smart
smart

Tak dneska! Dneska už to tam fakt odnesu. Nechci to oddalovat, naopak. Mám to podepsané už skoro dva měsíce, leží mi to doma, hotové a připravené. Pomyslný další krok ke spokojenějšímu životu v kýčovitých zelených deskách s motýly. Je to vlastně až nepříjemně jednoduché. Stačí mi jen sebrat a odevzdat pár listů papíru na úřadě. Vcházím do velké budovy ve Vršovicích.

„Dobrý den,“ pronesu tlumeně a sehnu se k otvoru ve skle, které mě odděluje od sympatické úřednice. „Chtěla bych podat žádost o rozvod.“ „A kam to budete podávat?“ pousměje se na mě paní soucitně a zároveň poučeně, div mě neosloví „broučku“. Můj mladý věk je zjevný od pohledu a nejisté chování se snažím maskovat slušným a nenuceným vystupováním. Prý jsem u ní správně, krok číslo jedna jsem zdolala úspěšně. „Tak si zajděte na pokladnu pro kolek,“ bere mě osoba za sklem z pozice zkušeného průvodce pomyslně za ručičku. Dobře, to je kde? Přepážka číslo dvacet. Naštěstí nedaleko.

Reklama
Reklama

Přepážka číslo dvacet je malá kukaň s psacím stolem, skříní a neobyčejně barevnou výzdobou kolem dokola. Na plakátech na zdech se vyjímají okrasné květiny naaranžované do váz, na dveřích je nalepená tapeta plná řezaných růží, nad stolem se div nehoupe vyšívaný kalendář s jeleny. „Dobrý den,“ ztlumím zase hlas. S paní v růžovém svetru, s šátkem kolem krku a naondulovanými vlasy to chvíli ani nehne, vypadá to, že od pletení ji jen tak něco nevyruší. „Dobrý den,“ trhne sebou a odkládá jehlice. „Já bych prosila kolek na žádost o rozvod.“ Bez mrknutí oka mi dáma podává dvě známky, účtenku a žádá si dva tisíce korun.

S tímto úlovkem se se slovy „tak jsem zase tady“ vracím za „svou“ paní úřednicí. Uznale pokývá, že jsem zvládla další krok, a podá mi mokrou houbičku s výzvou „tak si to tam nalepte“. Jmu se namáčet jednu ze známek o hodnotě osmi obědů, tří až čtyř knih nebo devíti vstupenek do kina. Když už se s oslizlým papírkem blížím k obálce, ve které si spokojeně hoví potřebné dokumenty, paní mě razantně zastavuje: „Tam ne! Na tu žádost to nalepte!“

Snažím se nevypadat jako polekaná čtyřiadvacetiletá žába, ačkoli dozajista jako přesně taková žába působím. „HONEM honem!“ Zvolám naschvál dramaticky a trhám obálku, jako bych se právě ocitla v akčním filmu a zbývalo deset sekund k odpojení bomby. Vítězoslavně to s prstem, který mi raději ukazuje na místo k nalepení, lepím a podávám zpátky. „A máte to pro mě dvakrát?“ Chvilku přes to sklo zírám. Představím si celé to kolečko ověřování a podepisování znovu. „Tak to stačí jenom okopírovat, skočte si tady za tu oranžovou stěnu, tam je paní v šatně, která vám to okopíruje. Ukažte, tohle mi dejte,“ natahuje ruku pro zmuchlanou obálku „a zajděte si tam, hned tady doleva, jo?“ Jako by mě po té ruce, kterou drží, ještě pohladila. Za oranžovou zdí se mi naskýtá pohled na šatnu, ve které visí jen taláry soudců, na druhé straně sedí postarší paní u prázdného stolu a kopírky. Prázdno a taláry působí neutěšeně a nervózně. Poprosím tohle okopírovat, paní je tak hodná a ještě mi dokumenty secvakne sešívačkou a chce po mně pouhých šest korun.

Vracím se k okénku číslo šestnáct se slovy „tak už jsem zase tady“ s důrazem na „zase“. Paní se usmívá, bere ode mě dokumenty a pronáší s úsměvem:

„Tak, slečno – vlastně promiňte – mladá paní, u nás je to vše!“ V představách se přede mnou otevírají světlé zítřky barevné jako pokladna na Městském soudu v Praze. Padá ze mě strach z byrokracie, komplikací a očekávání společnosti, jak se to s tím manželstvím vlastně má mít. Někdy se to má prostě takhle.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte