Vyvolávání hollywoodských duchů. Nejvíc šancí na Oscara má film Mank
 
84_mank_foto Netflix
Gary Oldman jako scenárista Herman J. Mankiewicz

Drama Mank z Hollywoodu 30. let minulého století v pondělí získalo nejvíc nominací na Oscary: získat může deset sošek včetně té pro film roku.  Šest nominací má road movie Země nomádů, jež uspěla na nedávných Zlatých glóbech, nebo snímky Father, Minari či Soud of metal. Vítězové budou oznámeni 25. dubna. Český snímek Šarlatán režisérky Agnieszky Holland nezískal nominaci na Oscara v kategorii mezinárodní hraný film. Stejně jako vloni Nabarvené ptáče od Václava Marhoula se probojoval pouze do užšího výběru, nikoliv už do pětice finalistů. U příležitosti vyhlášení nominací odemykáme následující text o snímku Mank. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem

 

Reklama
Reklama

Kužel světla protíná ztemnělý sál losangeleského hotelu Baltimore. Míří na pódium, kde se právě oznamuje držitel Oscara za nejlepší původní scénář za rok 1941. Zní dvě jména: Orson Welles a Herman J. Mankiewicz za scénář k filmu Občan Kane. Sál plný dobových hvězd tleská – u Mankiewicze podstatně víc než u Wellese. Ani jeden z mužů si pro sošku ale nepřijde. Welles v Brazílii natáčí dokumentární fikci Všechno je pravda a Mankiewicz doma u rádia poslouchá přenos z předávání. Oba muži si později navzájem vzkážou přes média, co si o ceně a jeden o druhém myslí. „Manku, můžeš políbit moji polovinu,“ konstatuje Welles z Rio de Janeira přes rozhlasové vlny. Mankiewicz je na trávníku před svým domem výřečnější: „Jaká by byla moje děkovná řeč? Velmi rád přijímám tuhle cenu stejně, jak ten scénář vznikl. Tedy bez Orsona Wellese.“

Spor o autorství scénáře k filmu, který mnozí považují za nejlepší snímek všech dob, je dnes legendární součástí dějin Hollywoodu. I díky výbušnému eseji kritičky Pauline Kael, který vyšel v roce 1971 v časopise The New Yorker. Autorka tvrdila, že Welles Kanea nenapsal a v podstatě Mankiewiczovi ukradl plný kredit. Na tom staví i snímek Davida Finchera Mank. Titul odkazuje k přezdívce, kterou oblíbený „génius“ a alkoholik Mankiewicz dostal – a jde o Fincherův první celovečerní film po šesti letech od thrilleru Zmizelá. Široce uznávaný filmař se mezitím přeorientoval na natáčení seriálů pro Netflix. Pro digitální videopůjčovnu chrlící na závratný dluh původní obsah nakonec vznikl i příběh o tom, jak Herman Mankiewicz píše Občana Kanea uprostřed mohavské pouště a zároveň se pomalu upíjí k smrti. Autor adaptoval scénář svého zesnulého otce, novináře Jacka Finchera, který jej napsal v devadesátých letech po odchodu do důchodu.

Mank není Fincherovo mistrovské dílo, jakými byly Klub rváčů nebo Zodiac. Je to ale v mnoha ohledech pozoruhodný film. Třeba tím, jak romanticky trvá na záhadě tam, kde už léta v podstatě žádná není (spor o to, kdo napsal Občana Kanea, uvedli historici už dávno na pravou míru). Nebo tím, že se sice kriticky ohlíží do mytického Hollywoodu třicátých let zabydleného dominantními šéfy dohlížejícími na tovární výrobu filmů, ale výsledek je zprávou o současné filmové produkci pod značkou Netflix. Vzhledem k tomu, že se dnes dost možná hraje o budoucnost toho, jak se budou natáčet a distribuovat filmy, lze na jeho základě přemýšlet o mnoha věcech. Třeba o tom, proč navzdory marketingu vyzdvihujícímu autorskou svobodu a prezentujícímu Netflix jako „hollywoodské studio digitálního věku“ nejde z jeho produkční linky aktuálně čekat zázrak. A rozhodně ne filmy, které by přepisovaly dějiny.

Vzpomínky dvorního šaška

I téměř osmdesát let po své premiéře se Občan Kane objevuje ve výročních žebříčcích nejlepších filmů všech dob. Několik dekád – v letech 1962–2002 – strávil na špici prestižního výběru časopisu Sight and Sound. Sesadilo jej Vertigo Alfreda Hitchcocka. Wellesův debut je ceněn jako osvobozující film, který předvedl v sebevědomém gestu vše, co film jako médium dokáže. Do velké míry proto, že čtyřiadvacetiletý Welles, okouzlený možnostmi filmu i svojí vlastní výjimečností, svobodně a suverénně experimentoval se stavbou příběhu, který má půdorys labyrintu, s kamerou, hudbou, scénou i hloubkou pole. Tato forma se propojila s nadčasovým tématem atrofovaného ega, megalomanství, selhání, nenaplnění, krutosti a lítosti v příběhu novinového magnáta, který touží po politickém postu i lásce. Umírá ale sám ve svém paláci. Občan Kane se stal symbolem výsostného autorství. Welles se po válce proměnil v ideální figuru rodící se autorské teorie, kterou razili francouzští kritici. Podle ní byl hlavním autorem režisér, který se v případě Wellese mohl zrodit i zevnitř „omezujícího“ studiového systému.

Samotný titul snímku se následně ujal v popkultuře natolik, že je používaný jako zkratka, kdykoli je třeba pojmenovat nebezpečné spojení moci a ega – například Občan Berlusconi, Občan Trump, ale také Občan Welles. I Welles měl obří ego a od začátku kariéry si úspěšně budoval image „jediného autora“. Trval na tom, že film, a tedy i Občan Kane, je dílem jednoho muže. „Představa spolupráce Wellese ohrožovala,“ píše americký filmový historik Robert Carringer, který si dal ve druhé půli sedmdesátých let práci a prošel všechny dostupné verze scénáře Občana Kanea s cílem ukončit debatu o autorství jednou provždy. Došel k závěru, že Welles se na scénáři podílel významnou měrou, i když ne výhradně.

Mankiewiczovi potomci ale pořád trvají na tom, že autorem scénáře je jejich předek. A na tom trvá i Fincherův Mank. Končí u první verze scénáře, kterou Mankiewicz „vypotil“ na ranči, kam ho mimo dosah velkoměsta a svodů alkoholu odvezli. Na scénář má bývalý newyorský novinář a hollywoodský veterán, který napsal scénáře k desítkám komedií dvacátých a třicátých let, šedesát dní, k ruce ošetřovatelku a sekretářku. S Wellesem, který si mohl díky bezprecedentní smlouvě se studiem RKO vybrat nejen látku debutu, ale i spolupracovníky, se dohodl, že scénář napíše bez nároku na jméno v titulcích. To ostatně dělal vcelku běžně. Pak si to ale rozmyslel, protože měl pocit, že by se vzdal toho nejlepšího, co kdy napsal…

Mank je vyprávěný ve flashbacích. Odskakuje si do minulosti k vykreslení Mankiewicze jako majitele cynického ostrovtipu, alkoholika a gamblera s integritou. Ukazuje hollywoodskou „továrnu na sny“ s jejími „maskoty“, jako je manipulativní Louis B. Mayer, šéf studia MGM. Ve vzpomínkách se objevují i novinový magnát a politik William Randolph Hearst a jeho žena, herečka Marion Davies, s níž se Mankiewicz přátelil. Jako svého druhu dvorní šašek patřil do kroužku Hearstových blízkých a často večeřel v jeho honosném sídle. A právě svůj privilegovaný přístup využil později jako materiál do scénáře, který odrážel i jeho rozčarování z Hearstova politického oportunismu a bezcitnosti během ekonomické krize třicátých let. „Welles kryl Mankiewicze, aby se vypsal ze zlosti, kterou cítil ke společnosti, kde někteří mají vše a jiní nic, a ze zlosti k Williemu Hearstovi a jeho nulovému soucitu s těmi, kdo nemají nic,“ řekl Fincher v listopadu deníku The New York Times.

Občan Mank

Jen těžko by se hledal jiný hollywoodský film čtyřicátých let, který by představoval tak dramatické a rozlehlé bitevní pole jako právě Občan Kane. Ještě před tím, než se nad ním utkali Welles a Mankiewicz, vzbudil pozdvižení mezi vedením hollywoodských studií a Hearstovu nevoli. Hearst rozpoznal, že je předobrazem hlavní postavy. Zakázal jakékoli zmínky o filmu ve svých novinách. Snažil se zabránit jeho uvedení do kin. Nabídl RKO skoro milion dolarů, pokud negativ spálí. Nakonec se mu podařilo alespoň tlakem na kinaře omezit jeho uvádění, čímž přispěl k jeho komerčnímu neúspěchu. Rozzlobení byli i šéfové studií, kteří bianco šek pro Wellese vnímali jako útok na pravidlo, že finální slovo má studio. Poslední bitvu pak svedli filmoví kritici v sedmdesátých letech. V ní už šlo v náznaku rovnou o to, jak vlastně přistupovat k dějinám filmu. Jestli je film dílem výsostného režiséra, nebo dílem kolektivním.

David Fincher romanticky trvá na záhadě tam, kde už léta v podstatě žádná není.

Tweetni to

Popsaná dramata dělají ze vzniku díla atraktivní filmové téma. Pro Finchera, jehož BBC nedávno označila za „nejnebezpečnějšího hollywoodského režiséra“, mohlo být dvojnásob zajímavé tím, že se týká autorství. O to víc zarážející je, že se mu nakonec věnuje minimálně. Mank je hlavně mytologizujícím portrétem jednoho muže. Nikoli pokusem o střízlivý pohled na autorství ve studiovém systému, stále opředené řadou nesmyslů a mýtů. Nikoli polemikou, jež by třeba nabídla několik pohledů na jednu složitou osobnost. Právě tohle dělal Občan Kane, jemuž Mank vzdává formální hold časově přeházeným vyprávěním nebo doslovnými citacemi scén. Prázdná lahev, jež vypadne Mankovi na začátku z ruky, je ozvěnou ikonického skleněného těžítka vyklouzávajícího z ruky umírajícího Charlese Fostera Kanea. Poslední slovo, které vydechne, je „poupě“. Tajemství jeho smutku a tragického pádu. Po jeho významu pak pátrá reportér. Snaží se pochopit, kdo Kane vlastně byl. Ukáže se, že samotné pátrání je důležitější než to, co objevíme. A že něco objevit prostě nejde.

A jsme zpět u Netflixu, který se snaží být novým hollywoodským studiem digitálního věku. „Studiem“, jež dává větší prostor autorům a jejich osobním projektům než staří hráči fixovaní v posledních dekádách na výrobu nákladných, neosobních velkofilmů. Prezentuje se jako kreativní azyl pro ty filmaře, kteří by jinde nedostali prostor. Jako by byl novodobým RKO, jež vypisuje bianco šeky. Jenže Netflix není hollywoodským studiem klasického střihu, které nastavovalo mantinely, ale zároveň poskytovalo dostatečný prostor pro kreativitu. Zavedené postupy a organizace práce umožňovaly efektivitu. Nastavené „překážky“ stimulovaly tvořivost. Netflix naproti tomu jako by překážky odklízel z cesty. Je nastavený na rychlost – za posledních pět let vyrobil přes tři sta filmů, aby zaplnil bezedné virtuální regály – a slavná jména jako součást budování prestiže. Pokud bychom si vypůjčili cynismus Hermana Mankiewicze, Fincher natočil Manka, protože mohl. Nemusel překonávat velký odpor. Netflixu stačilo jeho hvězdné jméno a hollywoodské téma, které dravého nováčka bez rodokmenu automaticky včleňuje do staleté historie Hollywoodu. Fincher je aktuálně v roce slabém na kinopremiéry jedním z hlavních kandidátů na Oscara. Sošku, kterou mu „starý Hollywood“ zatím odmítl dát.

Netflix tak z povahy svého produkčního modelu sází hlavně na kvalitu povrchu. Černobílý Mank dobře vypadá. Echo Občana Kanea funguje jako vějička pro vášnivé cinefily. Fincherův smysl pro detail se znovu dostal ke slovu, stejně jako vizuální nápady. To podstatné tu ale ve finále chybí. Tajemství, přesah, hlubší smysl ve druhém nebo třetím plánu – jeho vlastní Poupě, po jehož významu by se dalo pátrat..

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte