Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Kdo tu potřebuje denacifikovat?

Ukazuju Angelince desku s obrázky zvířat, která po zmáčknutí vydávají zvuky. Nesčetněkrát jsem to dělala s našimi syny. Hračka však nevzbudí žádnou reakci. Jak by taky mohla, když je Andělka hluchá. Je jí rok. Je překrásná. Má smůlu – je z Charkova.

Po předlouhé cestě její maminky a dvanáctileté sestřičky se dostaly k nám domů. Charita volala večer, zda bychom byli ochotní je ubytovat, je to krizovka, miminko je po dlouhé cestě dehydrované, opruzené, nadto jsou neslyšící. Podívám se na manžela – jdeme do toho! Maminka s dětmi by měla dorazit za hodinu, a tak začneme spolu s pětiletým synem připravovat vše potřebné. Vyklízí svůj domeček, který několik let používá jako „zbrojovnu“, aby si děti nepřipomínaly válku. Když nese druhou tašku kuší, luků, samopalů a já nevím čeho ještě, podotkne: „Mami, kdyby měl Putin jen tyhle zbraně pro děti, pak by nikomu neublížil.“ Usměju se na něj, skvělý nápad.

Rychle připravíme pokojíček, nanosíme plyšáky, oblečení s veselými obrázky.

Ještě poprosit sousedku o sunar a mastičku a druhou sousedku Ukrajinku o tlumočení. Manžel, zastánce humoru v každé situaci, pronese: „Je vtipný, že abychom uklidili, musí dorazit uprchlíci.“ Stejně tak jeho další dotaz, zda jim může nabídnout k snídani ruská vejce…

Kvůli poruše na sanitce nakonec dorazí hosté až ve čtyři hodiny ráno. Hubená bledá maminka nesoucí v náručí děťátko zabalené v dece, bez botiček. A mladá slečna, která sotva jde. Mají jeden kufřík s věcmi, toť vše.

Syn je od rána připraven pomáhat. Když pak slyší od své babičky odsuzující otázku: „Proč to děláte?“, bezmyšlenkovitě odpovím: „Protože můžeme.“ Na poznámku, že nebereme ohled na syna, který „válku řeší“, odpovídám, že věříme, že mu to dá do života správné hodnoty. Když se ptám syna, zda bychom měli válku či uprchlíky před ním přestat rozebírat, aby neměl zbytečná trápení, odpovídá: „Mami, vždyť je třeba to řešit. Jsme přece hodní a hodní musej pomáhat.“

Nastává komunikace rukama nohama. Jak je dostat do Paříže k sestře? Ceny benzinu raketově rostou, máme dvě malé děti, hypotéku na víc než dvacet let, auto téměř dvacet let staré, přesto se rozhodneme zaplatit jim letenky. Když to mamince říkám, dostane se mi objetí, na které nezapomenu. A už volá manželova sestra, jak jsme na tom. Když zjistí stav, pošle nám peníze na úhradu části letenek. Volá tchán, obratem taky posílá peníze. Vyklepeme pokladničky a dáme jim všechna eura. Kamarádka mi přináší nově směněné kapesné pro maminku. Aspoň budou mít nějaký základ, aby se nemusely cítit pouze jako případ pro charitu. Sousedka jim koupí něco na sebe. Když vidí všechny tři holky na posteli v půjčeném oblečení, rychle odchází, slzy se jí derou do očí. „Co se to s tím světem děje?“ ptá se.

Konečně máme čas zažít trochu normálu. Andělka hned reaguje na mou otevřenou náruč, přitulí se. Takové objetí plné důvěry jsem zažila jen u svých dětí. A konečně jí pohlédnu do těch nádherných očí… a vybavím si ty řeči o nacistech a ukrofašistech, kterými ruská propaganda krmí své lidi.

Nevím, jaké je mezinárodní řešení celé situace. Nevím, co nás čeká. Ale vím, že když můžu, tak pomůžu. Kdo, když ne my, kdy, když ne teď.

Spousta lidí pomáhá a nevidí ty krásné oči a vděčnou náruč. My jsme měli to štěstí, o které se tímto s vámi chci podělit. Abyste věděli, že někde tam daleko činíte svou pomocí či modlitbou utrpení potřebných mírnější a svět o něco málo lidštější.

Autorka je obyčejná žena s neobyčejným štěstím, že žije tam, kde žije.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 11/2022 pod titulkem Kdo tu potřebuje denacifikovat?