Vydáme se v neděli na Hrad, na Pražský hrad, zavelím doma. Měl by být už otevřený. Nebo ne? Máma říkala, že je pořád zavřený, ale Jelení příkop otevřeli, to vím jistě.
Naše plnoleté děti s námi nejdou, bereme s manželem tedy jen nejmladšího syna a neteř. Jdeme kolem Keplerova gymnázia, kam bude dělat jedenáctiletý syn letos zkoušky. A pokračujeme z Pohořelce směr Hradčanské náměstí. Desetileté neteři vrtá hlavou, jak to, že jsme se tak rychle dostali z Prahy 6 na Prahu 1. Jak to, že jsme přeskočili Prahu 2, 3, 4 a 5?
Kupujeme si zmrzlinu kousek od Hradčanského náměstí a pán u okénka je nezvykle milý na to, že jsme Češi. Už zdálky vidíme, žádná stráž u brány. Je ZAVŘENO! Masaryk na to bezmocně hledí a já si připadám podvedeně, nesvobodně, dehonestovaně. Hodně se mě to dotklo. Mám k tomu místu osobní vztah. Působím jako externí lektorka v NGP a kdysi jsme měli na Hradě v Jiřském klášteře i příměstský tábor. Vzpomínám si, když byly ještě galerie otevřené, jak šla jedna školka na vzdělávací program do Salmovského paláce a bohužel to vzali přes Hrad po Starých zámeckých schodech. Čekala je dlouhá fronta, policie nepustila ani ty malé děti s paní učitelkou bez kontroly, a tak z hodinového programu zvládli jen polovinu. Představovala jsem si, jak jsou učitelky i děti vyřízené a jak se budu hodně snažit, abych jim za půl hodiny spravila náladu.
Úplně ZAVŘENO! Ani kontroly jako dřív. Tenkrát ty kontroly zaváděli kvůli teroristickým útokům. Aha, tak Rusů se bál náš prezident, vždyť jiný terorismus jsme u nás neměli, dochází mi. Půjde to projít tou zkratkou vlevo kolem Arcibiskupského paláce na Prašný most? ZAVŘENO! Vydáme se tedy vpravo směrem k Novým zámeckým schodům a Jižním zahradám. Zahrady prý mají být otevřené. ZAVŘENO! „Bohužel,“ praví policista hlídající vchod do Jižních zahrad, „museli byste to obejít až na Malou Stranu, Klárov a odtud vás snad do zahrad a vinice pustí.“ „A jak to, že je zavřeno?“ ptám se. „Správa Pražského hradu má právo uzavřít prostory v době nouzového stavu nebo například při návštěvě zahraniční delegace.“ Aha, dumám, ale nouzový stav už skončil, prezident je celou dobu v Lánech… Dělá nám to naschvál, „dědek jeden nepříjemnej“, nic jiného si nemohu myslet.
„A vždyť tady dnes měla být demonstrace na náměstí U Svatého Jiří?“ pokračuji v otázkách. „O tom moc nevím, ale asi je tam pustili z té Malostranské.“ Koukám na net, zhruba dvacet lidí v doprovodu osmi policistů obešlo celý Hrad, aby se dostali dovnitř po Starých zámeckých schodech na náměstí U Svatého Jiří a mohli protestovat proti uzavření Hradu, které nám nikdo nevysvětlil.
Jelení příkop? Hurá, branka z Brusnice, hlídaná dvěma policisty, je otevřená! Proč se jen proti nám, na té úzké lávce, valí tolik lidí? Vyhnout se zde nedá a v době pandemie je to vyloženě nerozum. „Jiným směrem se odtud nedostanete,“ upozorňuje nás muž procházející velmi natěsno kolem mě. Stojíme tedy v houští vedle lávky, kde už je prošlapaná vedlejší cestička, a čekáme v té „jednosměrce“, až nás dav pustí. A bezbariérové to není každopádně!
„Já jsem tu nikdy nebyl,“ praví syn. „No byl, ale byl jsi malinkej, když už je to pět let zavřené.“ „To je půlka mýho života,“ říká neteř. Jsem vytočená víc a víc, ani průchodem valu Prašného mostu od Josefa Pleskota, který jsem jim chtěla tolik ukázat, nemůžeme projít. ZAVŘENO! Proč se nedostaneme do zahrad k Belvederu? Vždyť zahrady mají být otevřené. Nechápu! A co mám říct dětem? Jak jim to vysvětlit? Vylezeme na vyhlídku T. G. Masaryka, koukáme na Hrad alespoň zdálky. Na ten symbol, na náš Pražský hrad, který je přece nás všech. ZAVŘENO! Proč?
Autorka je lektorkou v NGP.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
