(Ne)normální dětství

Dítě bylo malé a na hlavě nemělo téměř žádné vlasy. Lid Aché cítil jen malou náklonnost k dětem, které se narodily plešaté. Žádná žena nechtěla chovat miminko, zatímco by se matka zotavovala z porodu. Žádný muž se nenabídl, že přeřízne pupeční šňůru. Znamení byla jasná, a tak stačil jediný návrh, aby se věc vyřešila. „Pohřbi dítě,“ řekl starší muž matce. „Jeho otec zemřel a tvůj současný manžel ho nechce.“

Brzy poté si Achéové sbalili věci a vydali se na další cestu. Čerstvá rodička byla unavená, ale nemusela nic nést, takže mohla s ostatními bez problémů držet krok.

Z předmětu člověkem

Příběh pochází z knihy Davida Lancyho The Anthropology of Childhood: Cherubs, Chattel, Changelings (Antropologie dětství: andílci, otroci, podvrženci), které se letos dostalo již třetího vydání. Profesor antropologie z Utažské státní univerzity v ní shrnuje nejen desítky let svého výzkumu, ale zejména podává vyčerpávající přehled výsledků více než sto let trvajícího antropologického bádání na téma dětství. Za pomoci etnografických a historických příkladů ukazuje, že pohled dnešní západní společnosti na dětství zdaleka není univerzální. Naopak, náš přístup k dětem je z mezikulturního hlediska v mnoha směrech neobvyklý.

Dětský život dnes chápeme jako cennější než život dospělých a většina z nás upřednostňuje potřeby dětí před potřebami ostatních členů rodiny. To je však historická anomálie. Tradičně děti neměly žádnou hodnotu nebo byly vnímány jen jako budoucí pomocníci a pečovatelé o staré rodiče. Privilegia přicházela až s věkem. Nejdůležitější bylo blaho dospělých a starých lidí, které společnost oceňovala pro jejich znalosti, úspěchy a podobně. Projevovalo se to třeba tím, že v některých komunitách nejdříve jedli rodiče a děti byly krmeny až z toho, co zbylo. Takové společnosti David Lancy ve své knize nově označuje za gerontokratické. Děti v nich obsazují nejnižší příčky společenského žebříčku – po předcích, starých lidech, dospělých atd.

Naopak v druhém extrému, typickém pro současnou Evropu, Severní Ameriku a východní Asii – takzvaných neontokraciích –, jsou děti na samotném vrcholu pomyslné pyramidy společenského významu. Její vyšší patra přitom zaujímají i věci, které s potřebami dětí souvisejí, jako jsou školky, hračkářství či pediatři. Až po nich následují rodiče či prarodiče.

Kořeny pozvolného vývoje neontokracie lze na Západě hledat u puritánů, kteří v 17. století jako první vytvořili skutečně komplexní teorii výchovy dětí. Do té doby se děti učily samy pozorováním a opakováním činností dospělých. Aktivní nebo přímá výuka byla vzácná a netýkala se kritických dovedností obživy a přežití, ale spíše etiky a usměrňování dětského chování. Na výchově dětí se zároveň podílela „celá vesnice“ – role matky byla relativně malá a role otce prakticky neexistovala. Ve většině předindustriálních společností batolata nejčastěji vychovávala starší sestra, sestřenice či babička. Časté bylo též přesvědčení, že děti přinejmenším do pěti let nemají rozum a nejsou schopné se cokoli naučit, takže nemá cenu se o to ani snažit.

V kontrastu s tím puritáni hlásali, že dětská povaha je ze své podstaty zvířecí a hříšná a již odmala vyžaduje zkrocení pomocí správné výchovy. Tohoto náročného úkolu se navíc mohou zhostit pouze rodiče. Tím se puritáni stali zřejmě prvními úzkostlivými rodiči, neboť připustili, že by při výchově mohli selhat a z dítěte by se stal špatný člověk. Aby ochránili potomky před negativními vlivy, řada z nich se přestěhovala do uzavřených komunit, podobně jako se dnešní rodiče stěhují do čtvrtí s „dobrými“ školami.

Na pozvolném přerodu z gerontokracie v neontokracii se samozřejmě podílely i další faktory, zejména demografické. Do příchodu očkování a dalších výdobytků moderního zdravotnictví se pětina až polovina dětí nedožila věku pěti let. Po narození se tak každé dítě nacházelo v jakési přechodové fázi – novorozenec například několik měsíců či let nedostal jméno a bylo s ním zacházeno jako s předmětem. S klesající dětskou úmrtností v 18. a 19. století se ale přístup postupně měnil, dítě se „stávalo člověkem“ již při narození. Postupně také klesala porodnost a rodina se přeměnila z rozšířené na nukleární, tvořenou pouze rodiči a jejich dětmi. Výchova přešla na bedra rodičů, případně ji zajišťovaly kojné, chůvy a podobně. Úspěch v moderní společnosti také vyžadoval čím dál více let formálního vzdělání. Lidé začali dávat přednost tomu mít méně dětí a poskytnout jim kvalitní start do života.

Ekonomické faktory ovlivňují přístup k dětem i v jiných než průmyslových společnostech, často ale působí přesně opačným směrem. Tradiční lovecko-sběračský způsob života v subtropickém lese byl pro kmen Achéů náročný a nebezpečný. Dokud jím žili, museli upřednostňovat vlastní blaho před blahem potomků. Kdyby totiž zemřeli, ohrozili by tím na životě své ostatní děti, o které by se neměl kdo starat. Proto se také části dětí zbavovali, jak ukazuje úvodní scéna.

V podobných komunitách zároveň existovaly propracované teorie, jak přistupovat k dětem s fyzickými anomáliemi či opožděným vývojem. Například afričtí Nuerové vnímali postižené dítě jako hrocha, který se omylem narodil lidským rodičům. Proto dítě vhodili do řeky, aby se vrátilo zpět do svého domova. Časté bylo rovněž omezování pohřebních obřadů a truchlení za zemřelé děti. Fulbové, další africké etnikum, považovali projevy zármutku matek nad smrtí dítěte za nemateřské, protože plačící matka brání šancím dítěte na posmrtný život. Všemi těmito racionalizacemi a odosobněními lidé oslabovali své citové pouto k dětem, aby se dokázali lépe vyrovnat s jejich případnou ztrátou.

Vrátíme-li se zpět k průmyslovým společnostem, lze si všimnout dalšího dramatického posunu. Zatímco dříve lidé nevnímali nutnost se o dítě výrazně starat nebo mu pomáhat v rozvoji, rostoucí městská střední třída začala podle Lancyho na své děti pohlížet jako na nevinná andělská stvoření, která je třeba chránit. Zvýšené náklady na výchovu vyvážilo zdůraznění neekonomické hodnoty dětí – jejich schopnosti přinášet rodičům radost a pýchu. Trend akceleroval ve 20. století, kdy se z rodičovství stal celoživotní koníček a poslání, příležitost vyjádřit naše hodnoty a vkus tím, že vytvarujeme živou unikátní lidskou bytost.

Gerontokracie se tak postupně stala neontokracií.

Vzestup „malých císařů“

Největší rozdíly mezi oběma systémy lze vidět v otázce dětské práce. Zatímco ve vyspělém světě ji vnímáme jako vykořisťování, ve většině jiných společností byla a je součástí dětství a prostředkem, jak budovat lidský charakter.

Když se vědci západoafrických Kpellů zeptali, jak se pozná „dobré“ dítě, jedna z matek bez váhání odpověděla: „Když ho požádáš, aby přineslo vodu, přinese vodu. Když ho požádáš, aby uvařilo čaj, uvaří, když mu řekneš, postarej se o miminko, udělá to. Nestěžuje si.“

Dětská práce v tradičních kulturách má však daleko k násilnému vykořisťování. Naopak, jakmile jsou děti schopné přispět do rodinné ekonomiky, činí tak většinou nadšeně, bez donucení a s minimálním vedením ze strany dospělých. Děti pracují, protože chtějí zapadnout a vytvořit si vlastní identitu. Teprve až prokážou svoji užitečnost, stanou se plnohodnotnými členy komunity. Antropologové se často podivují, že již čtyřleté děti chodí několikrát denně pro vodu nebo se starají o své mladší sourozence. A podobně jako dnes označujeme děti podle jejich postupu ve školním systému (předškolák, páťák, maturant), dříve byly děti identifikovány podle práce, kterou vykonávaly, například „náš malý oráček“, „náš pasáček“ či „naše malá chůvička“. Děti získávaly respekt skrze své pracovní úspěchy – starost o první prase, první záhon, ulovení prvního lososa, získání pastevecké hole či prvního luku –, které byly často oslavovány jako drobné milníky na cestě k dospělosti.

Tradičně se od dětí očekávalo, že si svou existenci na světě musí zasloužit. Proto bylo dětství krátké. Ve středověké Evropě dítě již kolem sedmého roku pomáhalo rodičům s prací kolem domu, statku či dílny. V řadě zemědělských společností pak již desetileté dítě dokázalo pracovat celý den a vyprodukovat více kalorií, než samo spotřebovalo, čímž rodičům začalo „splácet“ jejich původní investici. To kontrastuje s naší dnešní situací, kdy pro potomky obětujeme ohromné množství času a peněz, aniž bychom od nich očekávali jakékoli hmotné či nehmotné splacení, kromě jejich lásky a náklonnosti.

V některých aspektech se tak neontokracie podle Lancyho vymkla kontrole, jak dokládá třeba rostoucí fenomén mamahotelu nebo též „parazitických singles“, kdy i dospělí potomci stále žijí s rodiči, aniž by se výrazně podíleli na chodu domácnosti. Dalším rysem je přehnaný strach o děti – „nebezpečné“ venkovní hry nahrazuje pobyt v bohatě vybavených uzavřených hernách. Rodiče zakazují dětem přecházet silnici, chodit do kina, jezdit veřejnou dopravou, hrát si s vrstevníky, aby se náhodou nezranily nebo navzájem nešikanovaly. Před útrapami práce chráníme děti do té míry, že si neuklízí ani vlastní hračky a pokojíčky. Abychom ochránili jejich sebevědomí, zahrnujeme je nekončící chválou a odmítáme jim dávat negativní zpětnou vazbu. To vše může vést ke ztrátě svobody a jakékoli zodpovědnosti.

Snaha poskytnout dětem první poslední pak nejen v Číně, postižené politikou jednoho dítěte, vede k rozmachu „malých císařů“, kteří se oddávají touze po nezdravém jídle vedoucí až k obezitě a srdečním chorobám. Nedávný polský potratový zákon je pak příkladem, kdy právo plodu dokonce převyšuje právo samotných žen.

Dokonalé dětství?

I ve vyspělých společnostech má výchova dětí samozřejmě nejrůznější podoby. To, že dnes dětem věnujeme více pozornosti a respektu, je z historického pohledu neobvyklé, ale rozhodně to neznamená, že jde o něco nepřirozeného či nezbytně škodlivého. Jako v řadě jiných aspektů života jde především o otázku míry.

Idealizovat bychom si ostatně neměli ani tradiční gerontokracii, v níž byla dětská práce ne vždy dobrovolná a dítěti mohla výrazně uškodit. Zejména v chudých rodinách globalizovaného světa jsou děti nuceny k úmorné dřině na plantážích, v továrnách, v dolech či k prostituci. Přes milion dětí je každý rok prodáno do otroctví, miliony dalších jsou pak týrány a zneužívány vlastními rodiči.

Stinné stránky má i laissez faire výchova, která namísto zákazů a neustálého dohledu umožňuje dětem volně prozkoumávat okolí a samostatně se učit o světě a jeho nebezpečích. Ačkoli je fascinující, že v řadě kultur již čtyřleté děti dokážou obratně zacházet s mačetou, bezpečně manipulovat s ohněm nebo si nebojácně hrát se škorpionem, přehnaná volnost si často bere svou daň v podobě ošklivých zranění a předčasných úmrtí.

Existuje tedy něco jako dokonalé dětství? Pravděpodobně nikoli, protože neexistuje nic jako přirozená či univerzální výchova. Přístup k dětem se odvíjí od kulturních norem, které jsou však proměnlivé a zpravidla odrážejí podmínky, v nichž daná společnost žije. Jinými slovy, lidé se vždy snaží chovat, jak nejlépe dovedou a jak jim situace umožňuje. V některých případech to znamená přehnanou ochranu, v jiných téměř žádnou zodpovědnost za blaho vlastního dítěte. Lancyho kniha tyto aspekty nepomíjí, snaží se je analyzovat, nezdůrazňuje jen „senzační“, pro současnou západní společnost nepochopitelné aspekty výchovy. I proto se jí dostalo v akademické obci vlídného přijetí, mnoha citací a pochvalných recenzí.

Vrátíme-li se k případu Achéů z úvodu článku, tak i přes z dnešního hlediska „barbarské“ chování měli tito lidé k dětem velmi pozitivní vztah. Podobně jako další lovecko-sběračské společnosti, které charakterizuje relativní rovnostářství a těsné společenské vztahy, dětem věnovali péči, přičemž na výchově se podílela celá skupina. Jen zřídkakdy děti fyzicky trestali. Na druhou stranu, děti tu byly součástí společnosti spíše než jejím středobodem, proto na ně doléhaly útrapy podobně jako na dospělé a někdy jejich život musel ustoupit ve prospěch skupiny.

Autor je antropolog, působí v Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.