Anketa

Jak trávíte svůj všední den?

JULIE BOADEN

JULIE BOADEN

8 let, Magic Hill, Říčany

Ahoj, já jsem Julie a takhle trávím svůj den v karanténě. Ráno vstanu v 7.00, potom se jdu převléct. Po převlečení se učešu a umyju si obličej. Pak se jdu nasnídat a vyčistit zuby. Kolem 9.00 se kouknu na počítač na Školu OnLine a tam vidíme, jaké úkoly nám naši učitelé zadali. Až do oběda se věnuju úkolům a většinou zavolám kamarádce přes Skype a pomáháme si. Oběd uvařil táta a byl moc dobrý. Po obědě jsme šly s mámou na koně a já jsem trénovala svého koně bez lonže. Až jsme dorazily domů, tak jsem se připravovala na telefonát s učitelem Timem a fotily jsme se jen tak pro srandu. Potom jsem pařila s kamarádkou až do večeře. Pak jsem se umyla a úplně na konec dne jsme se celá rodina koukali na nějakej novinářskej film.

KLÁRA GALOVIČOVÁ

KLÁRA GALOVIČOVÁ

9 let, ZŠ Na Líše, Praha

Ahoj, jsem Klára, je mi devět a chodím do třetí. I když teď nemusím do školy, stejně vstávám každý den v 7.15 hodin, protože jsem tak zvyklá. Po osmé hodině se začnu učit podle rozvrhu a dělám úkoly, které nám paní učitelka posílá přes aplikaci Bakaláři. Sem tam mi pomůže bratr Péťa nebo maminka, ale ta má svoje úkoly, dělá věci do práce. Úkoly mám hotové tak za 2,5 hodiny. Asi ve 12.30 máme oběd. Pak si odpočineme a jdeme na procházku v rouškách. Baví mě pozorovat barevné roušky venku. Odpoledne cvičím na piano a potom určené písničky posíláme panu učiteli jako video přes WhatsApp. Musím se přiznat, že občas se s mým bráchou popereme, nic se nám při tom ale nestane. Nebo si hrajeme. Také si hraju s Hugem, to je naše morče. Ten o koronaviru nemá ani páru, tomu je karanténa asi fuk. Večer si povídáme se spolužáky na WhatsAppu, čtu si knížku nebo kreslím komiks. Možná udělám jeden o Superkoronahrdinovi, který vymyslí nový lék (viz Editorial str. 3, pozn. red.). Nejvíc mi chybí asi atletika, ale kroužky bohužel nejsou, proto se mnou šijou všichni čerti, říká babička. Tak ahoj v lepších časech!

FILIP CIMBUREK

FILIP CIMBUREK

13 let, Mensa gymnázium

Musím říct, že je mi líto, že takovýhle „výpadek“ nepřišel loni, letos mě totiž teprve začala škola bavit. Výpadek školy má přesto svoje výhody. Jednou z nich je vstávání (resp. nevstávání), místo do půl sedmé spím do půl deváté, takže si dvě hodiny přispím. Taky nemusím nosit tašku s učebnicemi moc daleko (stačí 15 metrů). Mamka nám se ségrou nasadila studijní režim. V půl desáté zasedáme k domácím (jiné teď ani nejsou) úkolům, resp. k samostudiu. Několikrát týdně máme se třídou (nebo částí třídy) on-line hodinu. Po obědě sleduju pořady na ČT2 Edu. U toho si kreslím nebo dodělávám úkoly – mám rozpis, co minimálně který den stihnout. Kolem třetí vyrážíme do přírody, naštěstí bydlíme u lesa, pole a mnoha míst, kam se dá jít a nikoho nepotkat. Když vidíme v dálce člověka, skáčeme do bezpečí. Takže už si ani nepamatuju, kdy jsem zblízka někoho viděl naživo (kromě nejbližší rodiny). Což není vždycky výhoda. Ještě že máme ten Skype. Po návratu z venku se vrací taťka z práce, což je home office ve vedlejší místnosti. Hrajeme spolu různé deskovky, karty atd. Ale to už je vlastně program normálního dne bez ohledu na současnou situaci.

SÁRA PROCHÁZKOVÁ

SÁRA PROCHÁZKOVÁ

16 let, víceleté gymnázium

Snažím se vstávat kolem osmý. Sejdu dolů, kde potkám mámu: „Nechci tě tady vidět ještě na obědě v pyžamu. A ustel si postel nahoře.“ „Rozkaz, náčelníku,“ odpovídám a odcházím s čajem zpátky do pokoje. Zapínám notebook a snažím se udělat něco do školy takhle ráno, abych se tím potom už nemusela zabývat. Někdy je toho moc a jindy zas málo. Je v tom zmatek. Někteří učitelé jenom pošlou stránky z učebnice, jiní se chtějí vidět na FaceTime, další posílají namluvenou hodinu. Snažím se tím nějak prokousat a prokládám to četnými pauzami. Pak se jdu podívat vedle k bráchovi. „Co je, smrade?“ slyším hned, jak otevřu dveře. Za tu dobu, co jsme tu takhle zavření, vznikla škála nových nadávek od prasečí hnáty přes smrade až po estébáky. „Jenom se jdu podívat, co děláš…“ „Učim se, nevidíš?“ odpovídá. „Jasně, tak já zase jdu.“ „Zavři za sebou!“ volá ještě a já nechávám otevřeno. Když je teď máma doma, tak vaří obědy. Což je fajn. Po obědě už se všechny činnosti rozplývají v pokus se zabavit. Od šití pytlíků na rohlíky z nenositelného oblečení přes seriály po práci na zahradě a volání si s kamarády. Večer se snažím chodit běhat okolo zahrady (ven nesmím). Potom máme večeři, koukáme na Návštěvníky a znovu se smějeme známým hláškám. Pak se pohádáme, kdo jde první do koupelny, a jde se spát. Vždycky může být hůř.

ŠIMON VANĚK

ŠIMON VANĚK

17 let, Gymnázium Františka Křižíka, Plzeň

Nevstávám v sedm, ale v devět. Aspoň nějaké výhody ta karanténa má. Zkontroluji sociální sítě, udělám si vydatnou snídani, na kterou bych normálně neměl čas. V deset hodin začíná TV Křižík, čtvrthodinové streamované spoty od našich učitelů. Nejdříve krátký vstup například v podobě předcvičování tělocvikáře, následuje samostatný program pro každý ročník. To vše je ale spíše taková sranda, pravá práce přichází od našich učitelů na různých platformách. Sedám si k úkolům, a pokud mě zrovna nezastihne prokrastinační nálada, mám to za dvě až tři hodiny hotové. Když oběd nedělá mamka, zkouším ukuchtit něco i já. Snažím se napodobit fotografie z kuchařek, foodbloger ze mě asi nebude. Po obědové pauze s Respektem se jdu alespoň na chvíli vysvobodit z paneláku a beru psa na procházku. Doma se pak snažím ještě být produktivní. Poklízím, učím se cizí jazyk, reorganizuji pokoj či dodělávám resty do školy a dělám vše, co jsem dříve odsouval. Sleduji média. V podvečer si zacvičím. U večeře probíhají s rodinou vášnivé diskuse nad aktuálním stavem. Pak přichází čas na čtení všech odsouvaných knížek, sledování seriálů na Netflixu, hraní počítačových her či na prosté klábosení s kamarády.

JOHANA KARBANOVÁ

JOHANA KARBANOVÁ

19 let, Gymnázium Jana Palacha, Mělník

Vzhledem k tomu, že jsem v maturitním ročníku, jsem si plně vědoma své nepsané povinnosti být pod tlakem. Slova o nejistotě a nezáviděníhodné situaci letošních maturantů zaznívají z úst úředníků, rodičů a samozřejmě i od učitelů a samotného vedení školy. Problém ovšem je, že já se navzdory všem nepříznivým skutečnostem cítím až nezvykle v klidu. Denně spím až osm hodin, což se za poslední školní rok stalo, myslím, tak maximálně dvakrát. Svůj běžný den mám naplánovaný podle vlastního rozvrhu. Nejčastěji si hned po probuzení čtu něco z povinné četby pro případ, že by se přece jen ta maturita uskutečnila. Nebyla jsem zvyklá snídat, ale teď si připravuji rovnou celé obložené talíře a ovocné smoothie. Přes poledne se většinou věnuji školním povinnostem. Naše výuka momentálně probíhá on-line přes Google Classroom. Dostáváme mnoho úkolů a kvízů, vše pečlivě koresponduje s regulérním rozvrhem. Učitelé se snaží „zabydlet“ v novém prostředí, ale zatím to má celé ještě spoustu chyb a všechna zadání domácích úloh bývají podivně zkostnatělá. Nikdo z nás jim to ale nějak zvlášť nezazlívá, je to nové pro nás všechny. Já především oceňuji jejich volání ke studentům po zpětné vazbě. Trošku mě ale mrzí, že o to neměli zájem už mnohem dříve a hodnocení svých metod se ve škole ze zásady vyhýbali. Příprava do školy mi zabere maximálně hodinu až dvě, zbytek času tak trávím zejména přípravou na přijímací testy na vysoké školy. Využívám on-line kurzy i učebnice a vyhovuje mi časová flexibilita, kdy se opravdu nemusím zabývat ničím jiným. Nerozptylují mě v téhle době ani žádné konané akce. Abych se nezbláznila, chodím každý den alespoň na chvilku sportovat ven. Večer si pak ráda čtu zprávy ze světa o tom, jak všichni statečně bojují, koukám u toho na Netflix a doufám, že to všechno zase brzy přejde.

LOTA MIHULKOVÁ

LOTA MIHULKOVÁ

14 let, Gymnázium Jírovcova 8, České Budějovice

Člověku nikdy nedojde, co je svoboda, dokud o ni nepřijde. Možná proto je trestem za špatnost odnětí svobody. Tohle je skoro stejné až na to, že nemám mundúr. Vždycky jsem se cítila jako nebetyčný introvert. Nevadilo mi ticho ani samota. Ale události posledních týdnů způsobily, že mám času až moc. Média nám radí vyhýbat se stresu, a přitom je všude kolem. Až mám pocit, že mi dochází vzduch, že se topím. Musím myslet na to dobré, na to, že moje rodina je zdravá a mám prostor zkoušet nové věci, třeba vaření. Do školy jsem chodila ráda. Nezapírám, že jsem nebyla šťastná, když oznámili uzavření škol, ale teď je učení mnohem těžší, protože mě nevedou učitelé, tedy aspoň ne normálním způsobem. Nejtěžší je ovšem nedostatek kontaktu s lidmi. Žádné sportovní kluby, kroužky a přátelé jen přes sociální sítě. Přes den se snažím fungovat jako by nic. Budím se jako do školy a dopoledne se učím. Potom pomáhám s učením svému nejmladšímu bratrovi. A tehdy nastává opravdové peklo, člověk ve škole to ani nevnímá, ale učení vážně není pro slečinky. A pořád se musím vyhýbat stresu. Všechno tohle úspěšně podkopává moji introvertní ideologii. Zjišťuji, jak moc mi normál chybí. Snažím se fungovat v mimořádné situaci, a není to jednoduché. Ovšem musíme to vydržet, protože nemá smysl se plácat ve strachu, stresu a chmurách, když se můžeme pořád dobře najíst.

TEREZA KOLKOVÁ

TEREZA KOLKOVÁ

19 let, Gymnázium Na Zatlance, Praha

Protáhnu se, vyskočím z postele a zamířím do kuchyně s nadějí, že jsem vstala dostatečně brzy na to, abych posnídala o samotě. Můj sen se bohužel rozplývá, jakmile uslyším rodiče hádající se o to, kdo vzbudí bráchu, aby stihl on-line vyučování. Asi jsem sobecká, ale miluji ta tichá rána, kdy všichni ještě spí, a nikdo ode mě nic neočekává. Společnost mi dělá jen miska ovesné kaše a hrnek čaje, s nimiž vedu konverzaci beze slov. Jenže takové chvíle jsou teď stejně vzácné jako dezinfekce a plicní ventilátory. Snad to vyjde zítra. Dopoledne se snažím věnovat maturitním otázkám ze španělštiny a taky matematice, ale nedokážu se soustředit. Připravuji se na zkoušku, aniž bych tušila, kdy se bude konat, pokud vůbec. Najednou mi ta zkouška dospělosti nepřipadá ani trochu děsivá v porovnání s tím, co se děje kolem. V Itálii zemřelo víc než sedm set lidí. Za jediný den. Lékaři na celém světě se hroutí pod náporem přibývajících pacientů, chybí roušky i další ochranné pomůcky. A k mým nejdůležitějším úkolům patří vypočítat objem komolého čtyřbokého jehlanu. V 11 hodin se připojuji na videohovor, kde s třídní profesorkou probíráme otázky na školní maturitu z češtiny. Utíká to docela rychle. Najednou se začne ozývat hlasitá melodie, která přerušuje výklad. Profesorka se rozčiluje, u koho z nás ta hudba hraje, a nařkne náhodně vybraného spolužáka, ať to okamžitě vypne. Pak se někdo profesorky opatrně zeptá, jestli zvuk náhodou nehraje právě na jejím počítači. Problém je vyřešen. Při obědě brácha nad francouzskými bramborami prohlásí, že vajíčko se mu zdá nějak zelené. Máma se snaží vysvětlit, že se nejspíš jen obarvilo od cibule, ale v tu chvíli se táta na bráchu osopí, ať mu neprská do talíře. Já na to říkám, že jestli někdo z nás chytne koronavirus, stejně se od něj nejspíš nakazíme všichni. O chvíli později hlasitě kýchnu. To už tátovi dochází trpělivost a vstává od stolu s tím, že s námi jíst nebude. Vysvětlení, že to je jen alergie, příliš nepomáhá. Večer si jdu zaběhat na ovál nedaleké základní školy. S obličejem zakrytým šátkem mám zanedlouho pocit, že se udusím. Chvílemi si nenápadně provizorní roušku posunu tak, abych se mohla osvěžit douškem čerstvého vzduchu. Na konci si zasprintuju cílovou rovinkou a jsem vděčná, za každý nový nádech.

TOMÁŠ M.

TOMÁŠ M.

25 let, Paris Lodron University Salzburg/ Univerzita Palackého Olomouc

Blíží se třináctá hodina úterního odpoledne. Stejně jako předchozí dny se ale ven projít nepůjdu. I přesto je potřeba dát si slušné triko a důstojně se učesat. Čeká nás videokonference ve virtuálním prostředí. Vyučující spouští konferenční místnost a na obrazovce se mi ukazují známé tváře mých spolužáků. Takto jsem si svůj výjezd za studiem do zahraničí v rámci programu Erasmus+ nepředstavoval. Místo abych nahlédl do kulturního prostředí a vzdělání v jiné zemi, sedím doma na jižní Moravě. Rozhodnutí preventivně zavřít vysoké školy padlo také na mojí univerzitě v rakouském Salzburgu. Když se naše vláda v České republice rozhodla uzavřít hranice, rozhodl jsem se vrátit na čas domů. Teď to podle nejrůznějších zpráv vypadá, že se takto bude učit až do konce semestru. Rychlost přizpůsobení některých vyučujících na novou situaci byla až neuvěřitelná. Naopak jsou i tací, kteří s tím bojují doteď, a neprojevují dostatek flexibility. Představa, jak chytám bronz na alpském sluníčku a připravuji se na seminář, se bohužel nestřetla s realitou. Místo toho nám přibyla spousta práce navíc. Ráno si dám pozdrav slunci. Další iluze jak trávit výjimečný čas v karanténě se opět vytrácejí. Jistě, napadá mě několik dobrotivých skutků. Jít nakoupit seniorům z našeho domu, rozhodnout se darovat krev, stříhat látky a shánět gumičky na roušky nebo dezinfikovat košíky před obchodem s potravinami. Samá voda. Aby vyučující nahradili výstupy v hodinách, které měly být součástí hodnocení, vytvářejí alternativní substituce v podobě rozmanitých domácích úkolů. Není to nejvhodnější řešení. Bohužel neexistuje metodika připravená na takové události, a tak se vyučující vracejí k osvědčeným metodám „přikovat studenty ke stolům a dát jim co nejvíce práce“. Vždyť nemám skoro ani čas si ušít tu roušku. Takže moje prokrastinace se snížila pouze na stalking z okna, jestli jsou všichni poctiví a nosí roušky. Každá mimořádná událost může přinést neotřelé řešení nebo prostor k pokroku. U nás tomu tak bohužel není. Doufám však, že se někde objeví myšlenka, jak výuku posunout dál než jen komentovanou přednáškou přes videokonferenci a psaním esejí navíc. Vypadá to, že skončím doma zavřený ještě několik měsíců bez potřeby povinné karantény. P. S.: Videokonference začíná, ale zjistil jsem, že to beru asi moc vážně. Je to pro mě vlastně překvapení, že některé kolegyně se ukážou před webkamerou v takové podobě, ve které by nešly ani do obchodu.

ADAM ŠPANĚL

ADAM ŠPANĚL

23 let, student Fakulty informačních technologií ČVUT

Dnes jsem vstal v 11.00. Včera jsem si z nostalgie a nudy zahrál nějaké starodávné videohry, které si pamatuji z dětství, a řekněme, že se to trochu protáhlo. Jako první očima prolétnu Facebook a zjistím, kdo zas měl kde jaký projev, v kolik dnes mají nakupovat senioři a jestli nosit roušku nebo respirátor. Vysonduji, jestli ještě někdo v okolí nepotřebuje zakladač šikmých proužků, kterých mám zásobu, ale vypadá to, že kdo chtěl, už má. Musím se připravit na večerní on-line mítink a dodělat svoji část práce na týmové semestrálce – předevčírem k tomu měli kolegové ještě pár připomínek. Hlavně, že nám na začátku semestru ve škole říkali, že při týmové domluvě nic nemůže nahradit osobní setkání a že bychom se jako tým měli všichni sejít alespoň jednou týdně. Dám se do práce, a vtom mi napíše kolegyně vedoucí ze skautského oddílu, se kterou se budeme starat o jídlo na letním táboře. Stále všichni věříme, že do té doby se vše vyřeší, ale s každým dalším dnem se víc a víc vnitřně smiřujeme s tím, že letní tábor možná letos poprvé po 55 letech existence oddílu neproběhne vůbec. V mezičasech se starám o svou 3D tiskárnu, která pilně a neúnavně tiskne ochranné štíty. Škoda každé hodiny, kdy stojí. Mám neuvěřitelnou radost z toho, jak se rychle a efektivně dokázala česká 3D tiskařská komunita domluvit na celostátní výrobě a distribuci štítů. Během asi týdne se rozběhl systém, který vyrábí tisíce štítů denně, a já jsem opravdu hrdý na to, že jsem součástí takového projektu. Moje zapojení se šesti štíty za den je sice jen kapkou v oceánu, ale i to se počítá. Procházím si přednáškové slajdy a mám pocit, že v tom naprosto plavu. Zkouším se tím nějak prokousat, ale píše mi kolegyně z elektrotechnické fakulty, že potřebuje poradit s domácím úkolem z programování. Rád pomůžu. Dodělám přípravu na mítink, který nakonec proběhne hladce. Večer pak jdu s rodinou virtuálně do Bia Oko a ještě zbude čas na digitální hraní deskových her. Přemýšlím, jak by se daly problémy právě této nemoci ztvárnit v deskové hře, ale vůbec se mi nedaří vzít to za správný konec.

DANIELA

DANIELA

24 let, studentka Univerzity Karlovy

Často si opakuju, že mám vlastně velké štěstí. Mohu studovat i pracovat z domova, máma může chodit do práce, babička bydlí o patro níž, takže se o ni můžeme postarat. I když nemůžu skautovat „naživo“, vymýšlíme s oddílem skautský program pro děti, který si budou moci udělat doma. Šila jsem roušky. Mám pořád co dělat, nad čím přemýšlet. Když to takhle píšu, vlastně to nezní zas tak špatně. Bohužel, nic nemůže být růžové. Pokud jsem něco v posledních dnech skutečně dokázala, tak ovládnout umění prokrastinace. Většinu dne prosedím u počítače. Hraju hry, čtu články, koukám na seriály a videa. Když mě to přestane bavit, začnu uklízet. Všichni říkají, abychom volný čas využili ke studiu, četbě, on-line kurzům a dalším věcem, které nám pomůžou rozvíjet se. Nedělám to. Vím, že můžu, tak to nedělám. Asi by to dávalo až moc velký smysl. Místo toho ležím každý večer v posteli a cítím úzkost, strach, nenávist k sobě samé. Přemýšlím o tom, co jsem mohla udělat a plánuji, co udělám zítra (už trošku tuším, že se z toho nic nepovede). Dny začínají trošku splývat. Tak takhle se já učím. Tak, že se vůbec neučím a nemám se za to ráda.

MICHAELA ZOUBKOVÁ

MICHAELA ZOUBKOVÁ

18 let, Gymnázium Na Zatlance, Praha

Ráno. Pomalu otevírám oči. Na sociálních sítích se jako každý den střídají informace, vtipy a příběhy, vždy ale na stejné téma – koronavirus. Zasednu ke stolu, a i přes mizivou motivaci otevírám Google Classroom. Vyruší mě zapípání mobilu. Už předem vím, že je to skupina kamarádek, protože od uzavření škol jsou zprávy naším hlavním zdrojem kontaktu. Všechny letos maturujeme, a tak se většina konverzace ubírá k otázkám: Jak? Kdy? Jestli? I když se snažíme být optimistické a veselé, v podtextu je cítit nejistota. Té máme, jako všichni Češi v této době, na rozdávání. Maturita, přijímačky, finance, zdraví a jako třešnička na dortu izolace. Zapnu aplikaci proti prokrastinaci na mobilu a snažím se utéct do učení. I po sedmi hodinách nade mnou příprava na profilovou maturitu z matematiky vítězí. Lámu si nad příklady hlavu, ale marně, protože tuto látku jsme kvůli uzavření škol nestihli probrat a matematická fóra už prostě nestačí. Zítra čeká náš seminář videokonference, ale zvládnout několik otázek najednou touto formou lze těžko. Zvlášť když se část videohovoru vždy týká sdílení velice omezených informací a také slov povzbuzení a pochopení, za které jsme naším profesorům vděčni. Padla tma a já zapínám další rozhovor o situaci ve školství naivně doufajíc, že přinese nějaké odpovědi. To se samozřejmě nestane, protože nikdo neví, kdy krize skončí, a tak se musím spokojit s dalším asi. Zapípá mi mobil a objeví se zpráva: Co teď? Jediné, co můžeme, je čekat a doufat. Čert ví, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva.

OLEKSANDRA YAKLYUSHYNA A KRYŠTOF LEIČEK

OLEKSANDRA YAKLYUSHYNA A KRYŠTOF LEIČEK

24 let, škola Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd

V šest ráno nás budí mňoukáním koťátko, abychom ho nakrmili, a poté se vracíme zpátky do postele. V 7.50 pak zvoní budík. Od 8.00 nám totiž začíná běžný pracovní den. Studujeme s přítelem prezenčně poslední semestr stejného magisterského oboru na FSV UK a k tomu oba pracujeme na plný úvazek. Naštěstí můžeme pracovat i nadále z domova a díky tomu nás současná situace snad finančně nezasáhne. Dáváme si spolu snídani, pak se na chvíli loučíme a odcházíme do různých pokojů ke svým pracovním stolům. Čekají nás porady na dálku, tabulky, e-maily a telefony. Přes den sledujeme tiskové konference vlády, diskutujeme o současné situaci, vaříme, jíme, uklízíme, hrajeme si s kocourem a učíme se šít roušky. Jsme na jednu stranu vděční za možnost zpomalit a být stále spolu, na druhou stranu nás znepokojuje současná nejistota. Nevíme, zda budeme mít v červnu státnice, jestli zvládneme na dálku splnit všechny předměty, zda máme pracovat na diplomové práci, nebo jestli se to vše protáhne. Čas od času nám přijdou e-maily od našich vyučujících s domácími úkoly, ty pak děláme o víkendu, případně později večer. Pracovní den nám končí mezi pátou a sedmou. Večery trávíme různě, děláme věci do školy, díváme se na Netflix a HBO GO, kontrolujeme zprávy, čteme, voláme si s blízkými a občas, například když potřebujeme nakoupit, si půjčujeme elektroskútr. Chováme se zodpovědně, používáme ochranné pomůcky a snažíme se vyrážet v době, kdy je na ulicích nejméně lidí. Musíme říct, že pohybovat se prázdnou Prahou je pro nás velmi zvláštní zážitek.

KRISTÝNA KOLÁŘOVÁ

KRISTÝNA KOLÁŘOVÁ

18 let, Gymnázium Rumburk

8.00. Zvoní. Nikoli na hodinu – zvoní budík, proč se mučit a vstávat dřív. Dostatek spánku je to, co si teď všichni užíváme. Sprcha, snídaně. Čas zkontrolovat nekončící list notifikací na mobilu – poslední dobou se dost množí. Třídní skupiny, e-maily od učitelů a upozornění z cloudů neutichají. Aplikace Bakaláři pláče, je na ploše vedle Instagramu a už chápe, jak náročný a vytížený život má sousední ikonka. 
Plán je jasný, je krásně, jde se ven. Učení? To přeci počká. Vždycky tak otravné zahradní práce se najednou staly vykoupením z nekonečného života v posteli. Jenže při vození čerstvého kompostu vyhládne. Čas špaget se sýrem a s kečupem již přešel, ne snad proto, že jde o italskou kuchyni, ale díky strachu, že se proměním v těstovinu. A tak se stránky s recepty staly mými influencery. Má paleta stravovacích možností se za posledních čtrnáct dní výrazně rozšířila. Vedle Dáme jídlo se nyní vyskytla alternativa Pánvička a Hrnec.  Nasycená pak svižně vypracuju nedokončenou práci do školy. Deficit školy mi dodává chuť a energii, nemám důvod prokrastinovat, a tak mám po dvou hodinách vše hotovo. Nezbývá než kliknout na ikonku Netflixu, protože díl či dva oblíbeného seriálu přece neurazí. 
Večer pak místo na pivo s kamarády vyrážím za rodiči, uvařím čaj, přefiltruju kávu a usedám, kam jinam než před televizní obrazovku. Ve večerních zprávách rozebírají  denně to stejné. Žádná hitparáda. Ale nevadí, protože jsme tu spolu, živí, zdraví a šťastní. Tak snad to tak zůstane.

ELIŠKA EISENHAMMEROVÁ

ELIŠKA EISENHAMMEROVÁ

16 let, Gymnázium Jaroslava Vrchlického, Klatovy

Každodenní život bývá málokdy stejně napínavý a akční jako děj knížek. Proto někteří, mezi nimi i já, často utíkají do smyšlených světů. Zvláštní však je, že poslední dobou jsem na čtení vůbec neměla čas. Nejdřív mi to kazila každodenní školní docházka, testy a zkoušení v novém pololetí, dnes to je daleko náročnější učení z domova a pomoc mamce. Vstávat v půl deváté od pondělí do pátku byl donedávna jen bláhový sen, během jediného dne se však stal skutečností. A posílat si domácí práci s učiteli přes Classroom? Z toho jsme si ještě před karanténou dělali legraci. Přesto se právě tohle dnes děje. Zjistila jsem, že se mi lépe učí při poslouchání oblíbené hudby, proto mívám od devíti až do dvanácti na uších sluchátka a skláním se nad sešitem z matematiky, fyziky či biologie. Samozřejmě nesmím před jejich nasazením zapomenout nakrmit naše zvířecí přátele – dva psy, stejný počet koček a jednu andulku, která se k nám dostala dosti zvláštním způsobem. Pak už to jde ráz na ráz. Od jedné si pustím Čtecí hodinku a pokouším se něco vyplodit na kroužek výtvarky, což zpravidla přeruší mamčina výzva k jídlu. Poté jdu buď ven s kamarády (díkybohu za venkov), nebo se svou fenou. I v dnešních časech zůstává dost neprozkoumaných a zarostlých cest, které je třeba prolézt, přestože pohled na známá místa je přece jen víc uklidňující. Po návratu, kolem šesté, se buďto chopím žehličky, nůžek nebo malého spínacího špendlíku a za sjíždění polozapomenutých filmů pomáhám s domácím vyráběním roušek (žehlením, stříháním či provlékáním gumiček). Večery většinou trávíme společným sledováním obrazovky s pohybujícími se postavičkami a často hlasitými zvuky. Nebo si zalezu do svého rohu pokoje, který sdílím se dvěma mladšími bratry, sednu ke stolu, nandám sluchátka a něco tvořím. Celkově vzato se můj život, až na pozdější vstávání, domácí výuku, přerušené kroužky a častá setkání s kamarády, příliš nezměnil. Musím říct, že mi ranní cesty autobusem zrovna nechybí, i když do školy už bych se vrátila s větší radostí. Kdo by řekl, že doma bude příprava daleko náročnější?

MARKÉTA JANDOVÁ

MARKÉTA JANDOVÁ

30 let, Akademie múzických umění v Praze, fakulta Hudební a taneční, obor Choreografie a teorie choreografie

Jsem doktorandka uměleckého oboru a v červnu bych měla prohlásit disertační práci za hotovou. Současná situace je pro mě jako štěstí v neštěstí. Každý den zvládnu napsat alespoň půl stránky a nemusím si vyčítat, že jsme si měla sednout k počítači dříve, protože už za hodinu musím odejít do divadla, abych mohla odehrát jedno z naplánovaných představení.  Nepotřebuju držet knihu v ruce, funguji dobře i on-line, a to především díky svému tématu. Živé umění, které se snaží nelehkým obdobím probojovat, má žně. Divadla, umělecké skupiny i zrušené festivaly zveřejňují záznamy představení nebo streamují celovečerní díla bez diváků, a já se díky nim dostávám mnohem snáze ke zdrojům, za kterými bych normálně musela cestovat. Školitelé, zavření doma, rychle reagují na zaslané části mého textu. Doma mám klid. Mohu psát kdykoli. Nevyčítám si svá dlouhá a pomalá rána, prostě k psaní sednu až v jednu. Jsem odpočatá a čas mě netlačí. A přestože kultura nemůže fungovat on-line, ke mně tato její fáze přišla v pravou chvíli a já i díky ní tu práci snad už konečně dopíšu.

PETRA ŠEVČÍKOVÁ

PETRA ŠEVČÍKOVÁ

21 let, Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, obor psychologie, II. ročník

Na rozdíl od běžného průběhu studia vysoké školy teď můj den pravidelně začíná už před osmou hodinou. V osm ráno už sedím u šicího stroje s počítačem a dvěma telefony. Stala jsem se totiž koordinátorem dobrovolníků, kteří se u nás starají o seniory tím, že jim nosí nákupy potravin, léků nebo přinesou roušku, kterou doma šijí zase jiní dobrovolníci. Během dne mi volají senioři, kteří by některou z těchto služeb potřebovali využít, a mým úkolem je najít v řadě dobrovolníků někoho, kdo se o daného seniora postará. Mezi jednotlivými telefonáty dokonce občas stihnu ušít i pár roušek. Večer pak zjišťuju, kolik nových materiálů ke zkoušce nám za ten den ze školy přibylo a kolik úkolů nejspíš nebudu v průběhu on-line semestru stíhat plnit. Do noci tak můžu dohánět povinnou literaturu a dozvídat se, na který z deadlinů jsem zapomněla tentokrát.

KRISTYNA ANTOŠOVÁ

KRISTYNA ANTOŠOVÁ

9 let, ZŠ Magic Hill, Říčany

Dostala jsem úkol a zavolala jsem kamarádce,aby ho dělala se mnou. Kamarádka ho dělala se svým bratrem a tak jsme ho dělali všichni spolu. Byl to úkol, abychom si představili, že jsme mimozemšťani a napsali dopis pozemšťanovi. Pomáhali jsme si to navzájem vymýšlet a nakonec jsme si opravili pravopisné chyby. Když jsme to dodělali byl oběd. Po obědě jsem šla se sestrami ven. Z jiného dne jsme měli úkol z tělocviku a tak jsme si to pustili, protože to bylo video, co máme dělat a pak jsme s tím začali. Chvíli jsme skákali, jak jsme měli, ale pak nás to přestalo bavit. A tak jsme začali válet sudy z našeho kopečku. Nakonec jsme hráli: Kdo zhasnul to světlo. Sami jsme to vymysleli. Hraje se to tak, že jeden si dá čepici přes oči a řekne: „Kdo zhasnul to světlo?” Potom začne chodit a vypadá to legračně, protože často do něčeho narazí. A taky se chová legračně. Proto to máme rádi. Pak už jsme šli dovnitř a chvíli než máma udělala večeři jsme se koukali na anglickou pohádku, protože když nejsme ve škole a nemáme anglické hodiny, tak se alespň koukáme na anglické pohádky. Pak jsme měli večeři a šli jsme spát.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte