Strašidla ze Slunce
Zemské magnetické pole, které je přirozeným štítem proti kosmickému záření, slábne. Jaké to může mít důsledky?
Když začátkem září 1859 pozoroval britský astronom Richard Carrington dalekohledem Slunce, spatřil na něm dva jasné výšlehy bílého světla, které po několika minutách zmizely. Následujícího dne před rozbřeskem se na pozemské obloze roztančily pásy rudé, zelené a fialové barvy. Polární záři pozorovali i v tropech, od sloupů telegrafního vedení odletovaly jiskry a operátorům telegrafů začal hořet v rukou papír, na který se tiskly depeše. A co bylo ještě podivnější: telegraf v některých oblastech několik hodin fungoval, ačkoli byl odpojen od elektrického proudu. Jako by jej napájela nebeská baterie.
Příčinou byla velká sluneční erupce, která vyvolala nebývalou geomagnetickou bouři. Oblak subatomárních částic vyvržených ze Slunce se vydal na cestu vesmírem jako rychle se pohybující duch, zasáhl naši planetu, zdeformoval a rozechvěl její magnetické pole. V zemi i v elektrických drátech se indukovaly bludné proudy, částice kosmického záření pronikaly blízko k povrchu. Tehdy to bylo velkolepé divadlo, dnes by byly důsledky mnohem vážnější. Dávná událost nám tak připomíná, jak důležité je takzvané kosmické počasí.
Carringtonova bouře v něm představovala něco jako hurikán, ale vesmír není pohostinný ani za klidnější „meteorologické situace“. Ve sluneční soustavě to dost „fouká“ – naše hvězda neustále vysílá do okolního prostoru takzvaný sluneční vítr, proud elektricky nabitých částic, hlavně protonů a elektronů. Podobné projektily přilétají i ze vzdáleného vesmíru, hlavně z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
