73_jeden den_foto Marek Olbrzymek

Generální zkouška dnes začíná v deset dopoledne. Místo představení opery Salome v podání Maďarské státní opery, které bylo zrušeno kvůli zákazu zpěvu, hrajeme dnes symfonický koncert ze skladeb Leoše Janáčka. Prvním výdechem do nasazené roušky si zamlžuju brýle a zdravím kolegy, které stěží poznávám. V šatně si vybalím nástroj, rozehraju se, uvařím si čaj a vydávám se na jeviště.

Záchody na našem patře už jsou v covidovém režimu – zamčené, protože provoz divadla je omezený a za pár dní bude ještě omezenější. Odemčená toaleta o patro níž pro změnu neunesla nápor orchestrálních hráček a je bez toaletního papíru. Nevadí, to mi náladu a chuť do dnešní práce nezkazí.

Reklama
Reklama

Na jevišti jsou mezi hráči rozestavěné plexisklové stěny. Cesta na své místu je trochu jako opičí dráha v tělocviku. Usadím se a sundám roušku. Hrát na dechový nástroj s rouškou nelze. Zkouška může začít. Hrajeme Žárlivost – původní předehru k Janáčkově opeře Její Pastorkyňa, Putování dušičky – Janáčkův nedokončený houslový koncert, Suitu pro smyčce,Lašské tance a Proroctví ze Smetanovy Libuše. Sólista – fenomenální houslista Josef Špaček – pak ještě Janáčkovu Sonátu pro housle a klavír s klavíristou Miroslavem Sekerou. Na sonátu jdu do hlediště. Janáček ji psal v roce 1914 na začátku války v očekávání vpádu ruských vojsk. Jako většina Janáčkovy hudby má v sobě obrovské napětí. Interpreti jsou vpředu na jevišti v kuželu světla a to zážitek z hudby ještě umocňuje. Zvuk houslí Josefa Špačka je kouzelný. Takový plný, barevný, šťavnatý. Dotýká se vás každým tónem.

Po dvou a půl hodině zkoušení a dohadování o míře světla (většinou jde o konflikt mezi tím, jestli snést nepříjemné světlo z reflektoru, které vám periferně pere do očí, a tím, že nejste na jevišti vidět) zkouška končí.

Venku je krásně, cestu na šalinu si tak s kolegyní prodloužíme přes centrum. Cestou potkáváme svatbu – ještě to stihli. I my to dnes ještě stihneme.

Po páté hodině přišla průtrž mračen. Punčochy, čočky, make-up, deštník, rouška, druhá rouška (pro případ, že první zmokne) a vyrážím na koncert. Cestou ještě koupím plechovku piva. Po koncertě se s kolegyní chystáme rozloučit alespoň v šatně.

Se zvědavostí, kolik lidí přišlo, nastupujeme na jeviště Janáčkova divadla. Lidé jsou v hledišti rozprostřeni, divadlo vypadá zaplněně. Koncentrujeme se na výkon. Až v přítomnosti publika zapadá vše do sebe, až s publikem cítím intenzivně pocit smysluplnosti téhle práce. Po týdnu zkoušení a přehazování jednotlivých dílků skládačky koncertu, cizelování a obrušování kousků puzzle se před námi rozprostře obraz celého koncertu. Hudba je umění časové. Jako když byste měli obraz sledovat po kouscích. Celkový dojem si spojíte až v hlavě.

Žárlíme, putujeme s dušičkou a Josefem Špačkem, Lašské tance hrajeme s lehkostí, energií, jiskrou, která k nim patří. Mám radost, má to to, co to má mít, snad se to přenáší i na publikum. Po Lašských tancích přicházejí proslovy o významu a roli kultury a deka obav, znepokojení, rozhořčení, vzdoru, bezradnosti a hledání naděje. Přichází zpěvačka Lucie Hájková, část sboru a děti z waldorfské školy. Hrajeme Proroctví z Libuše. Libuše recituje, sbor recituje, děti recitují. My hrajeme za plexisklovými zástěnami. Můj drahý národ český neskoná, on hrůzy všechny slavně překoná! Publikum vstává. Mám pocit, že je to taky zakázáno. Na poslední straně not Libuše jsou tužkou zápisy premiér a významných představení s podpisy hobojistů. Píšu tam záznam o dnešním koncertu: 10. 10. 2020, poslední koncert před druhým zavřením divadel. Dirigent Robert Kružík.

Autorka je hobojistka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte