projev, přesto musel Rushdie doma v Británii dostat permanentní policejní ochranu a prožil dalších třicet tři let v ohrožení života ze strany přesily, jejíž nebezpečnost si lze stěží představit. Rushdie se bránil úkryty, ale nebál se, neprosil o odpuštění, nesklouzl do zbabělosti. Důstojně žil a tvořil, jak se v té situaci žít a tvořit dalo.
Od začátku bylo zřejmé, že jde o hlubší konflikt mezi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
