47A_jaros01

Na četné žádosti čtenářů odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:

 

Reklama
Reklama

S nástupem nouzového stavu logicky sílí i pochybnosti, zdali jsou všechna ta opatření nutná a zda koronavirus raději nehodit za hlavu. Vše zatím nasvědčuje tomu, že to nejde. Proplout pandemií bez následků není možné, a pokud někdo v diskusi nabízí některou z následujících zkratek, je namístě nejvyšší obezřetnost.

1. Covid-19 není horší než chřipka, tak proč ta panika?

Během dekády 2009–2019 umíralo v Česku „v souvislosti s chřipkou“, tedy podle podobné logiky jako u koronaviru, průměrně asi sto lidí ročně. Jde o dokumentovaná úmrtí v nemocnicích, kdy bylo jasné, že pacient opravdu trpěl těžkou chřipkou. Na covid-19 zemřelo letos v Česku již kolem sedmi set lidí.

Pravda je, že na chřipku se oproti koronaviru testuje podstatně méně. Ne každé úmrtí je zaznamenáno, a chceme-li tedy vědět, kolik životů si choroba opravdu vyžádá, musíme spoléhat na matematické modely. Ty ukazují, že ročně může kvůli sezonní chřipce v ČR zemřít zhruba 1500 lidí. Je ale třeba si uvědomit, kolik je nakažených: loni mohlo mít chřipku až půl milionu lidí, v letech silné chřipkové epidemie se může nakazit i přes milion obyvatel. Co by se stalo, kdyby se během několika měsíců nakazilo milion Čechů koronavirem? V takové situaci by pravděpodobně došlo k zahlcení nemocnic, což je situace, kdy smrtnost stoupá. Nelze vyloučit, že by zemřelo i deset tisíc obyvatel Česka. *

Proti běžné sezonní chřipce má také – na rozdíl od koronaviru – řada lidí částečnou imunitu. Na koronavirus se zkrátka umírá více, hlavně kvůli tomu, že nemoc má vyšší smrtnost mezi seniory. Chřipka také nepostihuje tolik orgánů v těle a je méně nakažlivá. I když tomu řada Čechů odmítá uvěřit, koronavirus je podstatně zákeřnější soupeř než jeho kolegové z běžných chřipkových kmenů.

2. Proč se nepromořit, tedy nechat nemoc šířit bez restrikcí?

Práh kolektivní imunity, která by problém koronaviru vyřešila, zatím neznáme. Aby nemoc začala sama vyhasínat, musí být podle odhadů imunní 40–60 procent populace, a takového stavu Česko ani zdaleka nedosáhlo. Ve Spojených státech, kde již zemřelo více než dvě stě tisíc lidí, má podle nedávné studie protilátky proti novému koronaviru – a tedy se s ním v minulosti prokazatelně setkalo – jen deset procent obyvatel.

Je pravda, že některé těžce zasažené oblasti se kolektivní imunitě blížit mohou. Průzkum uskutečněný v létě v Bombaji v Indii zjistil, že v tamních nejchudších čtvrtích má protilátky 51–58 procent obyvatel. V chudinských slumech, kde převažují mladší ročníky a neexistuje lékařská péče, je ale přístup k nemoci logicky jiný. V New Yorku má protilátky více než pětina lidí, některé postižené čtvrti a komunity například v Brooklynu mohou mít toto číslo i vyšší. Cena za to ale byla obrovská – epidemie se tu na jaře vymkla kontrole a lidé umírali i proto, že se jim nedostávalo adekvátní lékařské péče. Přesný obraz ovšem nemáme a odhady jsou velmi ošidné.

Další problém spočívá v tom, že imunita po nákaze koronavirem trvá možná jen několik měsíců, takže „kolektivní obrana“ se může časem rozplynout. To může být problém i pro vývoj vakcíny, a nelze tedy vyloučit, že se nakonec s covidem opravdu budeme potýkat celé roky. I tak ale musíme postup epidemie brzdit pomocí nejrůznějších opatření – jinak hrozí nedostatek lůžek, personálu i techniky a následný rychlý růst počtu úmrtí.

3. Proč se nevydat „švédskou cestou“?

Představa Švédska jako země, která nechala šíření koronaviru volný průběh, je mylná. Tamní úřady od začátku epidemie vysvětlují občanům, že boj s virem je běh na dlouhou trať. Vládní nařízení ohledně rozestupů a roušek dodržuje téměř devadesát procent občanů. Hromadné akce nad padesát lidí jsou od začátku epidemie zakázány – tedy žádné koncerty, promítání ve velkých kinosálech a podobně. Střední a vysoké školy byly zavřené a zavřené zůstávají, stejně jako bary. Restaurace musí udržovat vzdálenosti mezi stoly.

V disciplinovaném Švédsku se zkrátka po celou dobu koronavirové krize udržují „odspoda“ opatření srovnatelná s těmi nynějšími v Česku. V létě byla situace ve Švédsku dobrá, nyní počet nakažených opět zvolna roste – ve stejně lidnaté zemi jako Česko se pohybuje ve stovkách nových případů denně a experti se obávají, že se situace s postupem podzimu dále zhorší. V zemi zemřelo skoro šest tisíc lidí, osmkrát víc než v Česku. I když konečné hodnocení bude možné tamní strategii vystavit až na konci pandemie, zatím stále platí, že kdyby Švédsko na jaře zavedlo načas karanténu, mohl být počet mrtvých výrazně nižší.

4. Na koronavirus už neumírá tolik lidí, tak proč se omezovat?

Horní čára v grafu neustále roste, spodní se plazí kolem nuly. To všechno komentuje jeden populární zpěvák a výsledkem je hit českého internetu: Janek Ledecký v polovině září natočil po návratu z koncertu video, kde upozorňuje, že denní přírůstky nakažených jsou sice dnes globálně oproti jaru vyšší, ale mrtvých je stále stejně.  Jinými slovy, smrtnost na covid klesá, tak proč se omezovat a odpírat si zábavu?

Vztah mrtvých vůči nakaženým se skutečně vyvíjí v globálním měřítku příznivě. Podle tabulek ourworldindata.com umíralo v dubnu sedm procent nakažených a dnes jsou to procenta jen tři. Výpočet má ale jednu chybu – na jaře se mnohem méně testovalo, proto poměr mrtvých vůči pozitivních vypadal hůř. Zrádnost těchto úvah je dále v tom, že tříprocentní pravděpodobnost úmrtí je pořád nesmírně velká. Daleko větší než riziko autonehody nebo jiných chorob. Bagatelizovat omezující opatření ze zásady je tedy ošemetná věc – bez nich by počty nakažených rostly a s nimi i riziko pro ohrožené skupiny, u kterých je smrtnost větší. Variaci na Ledeckého předvedl i vládní Ústav zdravotnických informací a statistiky, donedávna hlavní dodavatel dat a prognóz pro vládu. Jeho šéf Ladislav Dušek v první polovině září uklidňoval veřejnost, že smrtnost na covid je v Česku nízká, jeho čísla pak opakoval i Andrej Babiš, faul této argumentace ale spočíval v tom, že úmrtí přicházejí po vlně nákazy až zhruba s měsíčním zpožděním. Další faul spočíval v tom, že nemoc se nejdřív šířila hlavně mezi mladšími ročníky, ale jak sílila, začala víc zasahovat i starší, kteří už se v takové situaci hůře izolují a brání. Výsledek je vidět nyní. Úmrtí v Česku ve druhé polovině září začala stoupat a v přepočtu na hlavu přeskočila globální průměr skoro dvojnásobně. Smrtnost v Česku je naštěstí díky zdravotní péči jen kolem jednoho procenta a klesá, ale riziko smrti na čísle 1 : 100 je pořád moc vysoké na to, aby šlo koronavirus ignorovat.

5. Stejně se jednou všichni nakazíme, tak na co čekat?

Koronavirus není bolavý zub, který je nutné vyvrtat nebo vytrhnout. Stomatologický zákrok nemá smysl oddalovat, ale nakažení ano. Jde to snadno spočítat. I při dnešní úrovni šíření, která je neúnosně velká, by se za rok v Česku nakazil jen milion lidí. Pokud vsadíme na to, že do roka bude k dispozici očkování, vyplatí se postupovat obezřetně a nákaze předejít – v devíti z deseti případů to vyjde, a to už za obezřetnost stojí, ne? Nehledě na skutečnost, že covid může mít zatím neznámé následky.

Update: Odhad milion nakažených za rok vychází z dřívějšího přírůstků potvrzených případů pod 3000 denně, z doby na přelomu září a října. Denní přírůstky se mezitím zvedly, odhad také nepočítá s nakaženými, kteří nejdou na testy a v oficiálních tabulkách se neobjevují. Z obou důvodů se tedy za rok může při současném tempu nakazit víc než milion lidí, což ale nic nemění na tom, že je rozumné se nákaze zkusit vyhnout.

6. Vážně mají ty roušky nějaký smysl?

Koronavirus si prý lze představit jako cigaretový kouř. Takže ano – roušky nechrání stoprocentně, ale jejich význam je rozhodně větší, než by odpovídalo pořekadlu „lepší něco než nic“. Když vědci porovnali dopad různých opatření v 41 zemích od ledna do května letošního roku, povinné roušky jim vyšly jako „nejlevnější“ krok – měřeno tím, jak velký je jejich dopad v porovnání s tím, jak malou přítěž pro společnost představují. Jsou otravné, ale žádné velké škody oproti zavírání podniků a škol ve finále nepřinášejí. Z těchto poznatků vychází i české ministerstvo zdravotnictví. Není tedy pravda, že nová omezení jsou volena nahodile, byť se zdůvodňováním jednotlivých kroků před veřejností si nový ministr příliš hlavu neláme. Kouzlo nového balíku opatření spočívá v tom, že každé samo o sobě má jen malý efekt, ale tyto efekty se sčítají a fungují teprve dohromady. A tak i když některá opatření vypadají nesnesitelně komicky (kupříkladu povinnost hrát amatérský fotbal jen v deseti anebo sedět u stolu v restauraci maximálně v šesti, a už ne v sedmi), je dobré je brát jako střípky v mozaice, která funguje až jako celek. Je ale samozřejmě možné, že mozaiku šlo poskládat lépe. Je vidět, že velké zastání měly sportovní svazy, podivně se jeví též otevřené akvaparky či posilovny. Zvlášť když část kulturních akcí dostala šmahem zákaz, byť u nich někdy zdaleka nehrozí tak velké srocování jako u hospodské tabule v šesti lidech.

7. Nevrháme zdravotní kapacity špatným směrem?

České nemocnice už kvůli druhé vlně spustily organizační manévry, jejichž cílem je připravit se na příliv lehčích i těžších případů. K němu už zákonitě dochází. Do nemocnic putují dvě až čtyři procenta nakažených s časovým odstupem jednoho až dvou týdnů. Hlavní nápor, plynoucí ze zářijové vlny nakažených, tedy přichází právě teď. V nemocnicích se plní jednotky intenzivní péče, personál začíná pracovat na hraně přetížení, omezuje se i takzvaná neakutní péče – tedy třeba plánované operace, jako je výměna kyčelního kloubu, které mohou nějakou dobu počkat. Nabízí se otázka, zdali by – cynicky řečeno – nebylo rozumnější vrhnout stávající kapacity jiným směrem a neinvestovat zdravotní péči jinam, na jiné choroby, jejichž přehlížení může mít větší škody. Ve zdravotnické teorii existuje na tyto úvahy myšlenkový koncept známý pod zkratkou QALY, který má plánovačům péče pomoci alokovat zdroje ve zdravotnictví – tak aby při daném rozpočtu zachraňovala pacientům v součtu co nejvíce let „kvalitního“ života. Tato koncepční úvaha však nyní naráží na realitu nemocničních sálů. Na ně jsou přiváženi konkrétní živí lidé s koronavirem, vážné případy, na které zatím kapacity špitálů stačí a péče o ně se neodehrává na cizí úkor. Pokud by něco takového hrozilo, půjde o momentální provozní rozhodnutí zdravotníků, čemu se v tu chvíli věnovat, a ne o koncepční debatu o řízení zdravotnictví, přesahující horizont nynějšího dění. Útlum jiné péče má i praktickou rovinu – nemocnice jsou nyní místem, kde se lidé s covidem koncentrují (byť samozřejmě izolovaně na infekčních odděleních) a kde je riziko nákazy zkrátka větší. Nechat odložitelnou operaci na jindy je tedy pragmatické rozhodnutí.

8. Očkování? Díky, nechci.

V zářijovém průzkumu agentury STEM/MARK skoro 60 procent respondentů ve věku 18–64 let uvedlo, že o očkování proti koronaviru nebudou mít zájem, i když vakcína bude. Řešení, k němuž se většina světa upíná, by v takovém případě v Česku moc nezafungovalo. Jednoduše proto, že čím méně lidí s imunitou, tím větší prostor zůstává pro virus. Lze jen doufat, že dnešních postojů se lidé v praxi nebudou tolik držet. Jakmile se potvrdí, že vakcína funguje, lidé se budou chtít vrátit k bezstarostnému životu. Svou roli sehraje i tlak okolí. V praxi se bude nejspíš dít to, že na očkování budou tlačit firmy, školy můžou nastolit režim, kdy pokašlávající neočkované děti pošlou domů spíš než očkované. Podmínkou kolektivního přijetí vakcíny ale samozřejmě bude její účinek a eliminace rizika vedlejších efektů. A také jistá míra imunity vůči konspiračním teoriím.

9. Stojí vůbec všechno to úsilí za to?

Únavnost života v pandemii je živnou půdou pro úvahy o tom, zdali všechno to úsilí vůbec stálo za to. Zvlášť v zemích, jako je Česko, kde (i kvůli amatérismu a cynismu politiků) mnozí utrpěli velké ekonomické ztráty a stát se rychle zadlužuje. Úvaha, zda boj „stál za to“, ale stojí na mylném předpokladu, že by teoreticky šlo obětovat určitý počet lidských životů a za to si koupit ekonomickou prosperitu. Nic takového neplatí. Pokud by se epidemii nechal volný průběh, lidé by utlumili svůj život tak jako tak, aby se nemoci vyhnuli, což by ekonomiku stejně stáhlo dolů. Důkazem je již zmíněné Švédsko, kde byl přes léto vidět trvalejší ekonomický útlum než v okolních zemích s tvrdšími restrikcemi. Jedna ze studií použila k tomuto měření objemy bezhotovostních transakcí, což ve Skandinávii, kde je placení bankovkami spíš raritou, zafungovalo jako spolehlivý ukazatel. Podobné studie z USA nebo z Jižní Koreje naznačují totéž: ekonomiku ničí virus, nikoli karanténní opatření.

10. Máme takto žít navěky?

Ne. Vakcína by měla vrátit svět dřív nebo později do normálu. Původní odhad z února, kdy pandemie začínala, zněl, že bude do roka. Teď to spíš vypadá na duben nebo květen 2021, i to je ale horizont, kam už lze dohlédnout. V konečné fázi klinických testů je aktuálně sedm vakcín, čtyři od západních firem a tři čínské (k ruské vakcíně z virologického ústavu Vektor, kterou se již očkuje veřejnost, se odborníci staví s krajní skepsí). Naději na prvenství mezi západními vakcínami dosud měla očkovací látka od americké firmy Moderna, teď ale její zkoušky provázejí odklady a v tisku se objevují zprávy o vedlejších účincích, které sice nejsou závažné, ale je třeba je prozkoumat. Do čela pomyslného pelotonu se tak zřejmě přesouvá vakcína vyvíjená ve spolupráci Oxfordské univerzity a firmy AstraZeneca. Evropská komise již s firmou podepsala kontrakt, podle něhož budou členské státy EU moci zakoupit 300 milionů dávek této vakcíny, jakmile bude schválena. Komise jedná i s dalšími firmami.

Nelze zároveň čekat, že vakcína bude hned po schválení široce k dispozici. Očkovat se budou nejprve zdravotníci a příslušníci rizikových skupin, tedy senioři a chronicky nemocní. Někteří epidemiologové navrhují očkovat také teenagery a dvacátníky, tedy věkové skupiny, které virus šíří nejvíc. Záleží ale samozřejmě na dostupnosti vakcíny a ochotě veřejnosti očkování podstoupit. Optimistický scénář nicméně stále říká, že během příštího roku se vakcína výrazně vloží do hry. Existuje reálná naděje, že nakonec pomůže epidemii zkrotit.

* Původní formulace zněla: Pro takovou situaci musíme počítat se smrtností alespoň jedno procento, protože by pravděpodobně došlo k zahlcení nemocnic. Zemřelo by tedy asi deset tisíc obyvatel Česka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte