Digitalizace po česku

Když se viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar vloni v září dozvěděl, že mu vypršela platnost řidičského průkazu, reagoval, jak je zvyklý. Usedl k internetu a zkoušel zjistit, jestli se dá podat žádost o nový řidičák on-line, nebo si aspoň rezervovat termín návštěvy na úřadě. Nic z toho nešlo. Ráno tedy odvedl děti do školy a vypravil se na dopravní úřad na pražském Vyšehradě. „Čekalo tam asi sto lidí, nemohl jsem tomu uvěřit. Byla přece pandemie a lidé se měli od sebe držet co nejdál,“ vzpomíná.

Vyzvedl si lístek s pořadím a šel se projít do parku. Čekání zabralo dvě hodiny, a když se dostal na řadu, dozvěděl se u přepážky, že stát platnost prošlých průkazů prodloužil. „Nechápal jsem, proč mi to nesdělili hned, když jsem si bral pořadové číslo,“ říká rozladěně. Když z úřadu odcházel, poslal aspoň na Twitter fotku čekajících lidí s poznámkou: „Digitalizace státní správy v praxi.“

Radek Špicar není jediný, kdo si tady v posledním roce vzpomněl na politické sliby ohledně digitalizace. Projekt, který se stal ve světě etalonem moderně fungujícího státu a v němž řada zemí v Evropě exceluje, začal Čechům chybět hlavně během pandemie, kdy stoupl význam dobrého internetového spojení při komunikaci v práci, se školou a se státem. V Česku přitom po loňských zkušenostech není těžké uvěřit hlasům, že dlouho slibovaná digitalizace státu zoufale selhává. Vloni stát nezvládl bez pomoci soukromého byznysu zavést aplikaci eRouška, zápolil se zavedením on-line prodeje dálničních známek a uprostřed epidemie vyměňoval řidičské průkazy u úřední přepážky.

Přicházejí ale i lepší zprávy, třeba když minulý týden ohlásila ministryně financí Alena Schillerová zprovoznění on-line finančního úřadu. Také Andrej Babiš se umí pochválit a tvrdí, že teprve za něj udělalo Česko v digitalizaci pokrok. Má pravdu? A nakolik ukazuje Špicarova zkušenost reálný obrázek země, jejíž zaostalá správa si neumí poradit s tím, co už v bankovnictví normálně funguje?

Komunikovat málo

Pokud nemusíme na úřad, tak Česko nevypadá jako informačně-technologicky (IT) zaostalá země. Své peníze v bance obsluhuje přes internet 5,6 milionu Čechů a téměř pět milionů Čechů přes internet nakupuje. Evropskými šampiony sice nejsme, na evropský nadprůměr to ale vydá, a experti proto říkají, že Češi jsou připraveni on-line služby státu využívat. Nakolik je ale připraven stát?

Ondřej Felix je přesvědčen, že drtivá kritika digitalizace státní správy není namístě. Vše sice trvá déle, než se čekalo, ale záměry se daří naplňovat. „Základní infrastrukturní zázemí, které je pro fungování digitalizace nezbytné, máme udělané. Slabinou je komunikace se zákazníky, tedy schopnost přesvědčit lidi, že mají e-government používat,“ říká Felix přes Skype ze své domácí kanceláře. Sám vynaložil v posledních dvaceti letech nemalé úsilí, aby digitální spojení občanů se státem fungovalo. Jako bývalý generální ředitel Českého telecomu, kdysi monopolního poskytovatele telefonních služeb, se v roce 1998 rozhodl pomoci vládě a stal se poradcem a spoluautorem strategických plánů kabinetu Miloše Zemana v oblasti informatiky.

„Online objednávání k lékaři je naše nejpoužívanější služba.“

V roce 2000 získaly IT plány první srozumitelnou podporu v parlamentu, když se tam podařilo prosadit první důležitý zákon – o elektronickém podpisu, který umožnil na počítači potvrzovat a odesílat úřední dokumenty. Druhá podstatná věc přišla po volbách 2002, kdy vláda Vladimíra Špidly ustavila ministerstvo informatiky. Byly to časy, kdy internet používala méně než třetina Čechů nad šestnáct let a i ti se teprve učili rozumět, k čemu všemu může být elektronické připojení užitečné. Vládní úřady teprve tvořily své první webové stránky, v politice se objevilo slovo e-government a na ministerstvu informatiky, vedeném bývalým novinářem Vladimírem Mlynářem, začal vznikat první portál veřejné správy, tedy jakási vstupní brána do digitálních informačních souborů, které se začaly ve státní správě tvořit.

Pořád ale málokdo tušil, k čemu je vlastně digitalizace státní správy dobrá. Jak dnes zdůrazňuje Michal Bláha z organizace Hlídač státu, zdaleka nejde pouze o přenos informací z papírové podoby do počítače. „E-government není digitalizace stávajících agend. Jde o návrh fungování úředních procesů tak, aby byly pohodlné pro občany, maximálně automatické a srozumitelné,“ říká Bláha.

Ondřej Felix mluví o digitalizaci státní správy jako o novém pojetí komunikace občanů se státem a státu s občany. „Nejde o to, aby mohl člověk snadno a často komunikovat se státem. Cílem digitalizace je, aby mohl komunikovat co nejméně a aby si úřady vyřídily věci samy mezi sebou,“ vysvětluje Felix.

Tenkrát za Topolánka

Přestože veřejná debata o digitalizaci chyběla, v politice se něco dělo. Vědělo se, že pokud má projekt digitalizace státní správy fungovat, je třeba provést dvě základní operace: přeměnit roztříštěné papírové kartotéky ve sdílené centrální databáze a vybudovat bezpečné brány, jimiž budou moci do digitálního systému vstupovat občané.

V rámci ODS fungoval od roku 2004 think tank eStat.cz, k němuž se hlásili i Ivan Langer a Zdeněk Zajíček. První se stal po volbách 2006 ministrem vnitra, druhý jeho náměstkem pro veřejnou správu. Agendu digitalizace Česka si stáhli k sobě. „Ministerstvo informatiky odpracovalo kus slušné práce, ale na velkém společném projektu se ukázala jeho slabost; ten může prosazovat jen někdo, kdo má ve vládě silnou vyjednávací pozici,“ vysvětluje Zajíček, proč se rozhodli ministerstvo informatiky zrušit. Jejich plánům hrálo do karet, že premiér Mirek Topolánek prohlásil digitalizaci za jednu z hlavních priorit své vlády.

Prvním velkým úkolem byl způsob, jak občany s úřady na dálku spojit. Proto začaly vznikat Czech POINTy, kontaktní místa roztroušená na poštách, obecních či krajských úřadech nebo v zahraničí na ambasádách. Jejich prostřednictvím se dalo napojit na jakýkoli státní úřad a s pomocí proškolené obsluhy si na dálku zažádat o novou občanku, nahlásit ztrátu řidičáku, získat výpis z rejstříku trestů, později zažádat o ekologické dotace, sociální dávky atd.

Další fází digitalizace bylo umožnit spojení z domova. „Nemohlo to být přes e-mail, protože při úřední komunikaci je klíčová otázka odpovědnosti za doručení zpráv. Provozovatelé e-mailů žádnou garanci nedávají a nehradí škody, pokud se pošta ztratí,“ vysvětluje Zajíček. Vznikl tedy projekt datových schránek, jimiž se můžeme napojit na centrální úložiště, přes které se úřední dokumenty posílají.

Zdeněk Zajíček také vzpomíná, že schválení nových zákonů zdaleka nestačilo. V roztříštěné státní správě a samosprávě – Česko má přes 6000 obcí, 14 krajů a téměř 50 správních úřadů – málokdo rozuměl, proč mají provozovat Czech POINT a dopisovat si mezi sebou a s občany přes datovou schránku. „Objížděl jsem tehdy republiku, osobně se setkával se šéfy úřadů a vysvětloval, proč je to výhodné,“ říká bývalý náměstek.  Czech POINTy vznikly v roce 2007, datové schránky v roce 2008 a Langer se Zajíčkem stihli rozpracovat ještě třetí klíčovou věc – základní registry. Zatímco dřív si každý úřad vytvářel vlastní kartotéky, ve kterých se mohly záznamy navzájem lišit (pokud jste se přestěhovali, byla někde stará adresa a jinde už nová), po zavedení základních registrů čerpají všechny úřady informace o občanech, nemovitostech a podnikání z centrální databáze.

Zákon o základních registrech se schvaloval v roce 2011 už za vlády Petra Nečase a vznikl tak systém, o němž Ondřej Felix mluví jako o základní infrastruktuře, o kterou se digitalizace mohla opřít.

Vzpomínka na Hybernskou

Díky těmto rozhodnutím drželo Česko ve světovém žebříčku digitální vyspělosti státní správy, známém jako E-Government Development Index (EGDI), 25. místo a mělo předpoklady pro rozvoj digitálních služeb státu. Místo toho ale přišel propad.

Langer a Zajíček odešli z vlády v roce 2009 a s nimi motor, který digitalizaci poháněl kupředu. Přišla politická nestabilita a dvě úřednické vlády, které digitalizaci nikam neposunuly. O mnoho lepší to nebylo ani s kabinety Petra Nečase a Bohuslava Sobotky. Langerovi nástupci na vnitru řešili finanční nebo uprchlickou krizi, bojovali o peníze pro policii a zájem o modernizaci státu šel stranou.

„Nenašel se nový Langer, který by chtěl myšlenku digitalizace rozvíjet,“ říká Zajíček. Přitom bylo potřeba vylepšit datové schránky, dopracovat vládní portál či vytvářet nabídku digitálních služeb státu, aby občané byli motivováni systém využívat. Ty přitom měly vznikat v jednotlivých úřadech, kde byl ale o IT malý zájem. A zvednout ho, přesvědčit šéfy úřadů o výhodách e-governmentu se podle Zajíčka nikdo z politiků nesnažil. Takže například usnul plán digitalizovat služby ve zdravotnictví – propojit databáze pojišťoven, ukládat na internet lékařské zprávy, umožnit elektronické objednávání u lékaře, protože žádná vláda neprosadila přijetí norem, které by řešily technické detaily. Uvadl i zájem o datové schránky a v roce 2014 spadlo Česko v EGDI z 25. na 54. místo.

Některé úřady ale výzvu pochopily, třeba Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK). Jeho předseda Karel Večeře pracuje v ČÚZK už dvacet sedm let, osmnáct let jej vede, zástupce předsedy Karel Štencel zde působí patnáct let. Oba říkají, že stabilní vedení je u dlouhodobých projektů jako digitalizace velkou výhodou. ČÚZK také vsadil na vlastní IT tým, který dokáže elektronické služby rychle vylepšovat, což experti považují za důležitou součást úspěchu.

„Je také klíčové rozhodnout, jaké služby jsou pro lidi nejžádanější, a ty digitalizovat,“ sděluje Večeře a dodává, že jejich volba byla jasná: „Měli jsme centrálu v Hybernské, řešily se restituce a fronta na výpisy z katastru se pravidelně táhla celou ulicí. Bylo nám jasné, že právě tuhle službu musíme změnit.“

K tomu proběhla digitalizace databází, aby si lidé mohli v katastrech hledat pozemky a budovy. Pak se ČÚZK pustil do digitalizace map a později ještě vytvořil mobilní aplikaci.

Pokud dnes ČÚZK v digitalizaci něco omezuje, pak je to podle předsedy schopnost klientů využít všech možností. „Náš úřad umí přijímat digitální podání, stále to ale využívá málo lidí,“ říká Večeře s tím, že stát musí digitální nástroje propagovat, aby došlo i k rozšíření digitálních schránek. „Chtějí-li občané hlubší e-government, musí pro to sami něco udělat. Zajímat se o možnosti a začít je využívat,“ dodává Karel Štencel.

Tady nezakrníte

Odboru informatiky krajského úřadu v Jihlavě dominuje velká místnost s několika obrazovkami poskládanými vedle sebe na zdi. Na nich lze sledovat chod elektronických sítí natažených na území Kraje Vysočina. Přímo proti obrazovkám jsou dokořán otevřené široké dveře do kanceláře vedoucího Petra Pavlince, takže vzniká dojem, jako by seděl společně se svými podřízenými.

Právě Pavlince a Kraj Vysočinu uvádějí znalci jako další příklad, jak by se měla státní digitalizace dělat. Do čela jihlavské informatiky nastoupil v roce 2001, kdy Vysočina vznikala jako zcela nový kraj s určitými pochybnostmi. To byla podle Pavlince pro rozjezd IT služeb výhoda. „Měli jsme snahu dokázat, že Kraj Vysočina vznikl oprávněně,“ vzpomíná. Důležité bylo i to, že prvním hejtmanem se stal František Dohnal, bývalý vývojář, který se živil programováním. „Znal veřejnou správu, věděl, jak se dělá software. Předsedal radě regionů v Bruselu, kde se staral o IT témata. A s touhle zkušeností nám řekl, že kraj bude moderní, elektronický a ať se jedeme podívat do Evropy, jak se to dá udělat,“ popisuje Pavlinec.

V rámci struktury úřadu dostal samostatný odbor, měl možnost sestavit silný tým, dostal jasné kompetence, peníze a politické zadání. „To hodně věcí nastartovalo, navíc ta možnost přičichnout si k tomu, jak dělají IT samosprávy jinde po Evropě, to bylo asi nejdůležitější,“ poznamenává Pavlinec. On a jeho lidé se rozjeli do Británie a Skandinávie a po návratu začali propojovat kraj, dělali webové stránky pro obce, elektronické služby pro veřejnost. Vysočina se stala prvním krajem se sítí optických vláken, která propojila školy, nemocnice a stanice záchranky.

„Oni pak zase naskenují něco jiného a pošlou to zpět.“

Pro digitalizaci bylo také důležité, že střídání hejtmanů nepřineslo změnu v prioritách, pouze drobné změny v zadání. Když tedy vynesly volby v roce 2008 do čela lékaře Jiřího Běhounka, dostal Pavlinec za úkol zaměřit IT služby na zdravotnictví. V té době navštívili Tchaj-wan a tam se dozvěděli, že největší úspěch mezi obyvateli ostrova má systém internetového objednávání k lékaři. Pavlinec dohodl s tchajwanským zastoupením v Praze darování softwaru a systém objednávek k lékaři na Vysočině zavedli. „Dnes je to z pohledu veřejnosti naše nejpoužívanější služba,“ říká o systému, jehož fungování v Česku zdaleka není pravidlem.

Pavlinec také říká, že nemá vážný problém s najímáním lidí, což mnozí uvádějí jako zásadní překážku pro elektronizaci českého státu. „Největší experty sice nemůžeme platit tolik jako soukromá sféra, práce na digitalizaci veřejné správy je ale pro hodně lidí velkou výzvou,“ vysvětluje. „Ve výrobní sféře řešíte pořád stejné věci. Veřejná správa má proti tomu v IT nejširší záběr. Tady nehrozí, že odborně zakrníte.“

Papírové absolutno

Co však zakrnělo, byl zájem pražských politiků o digitalizaci. Znalci státní správy přitom tvrdí, že dosažení velkých cílů se neobejde bez podpory předsedy vlády. V tomto směru se premiér Bohuslav Sobotka probral v září 2016, kdy představil Iniciativu 202020, tedy plán vytáhnout Česko na dvacáté místo v žebříčku e-governmentu do roku 2020. Vypadalo to jako pouhá politická proklamace, nakonec ale i ta pomohla. Zvlášť když se už za premiéra Andreje Babiše přidaly další věci.

Babiš po svém příchodu na Úřad vlády jmenoval v únoru 2018 vládního zmocněnce pro digitalizaci Vladimíra Dzurillu, muže s pověstí solidního IT odborníka, s nímž se znal z ministerstva financí, kde Dzurilla vedl státní podnik zabývající se IT službami pro státní správu. Problém spočívá ve způsobu, jak Babiš pozici zmocněnce pro IT koncipoval. Odpovědnost za digitalizaci státní správy formálně dál nese ministerstvo vnitra, jehož odbor eGovernmentu s ředitelem Romanem Vrbou je nezávislými experty také oceňován. Sám Dzurilla nemá žádné výkonné pravomoci, nemůže tedy nic vynucovat a to je ve státní správě podstatná slabina.

Věci se ale posouvaly dopředu. V létě 2018 spustilo vnitro Portál veřejné správy, později přejmenovaný na Portál občana. Šlo o inspiraci britským portálem známým pod zkratkou GOV.UK, který slouží jako brána do internetového prostoru, v němž lze po bezpečném přihlášení vyřizovat všechno, kvůli čemu občané na úřady chodí.

Rozjezd v Česku ale dál vázl na dvou klíčových nedostatcích: občanům chyběla dobrá možnost bezpečně se přihlásit do systému, protože v jiných zemích rozšířená občanka s čipem se u nás neujala. A zadruhé úřady stále nepřicházely s větší nabídkou elektronických služeb. „Úřady tady fungují mentálně papírově,“ nabízí vysvětlení Michal Bláha z Hlídače státu s tím, že během let vypozoroval tři hlavní problémy, které brání i v digitalizaci. „Úředníci neberou občana jako zákazníka, nejsou motivováni k lepší službě a panuje mezi nimi rezortismus. Nevnímají, že jsou součástí celku, a brání si svůj vliv.“

Právě poslední argument má kolem digitalizace zvláštní důležitost. Pojetí elektronického úřadu počítá s tím, že bude existovat jeden prostor (Portál občana), jemuž se úřady přizpůsobí a budou do něj vkládat své služby. Přitom se podřídí logice fungování či designu a tím posílí uživatelské pohodlí.

Únor 2025

V roce 2016 si vyřizovali Češi přes Czech POINTy a pak i datové schránky výpis z rejstříku trestů, z obchodního rejstříku, z katastru nemovitostí, výpis bodů z karty řidiče. Po spuštění Portálu občana se tyto služby přesunuly tam, navíc přibyla možnost získat různé informace, třeba o stavu pohledávek na pojistném, výpočet starobního důchodu, výpis z insolvenčního rejstříku. Nabídka služeb však byla stále velmi malá.

S řešením přišel opět veterán české digitalizace Zdeněk Zajíček, dnes prezident unie informačních a komunikačních technologií (ICT unie). Ten pomáhal již se Sobotkovou Iniciativou 202020 a v roce 2018 pomohl rozhýbat zatuhlou českou digitalizaci dvěma návrhy odkoukanými v zahraničí.

Zaprvé pomohl dostat do parlamentu zákon o právu na digitální službu a přesvědčit poslance, aby ho schválili. Zákon vnáší do českého právního řádu revoluční prvek: stát nemá právo chtít po občanech personální informace, jimiž už disponuje. Pokud jsme tedy do evidence obyvatel uvedli svoji adresu, stát nemá právo žádat ji znova při žádosti o zbrojní průkaz. Vypadá to jako maličkost, v praxi by však mělo jít o hybatele změn. Zmíněná zásada totiž může být naplněna pouze tehdy, pokud fungují digitální služby napojené na centrální registry. To pak pohání státní správu k digitalizaci.

Druhá změna, o niž se Zajíček zasadil a kterou podpořil politickým vlivem vybavený Dzurilla i odbor eGovernmentu na ministerstvu vnitra, je možnost pro bezpečné přihlášení do Portálu občana a digitálních schránek použít svoji bankovní identitu (tedy připojení do své on-line banky). Tím se vstup do digitálních úřadů otevírá zdarma milionům občanů a měl by celé věci významně pomoct. S rozvojem chytrých telefonů se může používat také aplikace Mobilní klíč eGovernmentu.

Zákon o právu na digitální službu tedy nutí úřady nabízet své služby elektronicky. Nejde to hned, zákon však stanovil termín – 1. únor 2021 –, dokdy měly úřady poslat na ministerstvo vnitra seznam, co plánují digitalizovat a do jakého termínu. Ministerstvo seznam připomínkuje, případně vrací k doplnění. Úřady zatím splnily zadání jen zhruba z poloviny a vláda posunula termín dokončení téhle inventury na říjen. Pak bude podle zákona čas do února 2025 digitalizaci služeb uskutečnit.

Zásilky se ztrácejí

Mezi IT odborníky však stále není těžké narazit na skepsi, jestli se operace povede. „Ministerstva vytváří velký odpor, nechtějí svoji agendu koordinovat, propojovat se,“ říká prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza, který působil jako IT zmocněnec za premiéra Sobotky.

Jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů v IT Jakub Nešetřil sleduje digitalizaci státní správy řadu let a vloni pomáhal zprovoznit aplikaci eRouška, která měla pomoci trasovat nakažené lidi. Sledoval, jak si ministerstvo zdravotnictví nedokázalo se spuštěním eRoušky poradit a muselo se spolehnout na pomoc lidí z komerční sféry. „Ukázalo se, že ministerstvo ani v celonárodní krizi, která nás stojí stovky miliard korun, nedokáže sestavit tým pěti kvalitních programátorů,“ říká Nešetřil.

Zvlášť po téhle zkušenosti je skeptický, že se povede projekt elektronického úřadu dotáhnout do uspokojivé podoby. Problém podle něj je i v nepochopení koncepce e-governmentu. „Naše úřady mají tendenci říkat, že už mají všechno zdigitalizované. Tím myslí, že se jim dá všechno poslat naskenované přes datovou schránku. Ony pak zase naskenují něco jiného a pošlou to zpět. Musí tedy napřed pochopit, že logika digitalizace je jiná. A sice že nás nemají nutit posílat něco, co si mohou najít samy ve svých databázích,“ vysvětluje Nešetřil.

Vedení úřadů klade odpor i vůči požadavku, který experti často zdůrazňují – jednoho přehledného portálu, s nímž se naučíme pracovat a kam nám jen budou přibývat další služby. Místo toho si s oblibou staví vlastní portály, které mají jiný vzhled nebo i jiné přihlašování a s Portálem občana nekomunikují. „Je to obrovský neduh, který se nedaří odstranit,“ říká Nešetřil. „Bavíme se o digitalizaci státní správy, ale úřady to takto nevnímají. Jedou si svoji vlastní digitalizaci, a co se dělá jinde, je nezajímá.“

To se týká i nového portálu finanční správy MOJE daně, který minulý týden představila ministryně financí. Všeobecná zdravotní pojišťovna také provozuje vlastní portál, takže pokud chceme sledovat „svoje“ výdaje na péči a komunikovat s pojišťovnou, musíme napřed do pobočky pro přihlašovací heslo, zaregistrovat se a pak vstoupit do jejich portálu. Ani záznam o naočkování například proti encefalitidě se nenahraje do našeho očkovacího průkazu v Portálu občana, protože firmy, které očkují, mají své vlastní systémy.

Své portály provozují i města, a jen některá jsou napojená na Portál občana, například Kolín. Naproti tomu třeba radnice Prahy 2 provozuje portál, jemuž také říká Portál občana, ten si ale zatím na digitalizaci je hraje. Většinou pouze informuje, kam a kdy má občan přijít agendu vyřídit, a místo předem vyplněných formulářů nabízí jen ty klasické ke stažení. Vladimír Dzurilla i ministerstvo vnitra tvrdí, že zkoušejí minimálně státní úřady přivézt ke kázni, ale nedaří se jim to.  Zároveň se dodělávají jednotlivé digitální služby. Už dlouho je snaha zprovoznit ukládání zdravotní dokumentace do Portálu občana. Exministr zdravotnictví Adam Vojtěch říká, že věc se zadrhla na absenci zákona, který má určit, kdo může do databáze s dokumentacemi nahlížet. Je k tomu nutné vytvořit registr lékařů s takovým oprávněním, i tento zákon se chystá.

A připravují se i zmíněné řidičské průkazy, které se i díky tweetu Radka Špicara staly nechtěným symbolem váhavé české digitalizace. Bývalý náměstek ministra průmyslu a znalec e-governmentu Ondřej Malý si myslí, že výměna řidičáku by mohla být stejně snadná jako výměna platební karty. Pokud někomu vyprší platnost, úředníkům zabliká upozornění, vyrobí nový průkaz a pošlou jej poštou majiteli. V základních registrech totiž mají všechny potřebné údaje i fotografii řidiče. Ministerstvu vnitra se představa takové snadnosti nezdá. „Zásilky se někdy ztrácejí, jde o průkazy totožnosti a my tady akcentujeme bezpečnostní aspekt,“ říká náměstek ministra vnitra Jaroslav Strouhal.

Jsou tu ale i další návrhy. Pirátský poslanec Ondřej Profant si myslí, že řidičský průkaz v podobě plastové kartičky pro řízení v Česku vůbec nepotřebujeme. Policie má totiž přístup do základních registrů, stačilo by tedy prokázat totožnost a policisté si platnost řidičského oprávnění mohou zkontrolovat on-line. To ostatně dělají už dnes. Profant dokonce podal návrh zákona, který by tuto změnu schválil, norma ale leží v parlamentu a chybí pro ni podpora.

Sám Profant říká, že vlastnictví plastové karty není nejpodstatnější věc, dá se na něm však demonstrovat vztah státu k digitalizaci. I proti zrušení plastových kartiček ovšem vystupují ministerstva vnitra a dopravy. Argumentují, že používání řidičských průkazů je upravené mezinárodními smlouvami, protože české řidičáky platí i v zahraničí a to by bylo složité řešit. Profant oponuje, že opatření může platit zatím jen u nás a navíc celou EU podle něj čeká spojování digitálních databází a Česko by mohlo ukazovat cestu.

Náměstek Strouhal namítá, že ne všichni policisté mají ve svých autech spojení na internet a zvlášť městská policie by musela investovat do vybavení. Ne všude v Česku je také podle něj signál na internet. Naproti tomu zmocněnec Dzurilla takovou změnu podporuje. „Za mě je to v pohodě. Vím, co umí informační technologie, a nevidím nejmenší technologický důvod, proč by tohle nemělo jít,“ říká Dzurilla.

Zatím se ale pracuje pouze na systému, že by si řidiči mohli vyplnit na Portálu občana žádost o prodloužení platnosti a elektronicky si vybrat místo a čas vyzvednutí. Jak si vyzkoušel Radek Špicar, ani to zatím není v českém e-governmentu možné.