Ty, kdo foukáš do řeřavění ptáků,“ začíná jedna báseň nedávno zesnulého Francouze Cédrica Demangeota. Nemá smysl ukazovat, jak pokračuje, ta báseň není srozumitelná. Prostě poezie, jako vždycky, říkáte si. Nejde ji pochopit, nic mi nepřináší a tak dále. A stejně se učitelé budou ptát: co tím chtěl básník říci?
Poezii mám rád od té doby, co jsem si tuhle otázku přestal pokládat. Nejraději teď čtu básně, u kterých nejen že nevím, co chtěl básník říct, spíš absolutně nemám tušení. Líbí se mi, když můj mozek tápe v obrazech řeřavějících ptáků, marně se snaží přijít na smysl následujících slov: „Závrať krtka / víčko visící / vzadu na nebi.“ Když tyhle verše čtu, musím si připomenout, co je to krtek, co je víčko, jak vypadá zadní strana nebe. Moje mysl dělá dřepy. Připadám si jako na táborové bojovce. Stojím uprostřed lesa ve tmě, s šátkem přes oči, rukama ohmatávám kůru smrků a mám pocit, jako bych poprvé v životě cítil strom.
Často se o věcech říká, že jsou tabu – třeba sňatky stejnopohlavních párů nebo smrt. Myslím, že jsme udělali tabu i z neporozumění. Ostatně, spoustě věcí rozumíme nebo rozumět chceme. Vyznáme se ve virových mutacích, chápeme gravitační vlny, interpretujeme statistiky nehodovosti cyklistů s automobily a nekompromisně jimi střílíme po diskutérech na sociálních sítích.
Básně ale vracejí do hry neporozumění. A nevědět, o čem je řeč, je někdy povznášející. Třeba před několika týdny, když jsem po pandemii konečně zase zažil autorské čtení. Na pódiu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
