Měli pro nás role služebnic, čarodějnic a kriminálnic, ale teď se budou muset smířit s tím, že v Kolumbii budou mít černou viceprezidentku,“ hřímá na adresu dosavadních bělošských elit koncem května, týden před volebním dnem, čtyřicetiletá Francia Márquez. Na pódiu se neusměje. Vypadá nasupeně, jako by ji vystoupit donutili. „Jsem jedna z vás. Jsem nikdo. Ale nyní my bezejmenní sestavíme vládu změny a všichni budeme vychutnávat život,“ opakuje svůj optimistický slogan z plakátů, ale zarputile se u toho mračí.
Z jejího rétoricky skvěle vystavěného projevu mi jde mráz po zádech. Za čtrnáct let života v Latinské Americe jsem už viděl bezpočet mítinků a jsem zvyklý na to, že zdejší politici i na té poslední vesnici zvládají na výbornou řečnické umění, ale statná žena je všechny převyšuje.
Například její volební partner Gustavo Petro, protřelý populistický politik s minulostí z městské guerilly a počátkem srpna nastupující (jako vůbec první) levicový prezident Kolumbie, stojí při svém dlouhém výkladu pohodlně opřený o pultík, rozšafně vykládá a působí jako zábavný vysokoškolský profesor, který sám sebe při nesouvislém vyprávění rád poslouchá.
Ale Francia, jak se jí v zemi všeobecně říká, do své bojovné řeči projektuje sebe samu. Její projev, ve kterém pečlivě dávkuje slova a který udržuje v rozumné půlhodinové délce, elektrizuje. To, co říká, si odžila. Slzy, kterými se jí lesknou oči při líčení komplikovaných momentů jejího života, jež ji nakonec dovedly do nejvyšší…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
