Chudší lidé zřejmě přijdou o část doplatku na bydlení i příspěvku na živobytí, pokud opakovaně neplatí pokuty za vybrané závažné přestupky. Úřady by jim z těchto dávek neuhrazené pokuty strhávaly. Předpokládá to novela opoziční ODS, kterou schválila v pátek po několikahodinové diskusi sněmovna. Opoziční Piráti neprosadili zamítnutí předlohy a Jan Čižinský z lidoveckého klubu její vrácení k opětovnému projednání ve druhém čtení. Novela teď zamíří k posouzení do Senátu. Kritici předlohy zdůrazňovali potřebu sociální práce místo represe. Občanský demokrat Petr Beitl ale míní, že účinná represe v nynějším sociálním systému chybí. „Je to silný vzkaz lidem, kteří si neváží solidarity většinové společnosti,“ uvedl za předkladatele Jan Bauer (ODS). Při této příležitosti odemykáme následující text ze seriálu Intelektuálové, který pojednává o tom, že tíživá ekonomická situace podle psychologa Eldara Shafira způsobuje špatná rozhodování a princip zásluh nefunguje. I represe, jako je právě schválená novela, tedy povedou spíše k dalšímu upadání do spirály chudoby.    

Chudí lidé se chovají nerozumně. Dělají špatná rozhodnutí, která jim škodí a kvůli kterým zůstávají chudí. Netýká se to jen peněz, půjček a dluhů. Chudí jsou i horší pracovníci, horší pacienti, ale také horší partneři a horší rodiče. Taková jsou tvrdá data z celého světa. „Proč se nezamyslí a nekoupí si rýži a čerstvou zeleninu? Je to mnohem zdravější a stojí to stejně. Copak by si nenašli půlhodinu na přípravu,“ kroutí hlavou jejich blahobytnější soused, zatímco připravuje právě takovou večeři. A má rovněž pravdu: chudí lidé jedí víc polotovarů, a jsou proto obéznější.

Z pohledu lidí, kteří jsou alespoň o trochu bohatší, je tohle všechno nepochopitelné – a pro mnohé i trochu odpudivé. Jsou tedy chudší prostě „špatní lidé“ a nedá se s tím nic dělat? Nebo nejsou horší než ostatní, ale mají špatné návyky, kterých se budou dlouho zbavovat s nezaručeným výsledkem? Izraelsko-americký badatel Eldar Shafir nabízí třetí pohled. Dokládá, že chudé lidi ke špatným rozhodnutím nenutí jejich „zkaženost“ ani kultura jejich života, ale sama jejich situace. A pokud by jen nakrátko zmizel nedostatek, zmizela by řada špatných rozhodnutí, která jsou základem bludného kruhu.

Shafir je psycholog, ale ve svých pracích se často dotýká behaviorální ekonomie, která se vyrovnává se zásadním problémem oboru. Ekonomie dlouho pracovala s matematickými modely a teoriemi, jež se tvářily takřka stejně objektivně jako přírodní vědy. Jenže jak se čím dál víc ukazuje, tyhle modely v reálném světě nefungují. Klasická ekonomie předpokládá, že se všichni chovají účelně, jenže „člověk ekonomický“ neexistuje – je tu jen člověk, na jehož rozhodování mají vliv sociální i psychologické faktory a emoce, takže výsledek se mnohdy jeví ekonomicky iracionální.

Behaviorální ekonomie je spojená s nobelistou Danielem Kahnemanem, autorem slavné knihy Myšlení. Rychlé a pomalé, jeho již zemřelým kolegou Amosem Tverským a Vernonem L. Smithem, který prosadil laboratorní experiment jako důležitou součást ekonomického bádání. A pokud tito vědci včetně Shafira luští záhady lidského rozhodování správně, je namístě proměnit sociální politiku většiny států a začít o zásadních společenských problémech přemýšlet jinak. Protože onen soused, který jí zeleninu a rýži, má k omáčce z pytlíku blíž, než si sám myslí.

Nejsou zlí

Jádro Shafirovy teorie je ve veleúspěšné knize Nedostatek: Proč mít málo znamená tak mnoho (v angličtině vyšla v roce 2013), na které Shafir pracoval s kolegou Sendhilem Mullainathanem. Podle anekdoty vznikla jejich prvotní úvaha takto: Shafir si všiml, že jeho kamarád a profesor výpočetní techniky Sendhil nestíhá. Každý úkol dokončuje na poslední chvíli nebo se zpožděním. Na budoucí úkoly má proto méně času. A tak pořád dokola. Sendhil se chová stejně nerozumně jako chudí a zadlužení lidé, jen jeho nedostatkovou komoditou je čas. Problém není v materiálním nedostatku, došlo oběma. Problém je vědomí jakéhokoli nedostatku.

A na tomhle základě pak Shafir postavil svou „psychologii nedostatku“. Může se týkat nejen peněz a času, ale také kalorií (u dietářů) nebo lidského kontaktu (u osamělých). Zjistil, že lidský mozek nesnáší vědomí nedostatku dobře. Dokládá to řadou často zábavných experimentů. Akutní vědomí nedostatku sice mozek motivuje k větší úpornosti, neboť chce co nejdřív dostat to, co mu schází, ale za příliš velkou cenu. Nedostatek snižuje celkové IQ o deset bodů – což je znát velmi rychle.

U jednoduchého dovednostního testu v nákupním centru výzkumníci chytrými otázkami navodili u lidí pocit strádání představou náhlé nákladné opravy auta či domu. U někoho stačilo pět tisíc, někomu bylo nutné vnutit sumu čtvrt milionu. V obou případech se ale jejich mozek nedokázal tíživé vyhlídky zbavit. Byl jí jako posedlý a oni dělali chyby.

Chudí lidé přitom mají tíživou vyhlídku před očima pořád, a navíc je velmi reálná, od nájmu po peníze na školní výlet pro dítě. Mentální kapacita, empatie a trpělivost, kterou mají k dispozici, je tak nižší, než by mohla být. „Proč vyjede prodavač na zákazníka nebo šéfa? Proč si komplikují život chybami v úředních dokumentech? Nejsou zlí. Ale jejich mozkovou kapacitu zabírá nedostatek,“ říká Shafir.

Druhou podstatnou věc, kterou nedostatek mozku působí, Shafir pojmenovává jako „tunel“. Na jeho konci je řešení momentálně nejpalčivějšího problému. Cokoli nevede k řešení aktuálního problému, to se do tunelu nevejde. Ušetřit peníze na účet za telefon (bude urgentní až za týden), plánovaná návštěva zubaře (která se prodraží za pět let) ani přemýšlení nad zdravou stravou, jejíž příprava trvá jen o trochu déle (to se vymstí za patnáct let).

Shrnuto: Chudí lidé jsou náchylnější k chybám, protože tak funguje mozek. A protože jsou chudí, nemají navíc žádnou rezervu, takže jim život odpustí těchto chyb mnohem méně. I dlouhé období velkého vzepětí, soustředění a disciplíny může zhatit malá nepozornost, špatný nákup zbytečnosti – a už se zase točí v kruhu dluhů a záplatování.

Respektování přirozenosti

Jak ale Shafir dokládá dalšími výzkumy, krátkozrakost není vlastní jen chudým. Stejně nerozumně se lékaři v nemocnicích chovají ke svému času a výsledkem je více mrtvých pacientů. A také bohatí se chovají nekonzistentně k penězům – mají ale rezervu, tak mohou. Většina lidí jde kolem pekařství a vidí dobrotu za třicet korun, ale nad její cenou nepřemýšlí. Koupit si ji, či nekoupit podle nich nic nezmění. Což je mýlka – pokud by tomu tak bylo, stačilo by si majetek rozdělit na třicetikoruny a jsme nekonečně bohatí.

Chudí lidé podle Shafira nepřemýšlejí jako jejich bohatší spoluobčané. Chápou dokonce lépe cenu peněz, respektive chápou, o co přijdou, když si onu dobrotu koupí. Disponují zvláštní expertizou, jen nad ní bohužel převáží psychologie nedostatku, tunelové vidění a nedostatek rezerv. A pro tvůrce sociální politiky je tak důležité tenhle mechanismus znát. Pomoc chudým lidem nicméně nejčastěji vypadá tak, že státní i neziskové organizace těm, kteří splní dané podmínky, nabízejí finanční pomoc nebo vzdělání podle pořekadla o rybě a rybolovu.

To je podle Shafira v pořádku v tom smyslu, že bianco šeky nedělají dobrotu a dovednosti jsou klíčové. Pokud jsou ale tyhle podmínky (neboli tresty za nedodržení úkolů) příliš přísné a vzdělání není jednoduše vstřebatelné, je to k ničemu. Lidé budou pravidla porušovat a z hodin finanční gramotnosti začnou vypadávat. Vždy budou mít na mysli palčivější aktuální problém, a proto zanedbají jiné povinnosti nebo docházku. Následky budou fatální, ale to nejsou schopni vzít v potaz.

Je samozřejmě možné odškrtnout si „sociální povinnost“ a spokojit se se selháním programu s odůvodněním, že dotyční „nebyli hodni peněz daňových poplatníků“ a „nejsou ochotni se naučit, jak si pomoct sami“. Ale je to krátkozraké, protože společenské náklady na chudobu porostou bez ohledu na naše názory. Shafir připomíná, že krátkodobá vstřícnost k méně úspěšným není slabostí ani přitakáváním neschopnosti, ale pochopením lidské přirozenosti.

Příklady obou přístupů najdeme i v Česku: deset procent lidí v exekuci, která je téměř vždy následkem hloupých opomenutí či hloupých kroků. A nedávná novela, jež sociální pomoc váže na naprostou bezúhonnost, jde přesně proti Shafirovým poznatkům. Potrestá bezohledné, kteří pomoc chtějí zneužívat, ale s nimi to odnese i mnohem větší skupina těch, kdo se snaží, jenže uklouznou spíš než ostatní a banální přestupek se jim přitom vymstí mnohem tvrději. „Je to jako danit chudé vyšší sazbou než bohaté,“ říká k tomu Shafir.

To, co podložil experimenty i argumenty a dostal do globálního povědomí, je přitom pro sociální pracovníky celého světa z podstatné části intuitivně známá věc. Další věc je začít to aplikovat. Podle Martina Šimáčka, šéfa Institutu pro sociální inkluzi a ředitele pražského centra sociálních služeb, v posledních letech i tuzemská sociální politika aspoň částečně reaguje na to, jak se lidé reálně chovají – nikoli na to, jak by se chovat měli podle představ ostatních. Nejlépe je to vidět na bydlení.

Dlouhá léta převládal přístup, že sociální byt si musí dotyčný zasloužit a splnit řadu podmínek. Což je hodně náročné pro člověka, který musí žonglovat s naléhavými potřebami a je v nouzi. Možná ale neplatí, že člověk má problémy, a v jejich důsledku nemá ani byt. Co když právě absence bytu je příčinou většiny problémů? „Jsou to spíš ojedinělé případy, ale osvědčuje se to,“ říká Šimáček: „A na úřadech měst a městských částí je čím dál víc lidí, kteří přemýšlejí nově a jinak.“