Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Seriál: Světoví intelektuálové

Slepice, vejce a terorismus

Olivier Roy
Olivier Roy
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Málokdo umí urážet tak sofistikovaně jako francouzský intelektuál. A pro dva nejvěhlasnější evropské experty na islamismus to platí dvojnásob. „Je to Rastignac!“ napsal Olivier Roy o svém kolegovi Gillesi Kepelovi s odkazem na antihrdinu Balzacových románů, jenž touží po blízkosti mocných a slávě. „Není to myslitel ani filozof. Neumí se s nikým normálně bavit,“ nadával jindy. A stejně tak si i Kepel sundá profesorské rukavičky, jakmile přijde řeč na Roye. „Je to myšlenkový lenoch, ignorant, negramot,“ říká novinářům. „Chcete o něm mluvit? Vždyť jsem ho zničil,“ prohlašuje. A často mezi řečí utrousí oblíbený úder na Royův intelektuální solár: „Ani neumí arabsky.“

Dlouhodobá vzájemná nevraživost pramení z toho, že Roy a Kepel mají protichůdné odpovědi na jednu z velkých otázek současnosti: Proč muži a ženy, kteří vyrostli ve svobodné Evropě, zabíjejí za pokřiku „Alláhu akbar“ své spoluobčany? Řečeno jejich vlastními bonmoty: podle Roye je teror výsledkem „islamizace radikalismu“, kdy mladí dezorientovaní jedinci jen hledají, skrze co svou frustraci vybít. Podle Kepela je to přesně naopak – příčinou je „radikalizace islámu“, teror tedy úzce souvisí s vývojem islámu v evropských městech. Co může vypadat jako teoretické cvičení, ovlivňuje praktickou politiku tak těsně jako málokterá intelektuální debata.

Gilles Kepel • Autor: Getty Images
Gilles Kepel • Autor: Getty Images

Punk a manifesty

Životopisy jednasedmdesátiletého Oliviera Roye a o šest let mladšího Gillese Kepela v hrubých rysech působí jako přes kopírák. Vyrůstali v rodinách vzdělané střední třídy a oba pohltil revoluční duch přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Roy se krátce přidal k maoistům, Kepel k trockistům. K zájmu o islám je přivedly výpravy s batohem na zádech po Blízkém a Středním východě, jejich akademickým mentorem byl dokonce tentýž profesor. Jejich mladistvé zážitky se však lišily a trvale ovlivnily perspektivu obou akademiků.

Roy svou maoistickou epizodu vykládá jako projev generační vzpoury, vnitřního vzdoru. A v podstatě podobné impulzy podle něj pohánějí dnešní muslimské extremisty z evropských předměstí. Žene je vztek, nihilismus, násilné fantazie, narcismus, frustrace. „Jen hledají slogan, velký příběh, k němuž mohou připnout krvavý podpis osobní revolty,“ píše Roy. Terorismus tedy nevychází z islámu – ten je jen nástrojem nejistých nebo psychicky narušených jedinců.

Jejich spor ovlivňuje praktickou politiku tak těsně jako málokterá intelektuální debata.

Naopak Kepel si během krátké trockistické periody všímal, jakou pozornost tehdejší soudruzi věnovali ideologickým traktátům. Znali je skoro nazpaměť a hledali v nich odpovědi na vše. Ideje a hodnoty proto jsou, jak míní, pro pochopení extremistů klíčové. Dogmatické texty salafismu, ultrakonzervativní větve islámu, a jeho nevraživost vůči jiným proudům islámu i bezvěrcům podle něj utvářejí světonázor, který musí skončit nábožensky motivovanou konfrontací s otevřenou sekulární společností. A o tomto hodnotovém konfliktu je třeba mluvit i za cenu obvinění z islamofobie.

Kepel (oproti Royovi čtivější a u nás hojně překládaný) dělí vývoj terorismu do několika vln. První představuje boj afghánských mudžahedínů proti sovětské invazi, druhou pak tažení al-Káidy proti „vzdálenému nepříteli“, jehož vrcholem bylo 11. září. Teror v evropských městech je podle něj projevem třetí fáze terorismu. Vychází z manifestu sepsaného v roce 2004 syrským inženýrem Abú Musábem al-Súrím.

Ten na rozdíl od Usámy bin Ládina nenavrhuje útoky na USA, ale na Evropu jako slabý podbřišek Západu. Provádět je nemá hierarchická organizace typu al-Káidy, ale nezávisle konající jedinci a skupinky, které se jako síť rozprostřou v Evropě. Frustrovaní mladíci z předměstí jsou zásobárnou pěšáků – a Francie, která má kvůli nevyřešené koloniální historii napjaté vztahy s přistěhovaleckou komunitou, je ideálním bojištěm.

„Al-Súrí nikoho nezajímá,“ nesouhlasí Olivier Roy, podle něhož studium islamistických ideologů k pochopení problému nepřispívá. Islámský stát se podle něj dříve nebo později rozplyne a nahradí jej něco jiného. Problém netkví v chalífátu, ale v odcizení, ztrátě smyslu a vzteku u značné části dnešní mládeže. Někdy se to projevuje masovými vraždami na amerických školách, jindy nacionalistickým terorem proti přistěhovalcům a ještě jindy příklonem k islamistům.

Na hraně občanské války

Olivier Roy po celá osmdesátá léta jezdíval do Afghánistánu jako humanitární pracovník a později coby výzkumník. Pochodoval horami společně s mudžahedíny, skrýval se s nimi před sovětskými bombami. Poznal i zahraniční legionáře, některé z pozdějších zakladatelů al-Káidy, a odnesl si základní přesvědčení: „Tito radikálové nepocházejí ze středu arabských a muslimských společností, ale z jejich okraje.“ A tak se dívá i na teroristy vyrůstající v západní Evropě.

Jsou to většinou outsideři, pouliční kriminálníci, kteří mládí trávili spíše na diskotéce nebo kouřením marihuany než v mešitě. A pak náhle konvertují ke konzervativnímu islámu a dávají novou identitu okatě najevo – ale o islámu toho pořád moc nevědí a častěji se setkávají v posilovně nebo na tréninku kickboxu. Roy studoval biografie francouzských džihádistů a tento vzorec se podle něj opakoval. Nepřešli od salafismu k terorismu, od většinové společnosti se odpoutali mnohem dříve, než našli cestu k islámu.

Mladý Gilles Kepel jezdil hlavně do center arabské vzdělanosti, Damašku a Káhiry. Právě v Egyptě se pustil do studia obskurní skupiny al-Džihád. Chodil s jejími členy do mešity, vedl rozhovory, četl spisy. A pak se náhle tato organizace probojovala na titulní strany světového tisku. Psal se říjen 1981 a jeden z jejích členů zavraždil egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta, jenž uzavřel mír s Izraelem. Kepel následně o výsledcích svého bádání vydal knihu, která položila základ jeho renomé.

V téže době se pustil do výzkumu muslimů ve Francii. Chodil do ubytoven severoafrických dělníků na předměstích, navštívil improvizované modlitebny a mapoval, jak se v diaspoře těsněji upínají k víře. „Byl jsem první, ať šlo o islamisty na Blízkém východě, nebo o islám ve Francii. To mi přineslo mnoho nepřátel,“ řekl neskromně francouzské edici magazínu Vanity Fair. Ani Kepel přitom není protiislámský: považuje se za zastánce sekulárního státu a moderně smýšlejících muslimů proti fundamentalistickým proudům víry. Uznává, že Francie trpí fobiemi z islámu a příběh integrace není jednoznačně negativní. Kritizuje však vznik paralelních společností například na severu Paříže, v nichž je život určován dělením, co je podle Koránu halal (povolené) nebo haram (zakázané). Působí zde verbíři, kteří rekrutují mladé muže do extremistických sítí, stoupá počet salafistických kazatelů.

Kepel varuje, že pokud se tajným službám a policii nepodaří tyto sítě rozbít, Francie se jednoho dne ocitne na hraně občanské války. Ostatně něco podobného pocítil na vlastní kůži. Jeho jméno stálo na předním místě v seznamu terčů, které policie v roce 2016 našla u příslušníka Islámského státu. Další rok a půl se od Kepela nehnul osobní strážce.

Prevence, nebo zásahy?

Pozorovatel může snadno dojít k závěru, že pravdu mají oba profesoři a jejich teorie se doplňují. Životopisy teroristů často odpovídají příběhu, který vypráví Olivier Roy. Uvažování verbířů a kazatelů má zase jasné nábožensko-politické motivy, o nichž píše Gilles Kepel. Hledání kořenů problému se může zdát jako debata o slepici a vejci, jejich teorie však vedou ke zcela rozdílné politice – vlády se vzhledem k omezeným financím a pozornosti musí rozhodnout, na co položí důraz. Zda, zjednodušeně řečeno, na preventivní psychologické programy v komunitách, nebo na zásah proti strukturám islamistů včetně zákazu financování mešit ze zahraničí.

Olivier Roy tvrdí, že extremismus přitahuje tak výraznou menšinu, že bychom boj proti němu neměli směšovat s debatami o integraci přistěhovalců. Vypjatý francouzský sekularismus je v tomto snažení spíše na překážku a navrhuje, aby islám měl ve francouzské společnosti větší místo. Radikalizace je podle něj zapříčiněna i tím, že rodiče z první přistěhovalecké generace nepředali potomkům hodnoty vlastní kultury, takže silnější muslimské organizace či kvalitní výuka islámu mladé lidi obrní proti frustraci i extremistům. Kepel uznává, že teror má také psychologickou či sociální složku, avšak zásah proti islamistickému podhoubí je pro něj prioritní.

Oba profesoři mají dlouhodobě přístup k prezidentům a ministrům vnitra – Emmanuel Macron si mezi nimi však jednoznačně vybral. V televizní debatě s Marine Le Pen před minulými prezidentskými volbami citoval z rozhovoru v časopise Marianne, v němž Kepel prohlásil, že „džihádisté chtějí výhru Le Pen“ – protože to zvýší nenávist a konflikty ve společnosti, které si přejí.

Sám Kepel na rozhovor Macrona upozornil esemeskou a po jeho zvolení pak obdržel státní vyznamenání. Prezident jej vzal na několik návštěv do arabských zemí a Macronem v prosinci vyhlášená strategie proti „islámskému separatismu“ vychází z Kepelova učení. Podle Oliviera Roye pochopitelně chybně: „Budeme teď hledat projevy radikalismu, ale co to je? To jen muslimy stigmatizuje a situaci dál zhoršuje,“ řekl serveru Middle East Eye. Kepel jej v reakci obviňuje, že náboženskou složku problému stále bagatelizuje. A „svatá válka“ dvou profesorů tak pokračuje dál.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 10/2021 pod titulkem Slepice, vejce a terorismus