Na čem se staví přátelství

Americká novinářka Julie Beck vede v časopise The Atlantic rubriku Rodina. Před více než třemi lety se rozhodla, že se v dlouhé sérii textů zaměří na jeden z nejzajímavějších fenoménů mezilidských vztahů, na přátelství lidí, které k sobě nepoutá erotická, rodinná ani ekonomická vazba. „Moje série The Friendship Files začala vlastně jednoduchým nápadem. Protože jsem už dříve psala o přátelství, ale také o seznamovacích aplikacích, začala mě zajímat apka Bumble BFF,“ píše novinářka v úvodu k nedávnému textu, v němž se se svou sérií loučí. Zmíněná aplikace funguje podobně jako jiné internetové seznamky, zaměřuje se však na seznamování lidí, kteří touží výhradně po přátelství. „Jak to funguje? Je to podobné, jako jít na rande? A co se na takové seznamovací schůzce budoucích přátel vlastně děje?“ 

Výsledkem byl rozhovor se dvěma mladými ženami, z nichž se právě takovým způsobem staly přítelkyně. A i když původním záměrem Julie Beck byl pouze jediný článek, rozhovor ji zaujal natolik, že nakonec udělala stovku dalších. „Rozhovory o přátelství byly úplně jiné než cokoli, co jsem do té doby dělala. Nejenže mi lidé o přátelství vyprávěli, jejich vztahy jsem mohla zároveň pozorovat v reálném čase. Viděla jsem, jak spolu přátelé mluví a žertují, jak si navzájem připomínají to, co spolu prožili. Jsem všem těm stovkám lidí vděčná za to, že mě do svých přátelství vpustili a že se mi se svými příběhy svěřili,“ píše Julie Beck.

Na konci celé série se americká novinářka pokouší shrnout, co se o fungování hlubokých přátelství za tři roky vlastně dozvěděla. „I když má každý mezilidský vztah svůj vlastní příběh, došla jsem k závěru, že existuje šest pilířů, šest principů či sil, na nichž se přátelství vytváří a které ho pomáhají udržet dlouhá léta,“ píše Julie Beck. Zmíněných šest principů pak popisuje v následujícím textu.

1. Společně strávený čas

Nejjednodušší a také nejzjevnější silou, jež formuje a udržuje přátelství, je společně strávený čas. Jedna studie odhaduje, že k vytvoření povrchního přátelství je zapotřebí 40–60 hodin strávených společně během prvních šesti týdnů od seznámení a zhruba 80–100 hodin, pokud má vzniknout něco hlubšího. Přátelství tak nepřekvapivě vznikají na místech, kde spolu lidé tak či onak tráví velké množství času: v práci, ve škole, během mimoškolních aktivit.

Někdy se společně strávený čas hromadí pomalu, jako v případě dvou sousedek, které dvacet let bydlely naproti přes chodbu v jednom domě. Když během té doby některá z nich onemocněla, druhá ji zašla zkontrolovat, a také si společně pořídily předplatné časopisu People. Postupně nahromaděné společné chvilky vyústily v zásadně důležité přátelství během první fáze covidové pandemie, kdy lidé nesměli vycházet. Obě ženy v tu chvíli otevřely dveře svých bytů, aby si mohly přes chodbu povídat a necítily se tolik osamělé.

Jindy se společně strávené hodiny sejdou opravdu rychle. V březnu 2020 například uvízla na jedné lodi skupina adolescentů z Nizozemska. Účastnili se studijního programu o moři a měli se vracet domů z Kuby, pak ale do programu vstoupil covid-19, studenti nemohli sehnat letenky a museli se přes Atlantik přeplavit. Hovořila jsem se čtyřmi z nich, mladými lidmi, kteří si během plavby vytvořili vztahy, jež na ně působily úplně jiným způsobem než běžná kamarádství s vrstevníky. „Když jste s někým 24 hodin denně, řeknete jim úplně všechno,“ vyprávěl jeden z nich. „Doma nic takového neuděláte.“

2. Pozornost

Vytvořit si přátele je obtížné, příležitostí ale může existovat více, než si myslíte. Během rozhovorů jsem si uvědomila, že se vztah může rozvinout kdykoli a kdekoli, pokud jsou tomu obě strany otevřené. Jak mi vyprávěla žena, která si třicet let udržela blízký vztah s matkou svého bývalého partnera: „Přátelství musíte hledat na místech, kde byste ho nikdy nečekali.“ Nový přítel na vás může čekat v komentářích pod článkem, který jste si právě přečetli, na opačné straně sdíleného dokumentu nebo třeba ve výtahu. Přítelem se může stát člověk, s nímž se hádáte na Facebooku, stejně jako nová partnerka vašeho bývalého manžela. Někdy dokonce i on sám.

Při vzniku podobných nečekaných přátelství je ale důležité věnovat svému okolí pozornost – zaregistrovat, když mezi vámi a někým dalším přeskočí jiskra, být otevřený náhodným setkáním. Vyplatí se opustit staré zvyklosti a žít v přítomném okamžiku. Protože ačkoli jsme přesvědčeni, že jsou naše sociální kontakty již jednou dané a neměnné, nikdy není pozdě seznámit se s někým, kdo může sehrát důležitou roli v celém zbytku vašeho života. Hovořila jsem se skupinou respondentů, kteří byli překvapení a vděční za to, že se „našli“ ve středním věku, tedy v období, kdy obvykle vrcholí rodinné i pracovní povinnosti a kdy není vždy snadné přátelství udržovat. „Nikdy by mě nenapadlo, že si na konci čtyřicítky najdu přátele na zbytek života,“ vyprávěl mi jeden muž, který nalezl pevně provázanou komunitu na týdenním baseballovém kempu. „Přijde mi, že mě v tomhle věku potkalo něco úplně mimořádného.“

3. Záměr

Dávat pozor je jedna věc, moc vám ale nepomůže, pokud nebudete sami aktivní. Když nastane příležitost, musíte se jí chopit. Vyžaduje to odvahu, ochotu odkrýt slabá místa a riskovat třeba i trapné okamžiky.

K mým nejoblíbenějším patří příběh, který mi vyprávěli Abhinav a Fernando. Abhinav se učil hrát tenis a hledal partnera, který by byl začátečník stejně jako on. Na kurtech zahlédl Fernanda a „okamžitě uviděl podobně nemožného hráče“. Po několika týdnech Fernanda oslovil na večírku a na tenis ho pozval. „Na tom okamžiku mi přišlo zajímavé,“ vyprávěl během společného rozhovoru Fernando, „že to bylo skoro jako pozvání na rande, v tom smyslu, že ty jsi mě sám vyhledal. Měl jsi jasný záměr. Mezi okamžikem, kdy jsi uviděl, jak hrozně to plácám, a večírkem uplynulo několik týdnů. Ty jsi se ale držel svého plánu a šel jsi po mně.“

Má-li se přátelství rozvinout, většinou to skutečně vyžaduje menší námluvy. I když nám příležitost zdánlivě sama spadne do klína, třeba když se ocitneme na plachetnici uprostřed Atlantiku a nemáme na práci nic jiného než být spolu, přátelství nevznikne bez jistého úsilí. To je jeho nejobtížnější část. Vyžaduje energii a soustředění a naše fyzické i mentální zdroje nejsou nijak oslnivé. Jinými slovy, na přátelství je potřeba pracovat. Zároveň jsem ale vždy nerada popisovala přátelství jako nějakou „námahu“. Být tady pro své přátele vyžaduje jistou energii, to ano, ale neměla by to být dřina. Naopak, mělo by nám to přinášet radost.

4. Rituály

Přátelství nicméně usnadňují rituály. Přijde mi, že největší překážkou pobývání s přáteli je nutnost koordinovat schůzky, nebo dokonce jenom telefonáty. Všechno je mnohem snazší, když se to stane pevnou součástí mého rozvrhu a já se prostě jenom musím zúčastnit. Například během pandemie, když jsem pracovala z domova, jsem chodila každý pátek na oběd s kamarádkou, která bydlí za rohem (když to bylo bezpečné).

Mnozí z mých respondentů měli podobné rituály. Někteří organizovali čtenářský kroužek, pravidelný měsíční výšlap do přírody či pravidelný večírek. Jiní se účastnili skupinové debaty, jež probíhala prakticky kdykoli a nepřetržitě, nebo hráli třicet let trvající partii Dungeons & Dragons. Podobné tradice mohou nejen pomoci udržovat blízký kontakt, ale mohou také posilovat přátelství prostřednictvím sdíleného kulturního kontextu. Skupina hrající Dungeons & Dragons používá osobité zkratky, jež vznikly před desítkami let.

Síla rituálu byla obzvláště citelná v příběhu Gabea a Andyho. Ti každý týden po více než šest let vyráželi ze svých domovů, aby se po třiceti minutách chůze setkali v půli cesty a pozdravili se plácnutím do dlaně.

Potom ale Gabe onemocněl a ztratil paměť. Na plácnutí se nepamatoval, vzpomínal si ale na Andyho. V nemocnici pak Andy na cestě z toalety Gabea požádal, ať si s ním zase plácne. Zdravili se svým zvláštním způsobem, nejdřív tleskli, potom luskli prsty a teprve potom přišlo plácnutí.

„Vydal jsem se k němu,“ vyprávěl mi Andy, „a najednou těsně před pozdravem on tleskl a luskl – a já jsem se rozbrečel.“

„To je právě to, co se mi na rituálech líbí,“ dodal Gabe. „Nejen ta pravidla, ale skutečnost, že část našeho přátelství je natolik vrostlá do mé svalové paměti, že se prostě najednou sama projeví.“

5. Představivost

Společnost má pro přátelství vyhrazené místo, a to je spíše okrajové. Přátelství mají hrát vedlejší roli v příběhu, v němž dominuje práce, rodina a erotické vztahy. Nepodlehnout těmto zvyklostem vyžaduje představivost a schopnost uspořádat si život tak, aby v něm přátelství hrála takovou roli, jakou chceme my sami.

Proto mě inspirují lidé, kteří si pro sebe vymysleli jiný přístup. Přátelé, kteří si společně koupili dům, začali spolu navštěvovat terapeuta, vychovávali společně děti, pěstovali „dohodnuté přátelství“ či v nich přátelství zažehlo potřebu bojovat za spravedlnost. Muž, který svému příteli daroval ledvinu, nebo žena, jež své nejlepší přítelkyni porodila čtyřčata, mi připomněli, že existují přátelé, kteří se rozhodli mít se vzájemně rádi každodenně a poměrně radikálním způsobem. V jejich případě vzájemná náklonnost rozhodně nehraje žádnou vedlejší roli.

Radikální ale mohou být i méně nápadné způsoby. Krása i nesnáz přátelství spočívá v jeho rozmanitosti. Přátelství může mít jakoukoli podobu, kterou si budete přát. Každé z nich představuje nepopsanou stránku, na níž vás omezují jenom hranice vaší vlastní představivosti.

6. Milost

Všechny pilíře, které jsem dosud zmínila – společně strávený čas, pozornost, záměr, rituál i představivost –, jsou pouze ideály, které není možné bezezbytku naplnit. Do hry se často plete sám život.

Jako reportérka, která se přátelství věnuje mnoho let, se někdy ve svých vlastních vztazích cítím jako podvodník. Proč mám já radit ostatním, když ani nejsem sama schopna rychle odpovědět vlastním kamarádům na jejich textovky? Lidé si někdy myslí, že musím být skutečně skvělá přítelkyně, když jsem tématu věnovala tolik času a přemýšlení. Jenže nejsem. Pokouším se o to, ale obvykle se příliš stahuji sama do sebe a do svého milostného života a nevěnuji přátelům tolik pozornosti, kolik bych jim ráda dopřála.

Již dříve jsem psávala o tom, jak různorodá mohou přátelství být a jak se proměňují podle toho, co naše vlastní životy vyžadují. Teprve v průběhu pandemie jsem si ale s plnou silou uvědomila, jak je přátelství ve skutečnosti pružné, jak se umí napínat a dávat prostor dlouhým odmlkám, a jak rychle se pak může zase znovu zhmotnit do podoby, jakou byste nejméně čekali. Inspirována rozhovory se svými respondenty jsem strávila nejednu sobotu na „večírcích“ pořádaných za Zoomu s přáteli roztroušenými po celé zemi. Během pandemických měsíců jsem je vlastně vídala častěji než celá léta před tím. Bylo to nečekané a mělo to pro mě zvláštní význam. A nestalo by se to, kdybychom na sebe celá ta léta omezených kontaktů měli zlost nebo si něco vyčítali.

Mnozí z těch, s nimiž jsem mluvila – a kteří se mají tolik rádi, že sami sebe navrhli k rozhovoru do mého seriálu o přátelství –, mi vyprávěli, že se zase tolik nevídají a že spolu nemluví tak často, jak by chtěli. Časem jsem došla k názoru, že přátelství vlastně není ani tolik o reálném kontaktu, že se naopak jedná o vztah, který je schopen překonat jeho absenci.

Taková absence ale nemůže trvat věčně. Během série jsem narazila na mnoho příběhů popisujících usmíření nebo přátelství, jež dostalo druhou šanci. Existují kamarádi ze základní školy, kteří se začali znovu stýkat po abiturientském večírku po padesáti letech. Nebo veteráni války ve Vietnamu, kteří spolu ztratili kontakt až do okamžiku, než jeden z nich rozeslal dopis a dal je znovu dohromady. Dokonce nejlepší kamarádi ze střední školy, kteří se znovu sešli, protože se jeden z nich rozhodl, že s dvacetiletým odstupem vrátí mikinu, kterou si tehdy půjčil. Když jsem zveřejnila jejich příběh, vyprávěli mi, že se jim teď ozývá řada dalších kamarádů ze střední školy a že uspořádali společné setkání.

Nejsem nábožensky založená, líbí se mi ale představa boží milosti jako daru, který je natolik zásadní, že si ho nelze žádným způsobem zasloužit. A proto, když uvádím milost jako poslední a nejdůležitější princip přátelství, myslím to dvěma způsoby. Tím prvním je schopnost odpouštět, kterou nabízíme jeden druhému, když nějak zklameme. Druhým pak je samotná možnost, že jsme schopni se vzájemně propojit – a ta skutečně působí jako zázrak.

© 2022 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.