Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Workoholismus, ilustrace Workoholismus, ilustrace • Autor: Matěj Stránský
Společnost Téma

Jak moc je zdravé pracovat

A proč se workoholismus stal novodobou ctností

Kolik času je dobré trávit v práci? Pokud bychom hledali odpověď u českých politických lídrů, uslyšíme celkem závratná čísla. Premiér Andrej Babiš se několikrát nechal slyšet, že „jede osmnáct hodin denně“, jeho nový ministr průmyslu Karel Havlíček rád mluví o svém „vražedném pracovním tempu“ (šestnáct hodin denně včetně víkendů), a bývalý europoslanec Pavel Telička si dokonce na vyzdvihování vlastního workoholismu nedávno postavil předvolební kampaň.

A podobná vyznání jsou slyšet i ze zahraničí. Šéf automobilky Tesla a technologický vizionář Elon Musk například před časem na Twitteru prohlásil, že nikdo ještě nezměnil svět během čtyřicetihodinového pracovního týdne, protože na to je potřeba minimálně dvojnásobek. Extrémní pracovní výkon se u vysoce postavených lidí zjevně stal novodobou ctností, která jim má přilákat voliče, pozornost, obdiv nebo zákazníky.

Reklama
Reklama

Odborníci na duševní zdraví ovšem z téhle rétoriky moc nadšení nejsou. Adorace workoholismu podle nich svědčí spíše o osobních problémech chlubícího se jedince než o jeho mimořádných schopnostech. A jde-li o veřejně známé osobnosti, dávají společnosti rizikový příklad: posvěcují a posilují kulturu přepracování, jejíž vinou se náš život v nejblahobytnější éře lidských dějin snadno mění v neradostné galeje. Pokud zkrátka pro hledání zdravého vztahu k práci potřebujeme rádce, Babiš, Hlaváček nebo Musk těmi správnými nejsou.

Very urgent

Pracovní smlouva, která dorazila e-mailem, se Radce (31) zdála být trochu zvláštní. Obsahovala sice královský plat ve výši deseti tisíc eur, který při pohovoru nedávné absolventce pražské právnické fakulty slíbil její budoucí německý zaměstnavatel. Jiné důležité číslo tu ale chybělo – totiž pracovní doba. Radka zvedla telefon a do mnichovské firmy, kam měla za pár dní nastoupit, zavolala. „Řekli mi, ať přijdu na devátou a zbytek uvidím,“ směje se dnes mladá žena, která si kvůli obavám z možných potíží v kariéře nepřála zveřejnit své jméno. „Tak jsem si řekla, že snad existují nějaké standardy, takže to nemusím dopředu řešit.“

Pokud člověk dokáže vypnout a vzít si volno, je to v pořádku. Pokud tvrdí, že to nejde, má problém.

Tweetni to

Pracovitost a touhu uspět v sobě měla od dětství. Vyrůstala se sestrou a s babičkou, která sourozence celé dny nutila do učení a k větším výkonům je popoháněla neustálým porovnáváním jejich výsledků. V Radce prý tahle výchova vyvolávala silnou potřebu vynikat, neměla žádné kamarády a celé dny ležela v sešitech a učebnicích.

Na státnice na právnické fakultě se učila rok dopředu, takže k úžasu zkoušející komise citovala celé pasáže z učebnic zpaměti. Absolvovala stáže ve Vídni a v Londýně, přestěhovala se za přítelem do Mnichova a kariéra v místní pobočce jedné z pěti největších mezinárodních právnických společností se zdála být skvělým pokračováním.

První den dorazila Radka podle pokynů na devátou a domů šla po dvanácti hodinách. „To byl ale jenom začátek,“ vzpomíná dnes. „Ocitla jsem se v systému, který člověka vyždímá jako citron a pak odhodí.“ Zpracovávala právní analýzy pro oblast mezinárodních investičních fondů a ve vnitřním systému firmy jí úkoly chodily e-mailem. Pokud nějaký nesl nadpis „VERY URGENT“, bylo nutné jej okamžitě vyřešit bez ohledu na denní dobu. Klient spěchal a šlo o velké peníze.

Už po pár dnech Radka zjistila, že se ocitla pod vodopádem urgentních úkolů, který nebere konce. První jí na displeji mobilního telefonu vyskakovaly kolem sedmé ráno. Chvíli nato dorazila do kanceláře, ze které neodcházela podobně jako její kolegové ani na oběd ve strachu, aby něco naléhavého neprošvihla. Ve zběsilém tempu plnila úkol za úkolem, živila se kávou a energetickými nápoji a její pracovní doba se brzy natáhla do půlnoci. Odjížděla v noci taxíkem, který platila firma, a po pár hodinách spánku už ji budilo pípání nové práce.

„Celý tým byl naprosto vyhořelý, nikdo tu neměl žádný osobní život, žádné vztahy, žádné kamarády,“ rekapituluje své angažmá v renomované společnosti Radka. „Jedna kolegyně, absolventka Harvardu, začala pít a skončila ve vězení. Jiný kolega se dostal do situace, že přestal rozumět úplně banálním věcem, prostě mu z přepracování vynechával mozek.“

Ji samotnou prý ve firmě držel hlavně pocit prestiže, šlo přece o vysněné zaměstnání. A práce jako taková ji navíc bavila. Jenže šestnáctihodinový zápřah a nekonečný stres se brzy projevily na jejím zdraví. Začala trpět ekzémy, angínami, záněty močových cest a střevními problémy. „Rozkládala jsem se ze stresu za živa,“ myslí si dnes. „Ale dlouho mi to vůbec nedocházelo, úplně jsem ztratila nadhled. Prostě jsem měla pocit, že musím pracovat pořád víc a víc, že je to tak správně.“

K odchodu ji nakonec donutily nekonečné hádky s nespokojeným přítelem, kterého nechtěla ztratit. Chvíli po výpovědi se zdravotně zhroutila. Už rok a půl je doma na nemocenské, má za sebou několik operací počínající rakoviny kůže. A až teď se pomalu poohlíží po novém zaměstnání, na stole už má několik lákavých nabídek. A navzdory varovným zkušenostem z minulých let si prý vůbec není jistá, zda dokáže svou tendenci k workoholismu zvládnout. „Je mi jasné, že to, co jsem zažila, je podstata systému, v jakém velké právní společnosti fungují,“ shrnuje mladá žena. „Nechtěla bych to zažít znovu, ale jistá si sama sebou vůbec nejsem. Bojím se, že mě to prostředí znovu spolkne.“

Holky, neblbněte

Workoholismus se počítá mezi regulérní závislosti, na rozdíl od alkoholu, heroinu nebo hracích automatů ale práce není sama o sobě drogou, takže hranice patologie se stanoví obtížněji. Vášnivé pracovní zaujetí nemusí znamenat diagnózu, dobrým indikátorem je, jak se člověk v zápřahu cítí a jak moc přesčasy narušují jeho osobní život a vztahy. „Rozdíl je ve svobodě volby,“ vysvětluje psychiatr Tomáš Rektor, který s workoholiky pracuje. „Pokud člověk dokáže vypnout a vzít si volno, je to v pořádku. Pokud tvrdí, že to nejde, tak má problém.“

U většiny vážných případů workoholismu odborníci zpravidla vystopují skryté psychické příčiny – tak jako jím byl u Radky soutěživý styl výchovy. „Často se také setkávám s osamělými lidmi, kteří nedokážou navazovat vztahy, a práce se stává jejich jedinou oblastí seberealizace,“ vypočítává další možnosti Rektor. „Anebo s lidmi s poruchou pozornosti, kteří rozjíždějí hodně aktivit, ale neumějí je dokončovat, takže je práce zavaluje.“

Kromě osobních dispozic ovšem náš postoj k pracovnímu výkonu formuje i společenské nastavení a firemní kultura. V některých zemích a některých odvětvích se extrémní zápřah postupně stal normou, kterou systém automaticky vyžaduje. Notoricky známým příkladem je Japonsko, v němž pro oběti, které zemřou následkem přepracování, existuje dokonce speciální označení – karóši. Podle analýz japonské vlády vyprodukuje tamější ekonomika kolem dvou tisíc takových nebožtíků ročně, ať už umírají na následky stresu, při autonehodách nebo vlastní rukou.

V závěsu se drží Spojené státy, kde se průměrná pracovní doba od sedmdesátých let zvýšila o pětinu a podle akademických propočtů stojí důsledky stresu z přepracování zdravotní systém téměř dvě stě miliard dolarů ročně. Evropa s mnohem silnější tradicí ochrany zaměstnanců takhle tvrdě nepracuje, podle dat OECD je například počet Čechů, kteří tráví v zaměstnání extrémně dlouhý čas, zhruba poloviční oproti průměru vyspělých zemí (šest procent pracující populace). Čerstvý průzkum společnosti Behavio ale ukázal, že přepracovaně se přesto cítí padesát procent tuzemců, což není málo.

Pozoruhodné je, že zatímco kdysi v časech raného kapitalismu dřeli do úmoru zejména lidé v montérkách, postupně se logika otočila. Kultura přepracování se prosadila zejména v profesích bílých límečků, jako je právo, finančnictví, byznys nebo média. Určité branže zkrátka stojí na tom, že přitahují workoholiky nebo ze svých zaměstnanců workoholiky vyrábějí.

Silvie Dvořáková
Byla první na seznamu výkonnosti zaměstnanců. A pak se zhroutila. (Sylvie Dvořáková) • Autor: Matěj Stránský

Sylvie Dvořáková (30) sílu firemního nastavení zažila před pár lety, když coby čerstvá absolventka ekonomie s červeným diplomem nastoupila do české pobočky mezinárodní auditorské firmy. I ona vyrůstala ve výkonově nastavené rodině, kde se prý každá dvojka v žákovské knížce komentovala větou „takhle skončíš pod mostem“, takže měla dobré předpoklady nechat se rafinovaným systémem vtáhnout.

Do on-line výkazů museli zaměstnanci co půl hodiny vyplňovat, co právě dělají, každý si musel stanovit osobní cíl a jeho „performance manager“ pak dohlížel na zdárné plnění. Ambiciózní žena splnila svůj říjnový cíl už v květnu a v kuchyňce se tak na vyvěšeném seznamu efektivity zaměstnanců vyšvihla na první místo.

Tenhle seznam měli všichni stále na očích, posiloval soutěživost týmu. Každý viděl, kdo je právě poslední, a každý se snažil tak neskončit. Sylvie pracovala dvanáct až třináct hodin denně, o víkendu byla neustále on-line a k dispozici. „Byl tam neuvěřitelný tlak na výkon,“ vzpomíná. „Lidé si nabírali práci navíc, aby vyhověli vedení.“

Po necelém roce mladá žena tempo nevydržela a zhroutila se. Prostě jí v práci najednou „vypnulo“ tělo a ona se sesula na zem. Z firmy ji odvezla sanitka a několik měsíců pak nedokázala normálně chodit. Usínala ve městě na lavičce, nedokázala se soustředit, zapomínala, kde právě je. „Trvalo dva roky, než jsem se z toho úplně dostala,“ shrnuje závěr svého workoholického období Sylvie Dvořáková, která dnes pracuje ve vstřícněji nastavené firmě ve Švýcarsku. „Od té doby si dávám na přepracování pozor, a když vidím mladé holky, jak zůstávají v práci do půlnoci, říkám jim – neblbněte, nestojí to za to.“

Kdo změní svět

Pracovitost se v moderní společnosti považuje za jednu ze základních ctností, a také proto není léta probíhající debata o workoholismu jenom černobílá. Řada lékařů se dlouho zdráhala uznat jej za regulérní formu závislosti, nad příběhy zhroucení lze mávnout rukou s tím, že dřina prostě představuje daň za vysokou mzdu, kterou přetížení ekonomové, podnikatelé nebo právníci pobírají. A dokonce i mezi psychology se objevují hlasy, že vysoké pracovní nasazení nemáme stigmatizovat, protože je pro společnost žádoucím zdrojem blahobytu.

Dnes je však tento pohled mezi odborníky už v menšině. Negativní důsledky přepracování jsou dobře zmapované, ať už v podobě vyššího rizika všemožných onemocnění, závislostí na návykových látkách, vyhoření nebo narušení rodinných vztahů. Workoholismus dopadá z velké části na okolí závislého dříče, a z některých studií vychází, že workoholici poškozují své děti dokonce víc než alkoholici.

I proto experti na duševní zdraví s nelibostí sledují, že se v protikladu k našim znalostem rétorika extrémního nasazení stává čím dál běžnějším způsobem, jak okolí přesvědčit o svých kvalitách. „Inzerovat tímhle způsobem veřejně svou výkonnost dává špatný příklad, že takové chování je normální a žádoucí,“ myslí si psychiatr Tomáš Rektor.

Pavel Telička
Workoholik s nadsázkou. (Pavel Telička během předvolební kampaně) • Autor: Matěj Stránský

Jedním z lidí, kteří se pracovitostí nedávno pochlubili, je bývalý europoslanec a někdejší eurokomisař Pavel Telička. V evropských volbách kandidoval pod heslem „Workoholik ve vašich službách“ a jeho volební klip ve zběsilém tempu ukazoval, co všechno kandidát stíhá. „Workoholik určitě nejsem,“ říká trochu překvapivě Telička, který se se svým novým hnutím do Evropského parlamentu nakonec nedostal. „Ten slogan je nadsázka a souvisí s osmadvaceti lety, kdy jsem pracoval ve službách České republiky. V některých obdobích nás bylo málo, takže jsem chodil z práce kolem půlnoci. Ale to neznamená, že bych byl na ní závislý.“

Ministr Havlíček se rád chlubí tím, že pracuje šestnáct hodin denně včetně víkendů. Výhrady nechápe: sportovcům prý vysoký výkon také nikdo nevyčítá.

Tweetni to

Telička si nemyslí, že by svou kampaní dával špatný příklad, protože každý prý nadsázku pochopí. Ostatně on sám je přesvědčen, že o kvalitě odvedené práce nerozhoduje počet hodin strávených v zaměstnání. Opačný názor má nový ministr průmyslu Karel Havlíček, který rád opakuje, že pracuje šestnáct hodin včetně víkendů a podobné nasazení bude chtít i od svého týmu. V rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil, že výhrady nechápe, protože sportovcům také nikdo nevyčítá, že hodně trénují, aby vyhrávali.

Nutno říct, že podobné řeči se v západním prostředí stále více považují za faux pas. Například za úvodem zmíněné počítání hodin potřebných ke změně světa to majitel automobilky Tesla Elon Musk od komentátorů pořádně schytal. Připomněli mu, že takový Charles Darwin na objevení evoluční teorie potřeboval pouhé čtyři hodiny denně, pracoval jen dopoledne, od oběda dál trávil čas čtením, odpočinkem a procházkami ulicemi Londýna.

A čím dál menší obdiv vzbuzuje i workoholismus dalších slavných šéfů jako je Tim Cook z Applu nebo majitel Amazonu Jeff Bezos. Důvod bývá podobný jako u ministra Havlíčka – kapitáni zvyklí pracovat šestnáct hodin denně zpravidla něco podobného vyžadují po svých podřízených.

„Mám návrh na novoroční předsevzetí pro všechny ředitele korporací, kteří rádi soutěží ve chvástání se vlastní přepracovaností,“ napsala loni v silvestrovském textu pro deník Financial Times autorka globálního bestselleru o workoholismu Overwhelmed (Zahlcení) Brigid Schulte. „Uzdravte se. Jděte domů. Vyspěte se. Věnujte se své rodině a dětem. Naučte se hospodařit s časem. Protože dokud tyhle změny neuděláte vy, my ostatní je udělat nemůžeme.“

Prvních šest

Workoholismus ničí zdraví a dává špatný příklad – možná zajímavějším zjištěním ale je, že extrémní pracovní zápřah paradoxně není ani efektivní. Mnohé výzkumy prokázaly, že dlouhé přesčasy nesvědčí produktivitě práce, ale právě naopak.

Letos v dubnu publikovaná souhrnná studie výzkumů Gallupova ústavu přezkoumala dostupná data o téměř dvou milionech lidí ze sedmdesáti tří zemí a zjistila, že faktorem, který velmi výrazně ovlivňuje pracovní produktivitu (a také zisky firem), je spokojenost zaměstnanců. Obzvlášť silně přitom tahle souvislost platí ve finančnictví, tradičně workoholicky nastaveném sektoru. Přepracovaní lidé přitom spokojení nejsou, workoholismus provázejí hlavně negativní emoce.

Řada jiných výzkumů pro změnu zjišťovala, jak se mění produktivita pracujícího člověka spolu s odpracovanými hodinami během dne nebo týdne. I tady docela jasně vychází, že věta „jedu osmnáct hodin“, kterou rád opakuje český premiér, neříká mnoho o tom, kam vlastně dojede. „Po určité hranici odpracovaných hodin klesá produktivita, roste chybovost, stres a stoupá riziko zranění,“ vysvětluje specialista na behaviorální ekonomii Lukáš Tóth ze společnosti Behavio. „Tahle hranice se liší podle typu práce, ale nejčastěji citovaným bodem zlomu je čtyřicet osm hodin týdně.“

Zkrátka: nejvýkonnější jsme v práci podobně jako Charles Darwin prvních šest hodin, po dvanácti se naopak naše mentální a fyzické kapacity vyčerpají natolik, že další úsilí v podstatě ztrácí smysl. Jeden z výzkumů na toto téma například zjistil, že mezi pětapadesáti a sedmdesáti odpracovanými hodinami týdně už co do odvedeného výkonu prakticky není rozdíl.

Debata o workoholismu se v západním prostředí obvykle nese v duchu hořekování nad tím, jak stále dravější systém firemní kultury vytváří z lidí přepracované oběti a kapitáni byznysu tomu svým chlubením napomáhají. V posledních letech tenhle obvyklý tón ovšem zajímavě posunul pohled nestora americké sociologie Johna Robinsona, kterému jeho kolegové z Univerzity v Marylandu přezdívají Father Time (Otec čas).

Tisk

Robinson byl vůbec první, kdo začal ve Spojených státech rozsáhlými analýzami diářů zjišťovat, jak jeho krajané tráví čas. A dnes na základě svých měření tvrdí, že epidemie přepracování se do značné míry odehrává v našich hlavách, protože ve skutečnosti máme více volného času než v minulosti.

Řeči o vlastní zaneprázdněnosti a „nestíhání“ se podle něj staly jakýmsi módním trendem, jímž věčně spěchající pozemšťané dávají najevo vlastní hodnotu a důležitost. „Je velmi populární říkat, že všeho máme tolik, že člověk ztrácí kontrolu nad svým životem,“ vysvětluje výzkumník. „Ale když se podíváte lidem do diářů, realita tomu prostě neodpovídá. Když jim říkám, že mají k dispozici třicet nebo čtyřicet hodin volného času týdně, nechtějí mi věřit.“

John Robinson popisuje spíše související jev, který hektická pracovní kultura vedle „tvrdého“ workoholismu vypěstovala napříč společností. Každému, kdo hledá rovnováhu mezi prací a osobním životem, však jeho postřehy mohou posloužit jako inspirace: i v tomhle případě totiž, zdá se, platí, že naše prožívání reality vychází ze způsobu, jak se na ni díváme.

Čas na včely

Na vlastní kůži to zažil bývalý vrcholný manažer Tomáš Poucha (41). Před nějakými deseti lety prý splňoval všechny charakteristiky úspěšného workoholika. Řídil velké evropské projekty v reklamní agentuře, pracoval prakticky neustále, vydělával statisíce měsíčně. Několik let vůbec nepotřeboval zimní boty, protože se pohyboval jen mezi bytem, autem a kanceláří. A také byl prý permanentně unavený a podrážděný.

Tisk

Většině workoholiků otevře oči nějaká forma krize: zhroutí se v práci, vyhoří, opustí je partner nebo se jejich zanedbávané děti chytí špatné party. Tomáš Poucha prožil jiný zlomový okamžik, méně rizikový, ale v něčem výmluvnější. „V té době pro mě byly důležité peníze,“ vysvětluje dnes vysoký muž s plnovousem. „Pohyboval jsem se v hodně statusovém a testosteronovém prostředí, kde se hrálo i na to, jak silný motor má vaše nové auto. Celé roky jsem měl zkrátka pocit, že peněz nemám dost a musím víc vydělávat.“

V jistou chvíli se Poucha dostal do konfliktu s majitelem firmy a ten mu začal posílat jen polovinu domluvené odměny. A zaneprázdněný obchodník si svého nižšího příjmu půl roku vůbec nevšiml. „Když jsem to zjistil, strašně jsem se sám před sebou styděl, co jsem to za debila,“ směje se Poucha dnes. „Deset let se honím za penězi, přitom dokážu žít za půlku, a ani o tom nevím.“

Pohled do výpisu z účtu prý tehdy nastartoval velkou životní změnu. Nepřišla ovšem ze dne na den, čekalo ho ještě psychické zhroucení z přepracování, sebevražedné myšlenky, psychoterapie, odchod z reklamy a radikální změna životního stylu.

Jeho přerod má až čítankové rysy a dobře ilustruje důležitý faktor, který terapeuti často radí svým znaveným klientům. Omezit práci nestačí, protože omezování spouští negativní pocit, že něco ztrácíme. Podstatné je naopak posílit v životě aktivity a vztahy, které nás těší a které se dostaly kvůli nabitému diáři na vedlejší kolej.

Bývalý workoholik Poucha dnes vede malý institut, který vzdělává manažery, pracuje zhruba tři dny v týdnu a zbytek času věnuje svým zálibám. Koupil si dům na venkově, pěstuje zeleninu, slepice a včely, vyřezává loutky, čte a poslouchá hudbu. Zjistil prý, že dokáže slušně vyjít s pětinovým příjmem, než jaký měl v čase své reklamní jízdy. Pořídil si zimní boty a do Prahy jezdí vlakem.

Sociolog John Robinson analyzoval diáře Američanů a tvrdí, že stížnosti na přepracování jsou módním trendem. Většina lidí má víc volného času než v minulosti.

Tweetni to

V rámci svých vzdělávacích aktivit také dává konzultace manažerům, kteří jsou na tom podobně jako kdysi on. Přepracovaní, ale zároveň neschopní vidět, že by jejich život mohl vypadat jinak. „Lidé se sdružují podle hodnot, které vyznávají,“ shrnuje lektor své zkušenosti. „Pokud vám záleží na úspěchu a penězích, logicky vás přitáhne prostředí, kde budete hodně pracovat. Ve chvíli, kdy se vaše hodnoty změní, posunete se dál.“

Tomáš Poucha
„Dneska je sexy čas mít.“ (Vyléčený workoholik Tomáš Poucha) • Autor: Matěj Stránský

Z rozhovorů s manažery je však Poucha přesvědčen, že navzdory siláckým prohlášením přepracované elity se společenské nastavení vůči práci, ona jemná a neviditelná atmosféra, která nenápadně řídí naše chování, začíná zvolna měnit. „Něco je jinak, než bývalo v časech, kdy jsem pracoval bez zastavení,“ přemýšlí vyléčený workoholik. „Dneska už není sexy nemít čas. Dneska je sexy ho mít.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1476
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte