Poprvé vidím peron lvovského nádraží zevnitř vlaku. Nakukuju na něj škvírkou mezi roletou a okenním rámem ve svém kupé, zvětšuju si ji prsty. Zatím jsem vždy stála venku a pozorovala chumly lidí, kteří se tlačí, aby na ně vyšlo místo ve vagoně a podařilo se jim z nádraží zmizet. Teď tu po ztichlém, tmavém peroně osvíceném lampami chodí jen lidé z drážní služby a hlídka se samopalem.

Nasedla jsem do vlaku v depu na okraji Lvova, oficiální začátek trasy je až tady, na nádraží kousek od centra města. Stojíme tu už dvacet minut. Pak zahlédnu na nástupišti dvojici, muže a ženu s kufrem. Pár brzy mizí ze zorného pole mojí škvíry. Nevím, zda nasedli, nebo jsem ve vlaku se třinácti vagony dál jediným cestujícím. A jestli nasedli, proč asi? V tomto směru se ze Lvova neodjíždí.

Je úterý půl hodiny před půlnocí ukrajinského času, sedím v nočním vlaku do Kyjeva, města, které Putin nechává bombardovat a ostřelovat raketami, a jež přesto srdnatě odolává tlaku ruské armády. Vlak veze do Kyjeva humanitární pomoc a zpět se, jak posádka doufá, bude vracet s uprchlíky z ostřelovaných a bombardovaných oblastí kolem hlavního města Ukrajiny. Zítra mezi osmou ranní a osmou večerní středoevropského času se má podle dohod mezi Ukrajinou a Ruskem otevřít humanitární zelený koridor, který by měl umožnit odchod obyvatelům Putinem okupovaných a ničených městeček a vesnic na severozápadě Kyjeva, aniž se cestou stanou cílem pro střelbu ruské armády.

Nahmatám madlo na dveřích kupé, dívám se, jestli do chodby přece jen někdo nenastoupil. Je tam dál ticho a tma. Světla ve vlaku jsou vypnutá, vlak má zatemněná všechna okna. Prosklené části dveří, kterými se nastupuje do vagonů, jsou potaženy silným černým nepropustným igelitem. To aby nás, jak mi vysvětlili drážní pracovníci v depu, „ten zabiják netrefil“. Je chvíli před půlnocí. Vyjíždíme.

Pro tatínka

Ze Lvova do Kyjeva je to kolem pěti set kilometrů. Za války jezdí vlak delší trasou. Vyhýbá se Žytomyru, velkému městu na trase do Kyjeva, na které Putin útočí, a nevjíždí ani na koleje vedoucí severem země. Jsou moc blízko běloruské hranici, odkud ruská armáda na Ukrajinu míří a pálí, městečka a obce pod Běloruskem nejsou bezpečné. „Jedeme tak, tak, tak,“ ukazuje rukou obloučky průvodčí Máša, „jak se dá.“ Po hodině jízdy si na chvíli pustila lampičku ve své pracovně, kumbálku s osobními věcmi a drobnostmi, které během jízdy může potřebovat. Světlo osvítilo i kousek chodby, není třeba tápat. Každý vagon má svou průvodčí či průvodčího, jen už nekontrolují jízdenky, dráha je teď zadarmo, a kromě strojvedoucího tu jede ještě náčelník vlaku – má cestu na starost, rozhoduje, v případě krize je velícím důstojníkem.

Od začátku války jede čtyřicátnice Máša tu trasu do Kyjeva už počtvrté. „Napřed jsem se bála, ale teď už ne,“ říká, když si zalévá kávu v kelímku vodou ze samovaru. „Dosud to vždy dopadlo dobře.“ Železnice na Ukrajině je přísně střežená a zatím pevně drží. Kdyby ji Putin napadl, znamenalo by to katastrofu pro miliony lidí, kteří se po ní dopravují do bezpečnějších míst, i pro dodávky zásob a zásilek pro armádu do okupovaných nebo ostřelovaných sídel na severu a východě země. Silnice jsou na mnoha místech Ukrajiny zničené. Některé rozbili sami Ukrajinci, aby ztížili cestu ruským tankům, jiné poškodily ruské bomby – třeba ty, co zničily v centru země letiště u města Vinnycja jihozápadně od Kyjeva. I naši dráhu mezi Lvovem a Kyjevem zkontrolovala armáda – vojáci zjišťují, zda nejsou koleje podminovány nebo porušeny. Vlaky ve válce jezdí pomaleji, opatrněji než před ní, aby strojvedoucí stihl zareagovat, kdyby koleje zkřížila překážka.

Zjišťuji od paní Máši, že nejsem jediným cestujícím na noční pouti Ukrajinou. Dvojice ze lvovského peronu skutečně nastoupila do našeho vlaku. V jejich kupé je teď, hodinu po půlnoci, kromě tmy i naprosté ticho. Neruším je. Zásuvka ve vagonu funguje. Pouštím si v počítači na cestu noční zpravodajství ukrajinské televize. Mluví v něm o koridoru, který může už ráno vysvobodit hodně lidí, i o tom, že minule to nevyšlo – ruští vojáci na odjíždějící lidi v koridoru stříleli.