14_TEMA_Jaros
Autor: Milan Jaroš

Na úvod malý pokus. Dokážete si uvědomit, co se právě teď děje ve vaší levé ruce? A nemáme na mysli to, že drží váš oblíbený časopis, případně bagetu se sýrem, kterou k četbě přikusujete. Zajímá nás, co se děje uvnitř. Jemný tlak protékající krve v cévách, uspořádání kostí v prstech svírajících papír, napětí způsobené stresem či natažené šlachy po včerejším výkonu v posilovně. Anebo prostě jen holý fakt, že vaše levá ruka existuje a vy do ní můžete přenést svou pozornost.

Pokud se vám tahle výprava do vlastní končetiny daří, gratulujeme. Fenomén nazývaný odborně interocepce, tedy schopnost zakoušet vlastní tělo zevnitř, se v poslední době intenzivně zkoumá a vědci dospívají k závěru, že má důležitý vliv na naše duševní a tělesné zdraví. Nějak záhadně souvisí s tím, že je nám na světě dobře.

Reklama
Reklama

A pokud teď nechápavě zíráte na vlastní úd a jediné, co vnímáte, je rozladění z toho, že vám tenhle nesmyslný úkol vůbec nejde, nevadí. Jednak nejste sami – s interocepcí začíná mít vážné potíže stále větší část pozemšťanů. A dobrá zpráva zní, že blahodárná schopnost, kterou naši dávní předci přirozeně vládli, se dá s jistým úsilím obnovit. „Naše tělo nás neustále zve, abychom se vrátili domů,“ píše ve své knize Body Sense(Smysl těla) americký profesor psychologie Alan Fogel. „A my se můžeme naučit tomuhle volání naslouchat.“

Základ cibule

Psychiatr Filip Španiel se dlouhá léta věnuje výzkumu schizofrenie, obávané duševní choroby, jejímž příčinám zatím medicína moc nerozumí. Už někdy před čtyřiceti lety si ale lékaři všímali, že kromě bludů a halucinací, tedy typických projevů tohoto onemocnění, jejich pacienti také hůře vnímají určité počitky těla, třeba teplotu nebo bolest. Tehdejší výzkumné metody ovšem neumožňovaly nahlédnout do mozku nemocných a zjistit, co se v něm vlastně děje. To se změnilo až s vynálezem moderních zobrazovacích metod, jako je funkční magnetická rezonance.

Lekselluv Gamma nuz
Vynález funkční magnetické rezonance umožnil zjistit, že základem lidského já je integrace signálů těla. • Autor: Milan Jaroš

A právě do tubusu tohoto přístroje v Národním ústavu duševního zdraví, kde výzkumný psychiatr Španiel pracuje, dnes pacienti se schizofrenií docházejí k různým experimentům. Jeden z nich (zjednodušeně popsáno) spočívá v tom, že zkoumaný člověk jezdí počítačovou myší  na monitoru počítače. V jistou chvíli mu ovšem výzkumník, který sedí vně přístroje, kurzor svou myší na chvíli „sebere“ a udělá nenápadný tah za pacienta. Ten má takový moment hlásit – jinými slovy rozeznat, kdy jedná sám a kdy za něj jedná někdo jiný.

Přístroj po celou dobu snímá, co se děje v pacientově hlavě, a Filip Španiel takhle dospívá k poznání, že lidé trpící schizofrenií mají výrazně zhoršenou schopnost odlišit, co se děje uvnitř jich samotných a co přičíst okolí. Přístroje ukazují, že za to může narušená část mozku nazývaná inzula, která má na starosti právě vyhodnocování impulzů přicházejících z těla.

Bludné představy, které se s nemocí pojí, například že někdo pacientovi ovládá tepovou frekvenci, jsou pak logickým výsledkem. Člověk trpící schizofrenií kvůli narušené inzule nedokáže správně přečíst signály zevnitř sebe samého a připisuje je něčemu vnějšímu. „Jsou pro nás přírodní laboratoří zkoumání lidského já,“ říká o svých pacientech výzkumník Španiel.

Možná se teď trochu divíte, co to celé má společného s vaší levou rukou, s níž jsme vás trápili v úvodu tohoto textu. Je toho víc, než by se na první pohled zdálo. Podobné výzkumy jako ten Španielův totiž daly vzniknout novému modelu, jak vlastně vzniká a funguje lidské „já“, tedy námi všemi zakoušený pocit, že jsme, že jsme to právě my a právě teď.

Výzkumy inzuly ukazují, že struktura lidského já připomíná cibuli, která má různé vrstvy. „Ta naše autobiografická, celá naše identita a příběh, je přitom až vnější vrstvou,“ vysvětluje Španiel. „Jádro téhle cibule tvoří naše vtělené já, tedy integrace signálů, které přicházejí z těla. To je náš základ.“

Důsledky těchto zjištění jsou převratné jak pro náš běžný život, tak třeba pro teorii a praxi medicíny. Zjednodušeně řečeno je celkem jedno, jestli máte diplom z Harvardu, šťastné manželství, doživotní rentu nebo hrajete v kapele, která zrovna frčí. Nic z toho vám nepomůže cítit se doopravdy sám sebou. Pokud chcete prožívat svou existenci jako naplňující a přítomnou, má to jednu biologicky danou podmínku – dobře vnímat svoje tělo.

Klidné nervy

Vše přitom nasvědčuje tomu, že pro naše předky žijící kdysi dávno v afrických savanách to nebyl až takový problém. Evoluce stvořila druh homo sapiens coby partu potulných lovců a sběračů a celý jejich tělesný i mentální aparát měl sloužit právě pro tento životní styl. Evoluční biologové někdy rádi používají metaforu, v níž dosavadní dějiny lidstva představují jeden čtyřiadvacetihodinový den. Na takové časové ose se první lidská sídla zrodila čtyři minuty před půlnocí, města a technologie pak pouhé dvě.

Drtivou většinu svého dosavadního času tedy trávil člověk v malých tlupách brouzdajících volnou krajinou a jeho fyzická výbava tomu odpovídá. Za obrazné dvě minuty evolučního vývoje se nestihla přizpůsobit hektickému prostředí, v jakém žijeme dnes. Přináší to celou řadu komplikací, z hlediska interocepce přitom stojí za zmínku zejména dvě z nich.

Systém vnímání těla zevnitř spočívá v husté síti několika typů receptorů rozesetých v organismu, od nichž vedou nervové spoje do míchy a dále pak do řídícího centra v mozku, zejména zmíněné inzuly. Velká část tohoto procesu funguje automaticky, lidské tělo neustále udržuje rovnováhu, aniž by považovalo za nutné o tom svého majitele informovat. Jen ty důležitější signály, na něž je žádoucí reagovat, jsou postoupeny dále do vědomí.

Podstatné přitom je, že interoceptivní nervová spojení pracují pomaleji než dráhy receptorů informující nás o dění venku, chybí jim totiž tzv. myelinový obal, který rychlost přenosu vzruchu zvyšuje. Mělo to svůj praktický smysl – pokud šlápneme na žhavé uhlíky nebo zahlédneme v křoví vzrostlou šelmu, je třeba reagovat výrazně rychleji než na kručení v žaludku nebo napětí v bederní páteři.

„V městských kulturách je spojení s vlastním tělem potlačováno. Jediné, co pronikne divadlem hluku, je bolest nebo únava.“

Tweetni to

Zachytit jemné signály zevnitř proto vyžaduje delší čas a větší klid, tedy nic, čím by dnešní svět zrovna oplýval. Pokud právě pospícháme rušnou ulicí z jedné schůzky na druhou a u toho narychlo vyřizujeme v telefonu e-maily, pravděpodobně zevnitř neuslyšíme vůbec nic. „V městských technologických kulturách, v jakých dnes žijeme, je živoucí spojení s vlastním tělem neustále potlačováno,“ píše ve své knize Alan Fogel. „Jediný signál, který dokáže proniknout tímhle divadlem hluku, je bolest či únava.“

Druhý důvod, proč svá těla v dnešní době hůře vnímáme, pak zřejmě vychází ze způsobu výchovy. Schopnost interocepce se rozvíjí v raném dětství ve fyzickém vztahu novorozence s matkou nebo jiným pečovatelem. Vzniká v jakémsi tanci, který začíná kojením a pokračuje každodenním seriálem interakcí, skrze něž se dítě učí vnímat své tělo, jeho potřeby a polohu v prostoru. Tahle vztahová podmínka je také zřejmě jeden z důvodů, proč lidé, kteří jako děti nezažívali doteky a mazlení, špatně cítí sami sebe. Jejich interoceptivní systém nedostal příležitost vyzrát.

Je ovšem možné, že takovými deprivovanými dětmi jsme tak trochu všichni. Antropologové zkoumající zbytky původních přírodních národů žijících na planetě Zemi zjišťují, že tihle domorodci obvykle provozují mnohem intenzivnější fyzický kontakt mezi dospělými a dětmi, než je zvykem v naší civilizaci. Naše kulturní normy často vyžadují omezování přirozených fyzických projevů a emocí dítěte, což vyvrcholí ve škole povinností sedět nehybně na jednom místě. Dítě se učí potlačovat své vnitřní impulzy, což v logice fungování lidského mozku znamená, že je postupně přestane vnímat.

Obnova ztraceného

„Žijeme ve věku odtržení od těla,“ shrnul důsledky letos v únoru ve svém eseji v časopise Scientific American britský neurovědec David Plans. „Naše kultura, technologie a medicína postupně způsobily, že proces interocepce ovládáme velmi špatně.“ Kromě jiných vlivů autor viní také západní zdravotnictví, které raději automaticky předepisuje léky překrývající symptomy potíží, jako jsou analgetika nebo antidepresiva, než aby se zabývalo jejich příčinami. I to nejhlasitější volání našich těl je tak nakonec umlčeno.

Výzkum vztahu interocepce a zdraví se v posledních letech rychle rozvíjí a zdá se, že zhoršené čtení signálů těla by mohlo být společným jmenovatelem celé řady potíží. „Dnes už víme, že narušený koncept já je vlastní schizofrenii, ale stejné struktury mozku by mohly být porušené u všech hlavní duševní onemocnění, ať už jsou to psychózy, úzkosti nebo deprese,“ říká psychiatr Filip Španiel. A selhávající interocepce se coby spolupachatel zmiňuje také třeba u poruch příjmu potravy, kardiovaskulárních či autoimunitních onemocnění.

Šéf pražské Psychosomatické kliniky Jaromír Kabát je bývalý transplantační chirurg a medicínu zná z různých stran. Postupně prošel psychoterapeutickým výcvikem a dnes se ve své praxi specializuje na pacienty, jejichž fyzické potíže mají silný psychologický základ anebo nejsou běžnou medicínou vysvětlitelné. Podle něj je zhoršená vnímavost vůči vlastnímu tělu u něj v ordinaci téměř pravidlem.

„Často nacházíme kořeny nemocí v potlačených emocích,“ vysvětluje lékař, jak proces funguje. Řada lidí podle něj vyrostla v rodinném prostředí, které je nutilo zadržovat projevy určitých emocí či tělesných stavů (obvykle vzteku, smutku nebo bolesti). Emoce ovšem nejsou jen psychické jevy, doprovázejí je vždy silné tělesné reakce. „Lidé nedokážou vnímat, že nějaké emoce mají, ale v jejich těle neustále dochází k souvisejícím projevům, zvyšuje se prokrvení svalů, zesiluje peristaltika, stoupá tlak, zvyšuje se počet trombocytů,“ vysvětluje lékař. „Pokud se to děje chronicky, časem může dojít v organismu k vážným změnám.“

Naděje je v tom, že lidský mozek má schopnost vytvářet nové spojení. Interocepci se tedy můžeme znovu naučit.  

Tweetni to

Do Psychosomatické kliniky, kterou Kabát vede, přicházejí takoví pacienti nejčastěji s různými bolestmi pohybového aparátu nebo měkkých tkání, běžná jsou také různá autoimunitní onemocnění, jako třeba astma. A jednou z prvních věcí, na níž jeho tým lékařů a psychoterapeutů pracuje, je obnova schopnosti vnímat sebe sama. Používají se k tomu různé relaxační techniky, dechová cvičení nebo meditace a podle Kabáta se ve chvílích uvolnění klientům často vynořují skryté zážitky či emoce v pozadí zdravotních potíží. „Lidský mozek má schopnost vytvářet nová neuronová spojení,“ shrnuje lékař. „Vnímat svoje tělo se proto můžeme znovu naučit a v tom je velká naděje.“

Podobná praxe obnovování ztraceného spojení se svou fyzickou schránkou se dnes rozvíjí na různých pracovištích po celém světě. V laboratoři britské psycholožky Sarah Garfinkel například letos probíhal výzkum speciální terapie se sto dvaceti lidmi s autismem, diagnózou, která se často pojí se zhoršenou interocepcí a zvýšenou mírou úzkosti. Princip terapie je až nečekaně jednoduchý: účastníci při ní za asistence psychologů jenom klidně sedí a snaží se počítat údery vlastního srdce. Výsledky Garfinkel ještě nezveřejnila, její předchozí pilotní projekt se zdravými dobrovolníky ale ukázal, že tahle srdeční matematika dokáže snižovat úzkost docela účinně.

Podobných technik, jak se vracet do vlastního těla, existuje spousta a americký psycholog Alan Fogel princip takové praxe přirovnává k přechodu zarostlé travnaté louky. Kdysi v ní vedla stezka z našeho vědomí směrem do těla. Po letech nepoužívání zarostla, ale když po ní znovu začneme chodit, tráva se postupně sešlape a pěšina obnoví. Nejde to hned, chce to trpělivost a opakování. Ale mozek má dar neuroplasticity a ten nám slibuje, že se to nakonec zákonitě podaří.

Uvnitř

Na stěně pracovny Milana Moravce visí fotografie, na nichž by zkušený sportovní fanoušek rozeznal pár známých tváří. Z jedné se s medailí v ruce směje světová vicemistryně v plavání Ilona Hlaváčková, jinde snowboardistka Eva Samková nebo mistr světa ve skikrosu Tomáš Kraus.

Moravec je bývalý vrcholový trenér plavání, který se už léta věnuje také mentální přípravě sportovců i dalších lidí, kteří mají zájem zlepšit své vnitřní mentální fungování. Z galerie na stěně chce dnes návštěvě ukázat nejnovější sérii fotografií z letošního června. Skládá se z několika snímků mladé kajakářky pořízených těsně před závodem. „Všimněte si jejích očí,“ říká zaujatě Moravec. „Tady je ještě pozorností venku, pak je zavírá a jde do těla. A tady už se její pohled změnil, vidíte? Je uvnitř.“

Amálie Hilgertová, dvaadvacetiletá neteř slavné Štěpánky, tenhle závod o pár minut později vyhrála. Letos v červnu se ve francouzském Pau stala mistryní Evropy, sportovní novináři psali o nečekaném překvapení a sama kajakářka do nastavených mikrofonů prohlašovala, že nechápe, jak se jí to podařilo.

14_TEMA2_Jaros
„Bylo mi úplně jedno, jak dopadnu, prostě jsem si užívala vodu a pohyb.“ (Amálie Hilgertová při tréninku) • Autor: Milan Jaroš

Její sportovní kariéra začala jiným nečekaným vítězstvím na mezinárodní juniorské soutěži v roce 2013. Jenže od té doby se mladé sportovkyni nedařilo úspěch zopakovat. Bývala před závodem rozrušená z přemíry vjemů okolo, nervózní z očekávání okolí a plná strachu, že selže. „V určité době jsem pochopila, že mám psychický problém, a kamarádka mi tehdy doporučila, ať navštívím Milana,“ vypráví Amálie tři měsíce po svém evropském triumfu.

S mentálním trenérem začala tehdy cvičit několik technik a jednou z nich bylo právě přenášení pozornosti do těla. Podle pokynů se ve volných chvílích na klidném místě snažila se zavřenýma očima procházet postupně vnitřní pozorností celé tělo, až jej dokázala intenzivně vnímat jako jeden celek. Zpočátku to prý flákala, ale po nějaké době vzala trénink vážně. „Dostane vás to do přítomnosti, myšlenky utichnou a najednou neexistuje žádná obava ani stres,“ popisuje účinky cvičení sportovkyně. „Čím víc to člověk dělá, tím snáz se pak na závodech do takového stavu dostane.“

Na šampionátu ve Francii se její trénink zúročil. Před závodem si několikrát „projela“ trať v duchu za zavřenýma očima (vizualizace je druhou technikou, kterou používá), a když vyplula na start své finálové jízdy, použila vyzkoušený trik. „Na chvíli zavřu oči a soustředím intenzivně všechnu pozornost do čela,“ vysvětluje. „Když máte natrénovaný základ, upevníte se v jednom bodě v sobě a přestanete vnímat rozruch kolem.“

Otevřela oči a zbytek se prý odehrál tak nějak lehce a samozřejmě. „Pamatuju si hlavně, že to bylo strašně příjemný,“ směje se nová evropská mistryně. „Tělo jelo samo a bylo mi úplně jedno, jak dopadnu, prostě jsem si jenom užívala vodu a pohyb. Když jsem se na konci podívala na tabuli, nevěřila jsem svým očím. Můj čas byl o tři vteřiny lepší než nejlepší výsledek ze semifinále.“

Samotné bytí

„Zkuste po celou dobu rozhovoru držet pozornost v chodidlech, ať to, co říkám, můžete zažít,“ navrhuje Milan Moravec a na chvíli ztichne. Po pár minutách se v celkovém vnímání něco mění. Svět jako by byl teď klidný, jemnější a tak nějak víc skutečný. „Máte pravdu, neznám nikoho, komu by v těle nebylo příjemně,“ souhlasí trenér. „Důvodem je, že navazujete intimní vztah sám se sebou.“

Milan Moravec
„Neznám nikoho, komu by v těle nebylo příjemně.“ (Mentální trenér Milan Moravec) • Autor: Milan Jaroš

Moravec kromě vedení sportovců a dalších zájemců sám tímto způsobem cvičí mnoho hodin denně a praktickou ukázku po chvíli doplňuje svou teorií. V běžném životě nás přemíra vnějších podnětů takřka neustále drží v mentální rovině, kde mysl mechanicky reaguje na to, co se právě kolem děje, projíždí staré vzpomínky nebo plánuje budoucnost. Záměrným přenesením a udržováním pozornosti v těle mysl utichne a celý tenhle vzorec se změní. „Přináší to pocit svobody, zesílí smysly a všechno je pak takové barevnější, živější a více propojené,“ vysvětluje Moravec. „V takovou chvíli si skutečně uvědomíte, že základem vaší existence je samotné bytí, a nikoli myšlení.“

Mnoha jeho klientům, zejména těm chronicky přepracovaným, kteří jsou neustále „v hlavě“, to prý zpočátku moc nejde, ale kdo má chuť cvičit, časem zjistí, že interocepce se dá vědomě posilovat během běžných každodenních činností, třeba při jídle nebo chůzi městem. A nějak záhadně jde potom všechno člověku snáz – jako třeba Amálii Hilgertové jízda na kajaku. „Tělo jako by neustále čekalo, až mu budeme věnovat pozornost,“ uzavírá Moravec.

Mentální trenér vrcholových sportovců vidí v podobné praxi příležitost k zásadnímu obohacení života a podobně velkými slovy dnes nešetří ani věhlasní neurovědci. Zdá se totiž, že výzkum interocepce by mohl pootočit způsob, jak uvažujeme o člověku. Od časů Reného Descarta, který ve své filozofii oddělil mysl od hmoty, se tenhle pohled ve vědě zabydlel a zásadně ovlivnil i paradigma západní medicíny. Mozek byl považován za řídící orgán, jakési počítačové centrum ovládající mechanické soukolí pod sebou. Závady onoho soukolí se pak řešily v příslušných opravnách, přičemž myšlenka, že by na ně měla mít psychika vliv, se prosazovala pomalu a ztuha.

Nyní je jasnější, že mentální a fyziologické procesy svazuje síť nervových spojení do jednoho propojeného systému, v němž se vše vzájemně ovlivňuje. „Naše mozky slouží našim tělům, spíše než naopak,“ píše ve své knize Self Comes to Mind (Já přichází k mysli) jedna z předních celebrit současné neurovědy, portugalský profesor Antonio Damasio. Jeho britský kolega Manos Tsakiris navrhuje, aby věda překonala staré paradigma a za základ studia individuality považovala koncept „vtěleného já“. A psycholog Alan Fogel dodává větu, která už dnes nezní jako ezoterická moudrost, ale neurobiologická realita: „Uvědomění je lék.“

Mimochodem, když už jsme u toho léčení – co vaše levá ruka? Ještě ji vnímáte? Nebo se z ní pozornost při četbě vytratila? Autor těchto řádek se snad už teď může přiznat, že si dal na začátku psaní předsevzetí udržet vědomí své levé ruky po celou dobu ťukání do kláves. Někdy na konci první kapitoly se ovšem beznadějně ztratil, takže na zlatou medaili to dnes nevypadá. Vrátit se zpátky ale už není tak těžké. Cesta je prošlapaná.


Osm principů návratu do těla

Psycholog a terapeut Alan Fogel ve své knize Smysl těla uvádí, že znovunalezení kontaktu s vlastním tělem pomáhá osm základních principů, které sleduje ve své terapii. Dají se využívat i v běžném životě.

Zdroje

Oddělení se od těla má nějaké důvody, ve vážnějších případech obvykle potlačené emoce spojené s ohrožujícími tendencemi v minulosti. Pokud se člověk sám k sobě vrací, je pravděpodobné, že se takové emoce vynoří. Je dobré promýšlet, jaké zdroje podpory ve svém životě má, z čeho může čerpat a o co se může opřít.

Zpomalení

Interocepci prospívá klidné a pomalé tempo, naopak hektický životní styl ji často blokuje. Prvním krokem ke změně zpravidla bývá uvědomění si vlastního zrychleného myšlení. Pokud se daří mysl zklidnit, otevírá se prostor cítit emoce a signály těla.

Koregulace

Systém interocepce vzniká v těle plodu už před narozením, ale rozvíjí se především v prvních letech života v interakci s matkou. To je pravděpodobně důvod, proč i oprašování této dovednosti v dospělosti snáze probíhá v kontaktu s druhým člověkem, například terapeutem, který klienta naviguje, poskytuje mu oporu, bezpečný prostor a zpětnou vazbu.

Verbalizace

Mluvit o tělových zážitcích s někým druhým pomáhá si je uvědomit, upevnit a porozumět jim. Psaní deníku nebo jiná forma převedení do slov je možnou alternativou.

Lokalizace a hranice

Špatná interocepce se často projevuje tím, že člověk má z potíží svého těla neurčitý, tak trochu rozmazaný pocit. Někteří lidé nejsou schopni své problémy přesně lokalizovat nebo popsat, někdy dokonce nerozumí, jakou emoci právě prožívají. Trénink přesnosti v rámci těla pomáhá snažit se vnímat počitky v určitých konkrétních ohraničených částech a rozlišovat mezi nimi. Cvičení pro začátek – snažit se přenášet pozornost postupně do jednotlivých prstů na ruce nebo noze.

Seberegulace

Základním krokem ke znovuobjevení těla je převzít v tomto směru aktivní iniciativu a začít hledat možnosti, které procesu napomáhají. V nabídce dnešního života jich existuje řada, z těch vyzkoušených zmiňme třeba jógu, taj-či, pilates, meditaci všímavosti, masáže nebo psychoterapii zaměřenou na tělo.

Znovuangažování

Trochu složitým termínem má Fogel na mysli každodenní podporu nového přístupu k sobě samému. Po určité době tréninku interocepce se objevují chvíle, kdy se prožívání kvalitativně změní a člověk jasně ví, že se vymaňuje ze starých mentálních vzorců. Je důležité takové momenty posilovat, studovat, co k nim vede a co jim naopak brání.

Nechat odejít

Podle Fogela závěrečná fáze procesu – v jistou chvíli dokáže člověk vystoupit ze zajetých kolejí a vzdát se toho, co mu v životě bránilo sám sebe lépe cítit.  

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1541

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte