Minulý týden jsem byl na vědecké konferenci! Ještě před dvěma lety bych předchozí větu určitě neukončil vykřičníkem, jestli by mě vůbec napadlo ji tady napsat. A když už bych psal, tak nejspíš o úžasném světovém kongresu v nějaké exotické destinaci, kde bych po přednáškách usrkával na hotelové terase ledový drink a konejšil se pohledem na slunce zapadající třeba do Pacifiku. Současná doba, která přesunula prakticky všechny velké mezinárodní vědecké konference do virtuálního prostoru, nás nutí k mnohem skromnějším setkáním. Na našem tak trochu punkovém workshopu o počítačovém modelování buněčných membrán nás bylo sotva dvacet, takže jsme se pohodlně vešli do vypuštěného bazénu v komunitním prostoru bývalých kasáren v Karlíně. Do Prahy dorazili pouze kolegové ze schengenského prostoru, neboť pozvaní hosté ze zámoří kvůli karanténním opatřením přímou účast vzdali a připojili se pouze vzdáleně. Navíc vzhledem k rozbíhající se další covidové vlně jsme byli opatrní a vyžadovali od účastníků nejen dokončené očkování, ale ještě jsme je každý den otravovali s antigenními testy. Přesto jsme si všichni setkání s blízkými kolegy, které jsme někdy i dva roky neviděli a spolupracovali s nimi jen na dálku, dost užili. Pravdou zůstává, že byť se sofistikovaná virtuální realita stává čím dál dokonalejší, pořád není nad přímé smyslové vjemy – zrakové a sluchové během přednášek, pak navíc i chuťové a čichové společně u piva s dobrou večeří a nakonec hmatové při závěrečném potřesení rukou.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
