Běží, voda běží, po kameni šustí…“ zpívala kdysi countryová kapela Plavci. Tato voda ovšem při své cestě dlouhé 52 kilometrů přes kameny nešustí ani neskáče. A neprotéká ani lesy a mýtinami a nepije ji zvěř. Cestu si totiž razí podzemím rychlostí 6700 litrů za sekundu a ve členitém terénu podtéká 31 katastrálních území, 34 potoků, 29 silnic, dvě železnice a více než desítku obcí. Svoji pouť začíná u vodní nádrže Švihov (známé spíš pod neoficiálním jménem Želivka) a podzemní štolou vtéká do jesenického vodojemu, odkud je pitnou vodou zásobováno hlavní město. Rozvody ale míří i do dalších míst na Vysočině a ve středních Čechách – do Vlašimi, Kladna, Humpolce, Havlíčkova Brodu či do Světlé nad Sázavou.
V době vzniku se tato gravitační štola řadila mezi nejdelší na světě. Dnes je sice „až“ na šesté celosvětové příčce a na třetí v Evropě (prvenství drží Delaware Aqueduct o délce 137 kilometrů zásobující pitnou vodou město New York), nicméně stále jde o unikátní stavbu: voda totiž desítky kilometrů urazí „vlastní silou“, pouhým samospádem, bez pomoci jakékoli další energie, která by ji poháněla.
Vznik švihovské nádrže předznamenala poválečná padesátá léta, kdy bylo jasné, že pro rozrůstající se Prahu zásobování pitnou vodou z Podolské vodárny a Káraného přestane v budoucnu dostačovat, a bylo nutné řešit, kde najít další zdroj pitné vody. Volba padla na romantické údolí Želivky, o které se uvažovalo pro vodohospodářské využití už za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
