Karla Oveho Knausgårda zná většina čtenářstva díky jeho monumentální hexalogii Můj boj. A zná ho snad až příliš dobře – dokonce lépe než většinu svých přátel, své partnery nebo děti. Knausgård na sebe totiž ve svém rozsáhlém experimentu čítajícím téměř čtyři tisíce stran prozradil úplně všechno. Od první až do poslední knihy, která právě vyšla česky v nakladatelství Odeon, provázel čtenáře snad každým svým dnem.
A stal se tak jedním z prvních a nejslavnějších tvůrců, díky nimž se v poslední dekádě čím dál častěji setkáváme s pojmem, který literární kritika označuje jako autofikci. Tedy střípkovitý způsob vyprávění, který místo spletitých příběhů nedostižných hrdinů ohledává různorodou lidskou zkušenost – většinou takovou, kterou žijí sami autoři. V období individualismu a sociálních sítí jako by najednou bylo mnohem poutavější nahlížet na situace, jež se sice příliš neliší od těch, které běžně prožíváme, ale zároveň jsou natolik jiné a autentické, aby byly zajímavé.
Ti, kteří se do Knausgårdova světa odvážili, tak detailně znají výhled z okna jeho pracovny, vědí, že v dětství se mu dělalo nanic z chuti vařených ryb, a dovedli by mu určitě připravit kávu obvyklým způsobem, který v Mém boji popsal bezmála tisíckrát. Není to však egoistická rozpínavost nebo opilost sebou samým – třiapadesátiletý autor, jehož Boj v rodném Norsku přečetla více než desetina obyvatel, celému světu ukázal, jak strhující může…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
