Trhání černého igelitu
Devadesát let po svém prvním uvedení se v Česku znovu hraje opera Plameny skladatele Ervína Schulhoffa
Nástup Hitlera k moci a následující hrůzy druhé světové války přinesly zmar i pro hudební dění. Nejvíce byl zasažený živý a eklektický styl, jemuž se dařilo na ose Berlín – Praha – Vídeň. Půjčoval si z avantgardy stejně jako z kabaretu, lidové hudby nebo jazzu – a přestože byl ve dvacátých a třicátých letech pro region víceméně určující, válka jej nemilosrdně uťala. Šťastnějším skladatelům se podařilo uprchnout do Spojených států a uplatnit se třeba v Hollywoodu, jiní se konce války nedožili a zemřeli v koncentračních táborech. Jejich hudba přišla o možnost pokračovat ve vývoji, ocitla se ve stínu zapomnění. A mezera po ní tu zůstává dodnes.
Osud skladatele Ervína Schulhoffa možná patří k těm nejtypičtějším a také velmi tragickým. Když v roce 1929 dopsal svoji první a jedinou operu Plameny, doufal, že se bude hrát v jeho rodné Praze. To přání se mu ale splní až nyní: devadesát let poté, co byla v Česku k vidění a slyšení naposledy – konkrétně v Brně. A osmdesát let poté, co její autor zemřel na tuberkulózu v koncentračním táboře ve Wülzburgu. Premiéra variace na příběh notorického svůdce Dona Juana se uskuteční tuto neděli v pražské Státní opeře v rámci česko-německého projektu Musica non grata, který připomíná originalitu hudby, jež byla umlčena nástupem nacismu.
his
„Schulhoff byl ve dvacátých letech vedle Janáčka a Martinů další velký zjev československé hudby,“…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
