Síť pomoci

Když dnes mluvíme o bezprecedentním přívalu ukrajinských uprchlíků, svědčí to spíše o naší selektivní paměti. Po mnichovské dohodě ze září 1938 české vnitrozemí zaplavilo kolem čtyř set tisíc uprchlíků z odstoupených oblastí pohraničí. Dalších zhruba sto tisíc následovalo po odtržení Slovenska v roce 1939. V tomto případě je však domácí populace nechápala jako přítěž, nevznikal problém s jejich kulturní jinakostí – byli vnímáni jako „naši“. Pro stát však představovali srovnatelné břemeno jako dnes.

Během první světové války můžeme dokonce mluvit o uprchlické vlně čítající čtvrt až půl milionu osob. Byla sice rozložena do delšího časového období let 1914–1917, co do počtu lidí byla však mohutnější, než jakou česká společnost zažila v posledních měsících. Tvořila ji navíc pestrá směs vykořeněných osob – Poláci, Ukrajinci, Italové, Tyrolani, Slovinci a také haličští Židé. Zvláště posledně jmenovaní s ohledem na svoji kulturní a náboženskou jinakost, chudobu a nízkou gramotnost vzbuzovali mezi domácím obyvatelstvem patrně největší nepřátelství a tisk se předháněl ve vykreslování obrazu parazitů ožebračujících dobromyslný český lid.

Rakouskému státu chyběla potřebná infrastruktura a reakce se nesla ve znamení improvizace. O chudé se v Rakousku primárně staraly samosprávné obce, zásadní role v boji s válečnou chudobou však připadla také rozličným spolkům, dnes bychom řekli neziskovým organizacím. Z jakých kořenů v českých zemích vyrůstaly a jak v mnohonárodnostní monarchii,…