Vladimír Merta: Budu ze všech sil pro, aby zvítězilo proti

Každý týden v této nové rubrice klademe šestadvacet těch samých otázek občansky aktivním osobnostem, abychom zjistili, co z nich dělá politické lidi. Rubriku vymyslel německý týdeník Die Zeit, s jehož souhlasem tento formát rozhovoru publikujeme.  Jako upoutávku odemykáme část otázek pro Vladimíra Mertu, který odpovídá v aktuálním čísle:

1. Které zvíře je podle vás nejvíc „politické“ a proč?

Člověk. První věc, která mě napadá. Všechna zvířata jsou politická. Příroda je nekončící krutý boj o přežití, kterému se zvíře na rozdíl od nás nemusí učit. Proto přežije i rány, které jí uštědříme. Ptáci neuznávají státní hranice, ale cítí vnitřní soudržnost. Každoročně se semknou do elegantních šípů, střídají se na nebi ve vedení, aby i slabí doletěli. Včely jsou ochotné upracovat se k smrti, jen aby jim člověk odebral plod jejich práce a podsunul jim ubohou náhražku. Ale mají i obdivuhodnou schopnost obklopit vetřelce tak těsnou tělesnou přítomností, že jej samou láskou přehřejí a usmrtí.

2. Který politický okamžik vás formoval? (Kromě sametové revoluce)

Když umřel největší zloduch, který kdy vyhrál válku nad ještě větším zloduchem, učitelka nás vyzvala, abychom vymysleli heslo, kterým bychom ho uctili. Rozhostilo se ticho, obtěžkané nemožností úkolu. Pak se ozvala spolužačka: Ať žije Stalin. Nevědomá tupost je věčná.

3. Jaká je vaše první vzpomínka na politiku?

V druhé řadě tatínkovy knihovny jsem objevil šedou knihu o procesu s Horákovou. Už jako dítě jsem pochopil, co je to organizované zlo, sloužící v zákrytu ideologie, ukradené protokřesťanům. V pozadí je vždy poslušný jedinec.

4. Kdy a proč jste plakal kvůli politice?

Nikdy. Ale pokaždé mě přemůžou emoce, když dobíhá štafeta 4 x 100 metrů. Jsou slzy vzdoru i slzy naděje, vyplakané v kýčovité sebelítosti. Ty spolknuté slzy ponížení, na které se nezapomíná a za které se stydíme, jsem zažil během vpádu vojáčků odkudsi ze stepí. Nevěděli, kde jsou, byli přesvědčeni, že násilí na rozkaz koná dobro. Zabili myšlenku komunismu na věčné časy. Ale zůstali nám tu po nich komunisté.

Nestojím o odpuštění těch, kteří o to nikdy nepožádají.

5. Které vaše přesvědčení se nesnese se společenskými konvencemi?

Ptáte se pozdě špatného člověka. Ku stáru přehodnocuji radikalismus mládí. Přiznávám atavismy bílého muže, který zpovzdálí sleduje kynožení černých vůdců, ověnčených zlatem a našimi zbraněmi. Skrývám  lehkou nevolnost, když slyším argumentovat pojmy národ, křesťanská hodnota, jediný Bůh nebo zájmy menšin všeho druhu. Je ve mně hluboce zakořeněná nedůvěra v němectví, rusismus, národovectví a rasovou nadřazenost.

6. Kdy jste poprvé pocítil, že jste mocný?

Na jedenáctiletce jsem se v hodině zastal spolužáka, dorosteneckého mistra v hodu koulí dělnického původu, který nestíhal vyšší počty a nastoupil k tabuli v rudých trenýrkách. Dostal pětku. Ne z matiky, ale za své chování. Trenýrky jsou zástupný symbol. Jde o svobodné gesto. Pocítil jsem opojný příval endorfinů protestu.

7. A kdy jste se cítil obzvlášť bezmocný?

Když téhož spolužáka stejně vyloučili. Byl to předem ztracený boj slov. Příběh se v různých obměnách vyvíjel a vracel. Pokaždé, když sama sebe zklamu, cítím tíhu. Moc je směšný sebeklam, kterému podléháme v dobré víře, že něco změní. Bezmoc je její odvrácená strana.

8. Kdyby svět za rok skončil, co byste si do té doby dal za úkol?

Jednat a žít tak, jako by měl trvat věčně. Nedopustit, aby atavistické pudy sebezáchovy vyvřely na povrch.

9. Jste raději pro, anebo proti?

Budu ze všech sil pro, aby zvítězilo proti. To je výsada i prokletí, slabost i síla demokracie, jak nám spadla do klína jako listopadové listí.

10. Která politická přesvědčení jste hodil přes palubu?

Nikdy jsem žádná neměl. Pro jistotu se ale vyhýbám palubám všeho druhu. Bývalý komunista je protimluv. Jsem proti legalizaci jejich návratu. Využijí každé oslabení demokracie.