Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Museli jsme úplně změnit myšlení policistů

Na dění v devadesátkách nebyl nikdo připraven

Zdeněk Macháček byl v půli devadesátých let jedním ze zakladatelů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, šéfem odboru boje proti ruskojazyčným mafiánským strukturám, přednášel na policejní škole FBI v Budapešti, po zmanipulovaném obvinění a následném soudním osvobození odešel od policie, v současnosti je bezpečnostním ředitelem pojišťovny Kooperativa.

Po roce 1989 docela prudce vzrostla kriminalita. Vy jste shodou okolností nastoupil 1. ledna 1990 k policii. Jak jste to vnímal?

Zažil jsem tu změnu po amnestii Václava Havla. Sloužil jsem jako uniforma na Praze 2, kousek od náměstí Míru byla Armáda spásy. Po amnestii se stala trasa hlavní nádraží, kam amnestovaní přijížděli, a náměstí Míru docela rizikovou. Policajti, kteří tam sloužili už za totáče, byli docela v šoku. Byli zvyklí na respekt na ulici, mohli každého sebrat, a teď najednou si z nich nikdo z těch propuštěných nic nedělal. A oni si nevěděli rady. Neuměli ani bránit násilí, rvačkám, když se jim někdo postavil na odpor.

Čím to bylo?

Prostě policie nebyla připravena na svobodu. Roky to tu krotili svým způsobem, mohli každého osolit, obvinit, zavřít za příživnictví nebo jinou blbost. Teď byli docela ztraceni. Notabene, mnoho z těch lidí, kteří tehdy sloužili, nesouhlasilo se změnou, která přišla, všechno bylo pro ně špatně, i ta amnestie, a těch pár lidí, kteří se opravdu snažili, nemělo šanci udělat pořádek, dostat věci pod kontrolu. Policisté neměli žádnou důvěru. Navíc fakt u nás na Praze 2 byla spousta vykradených bytů, sklepů, aut, bylo to šílené, měli jsme toho nad hlavu.

Dost rychle jste se dostal na kriminálku, řešil jste násilné trestné činy, drogy, pak ruské gangy.

To byl úplně nový fenomén. Šel jsem v roce 1992 na pražskou policejní správu, tam to řešilo osm lidí. Ti znali z dřívějška pár pražských vařičů pervitinu, když někoho zatýkali, bylo to vždy kolem těch lidí, co je znali, šli najisto a měli čárku za dopadené. Teď to najednou bylo jinak. A zase – nikdo na to nebyl připravený. Dělat třeba pořádnou operativní práci, chodit po těch klubech a dívat se, co se děje, kdo přichází, dělat si kontakty, shánět informátory. Ti staří policajti mi říkali, hele, ty ses zbláznil, kam bychom chodili v noci, přece nebudeme někam lítat o víkendech. Proč jako bychom to měli dělat? Ani je nenapadlo přemýšlet o tom jinak.

Jak jinak?

Přicházelo násilí, racketeering (vybírání výpalného – pozn. red.), rostl počet vražd, začali se tu objevovat Rusové a bylo vidět, že mají své šéfy, své skupiny s hierarchií. Bylo nutné se do toho jejich prostředí dostat, vidět jim pod prsty. To už byl rok 1993 a policie se konečně trochu rozhýbala, začaly se tvořit týmy, byli v nich už lidé, kteří se na něco specializovali, třeba na konkrétní ruské obchodníky, o nichž se vědělo, že dělají pro gangy, že asi perou špinavé peníze. Nemůžete vyšetřovat vraždu ruského obchodníka a nic nevědět o tom, jak tu Rusové fungují. A bylo nutné, abychom se tohle rychle naučili. A abychom rychle reagovali na to, co se stalo, aby se věci vyšetřovaly bez prodlevy. Osvědčilo se to, ty týmy začaly fungovat a já přešel na protidrogovou centrálu. To už byla parta, která fungovala úplně nově. Někdo měl přehled o české scéně, jiní zase o mezinárodní, komunikovalo se se zahraničím, chodilo se do terénu, do klubů, měl jsem tam pocit, že se konečně něco dělá, jak má, bez ohledu na pracovní dobu.

V terénu jsem začal narážet na Italy, na Rusy, kteří měli kontakty na mafii, a začal jsem se čím dál víc věnovat Rusku. Jak to mají zorganizované, jak si vymezují vliv, jak bojují s Italy nebo Jugoslávci. Docházelo k razantnímu vymezování sféry vlivu a začalo se střílet. Od začátku jsem viděl, že se Rusové neštítí zbraní, a hlavně jsme zjišťovali, že na špinavou práci používají veterány z dřívější války, kterou vedli v Afghánistánu. Bylo to drsné, ty vraždy nesly vždy stopy předchozího mučení. A bojovalo se, kdo ovládne drogy, kdo obchod se zbraněmi, kdo sexbyznys. A kdo pozemky a nemovitosti. Bylo to divoké.

V jakém smyslu?

Neměli jsme pořádnou techniku, neměli jsme auta, a když ano, tak měla pořád poruchy, stejně tak vysílačky. Jediné, na co se dalo spolehnout, byla tužka a papír, ani na ten psací stroj ne vždy. Na druhou stranu musím přiznat, že ani ti gangsteři a mafiáni neměli úplně super výbavu. Ale vždy byli technicky a finančně nad policií, to trvalo tak do roku 1995. Jan Ruml se sice snažil na vládě prosadit peníze a výbavu, ale Klaus sdělil, že neví, co jsou to špinavé peníze, a tím debata skončila. Neměli jsme zrovna politickou podporu.

V roce 1994 se tady docela rozšiřoval ruský organizovaný zločin. A vznikl tým, který se tím začal zabývat.

Ano. Začalo se to měnit. Už jsme věděli, že si celkem významní ruští mafiáni udělali centrálu v restauraci U Holubů. To už jsme se dělili o informace s Brity, Izraelci, Němci, později i Američany. Do té doby to tady nikdo nedělal. Policajti byli zvyklí na prostor uvnitř hranic a dál nic. Ta ruská mafie, propojená i s politiky, přitom začala obsazovat kus Evropy. Potřebovali jsme si vyměňovat informace, abychom zjistili, koho tu máme, tak vznikl tým Alfa a z toho Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), to postavil Honza Kubice. Vytvořili jsme odbor zločineckých struktur, který měl přinášet kriminální zpravodajství o zločineckých skupinách. Byla to taková operativa, dávali jsme dohromady informace, ale už opravdu z evropského i dalšího prostoru. Venku nám začali věřit a to nám přinášelo další informace, opravdu jsme měli dveře otevřené všude, pak i v FBI.

Organizovaný zločin si všude buduje kontakty na politickou moc, aby v ní měl ochranu, používá služeb zkorumpovatelných policistů. Dělo se to i tady? Jak to poznamenalo devadesátky?

Náchylní ke spolupráci s gangy a mafiány byli hodně někdejší estébáci, lidé vyhození z komunistických politických míst, lidé, kteří šli v byznysu při privatizaci po rychlých penězích. V privatizaci se to proplétalo. Samozřejmě podnikala spousta slušných lidí, naprostá většina byla poctivá, ale my mluvíme o mafii a propojování a tam byli spolu někdejší veksláci, světští, estébáci, agenti, spolu s Rusy, Italy… Když sem přišly ty ruské struktury, policie absolutně netušila, o co jde. Ale koncem devadesátek už jsme měli přehled, věděli jsme, kdo je kdo. Ovšem po pravdě, o ty informace v době opoziční smlouvy už neměl nikdo zájem. Měli zájem, abychom mlčeli, ale to už je známá historie…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 3/2022 pod titulkem Museli jsme úplně změnit myšlení policistů