Obrana Evropy
Je čas bít na poplach. Sedmdesát let od konce druhé světové války je Evropa, kterou jsme od té doby vybudovali, v obklíčení.
Ve stejnou chvíli, kdy v Paříži hořela katedrála Notre-Dame, šlapalo Národní sdružení Marine Le Pen na paty hnutí Emmanuela Macrona, o němž on sám tvrdí, že usiluje o „evropskou renesanci“. Ve Španělsku získala v celostátních volbách jeden z deseti hlasů extrémně pravicová strana Vox prosazující reakčně nacionalistické postoje, vůči nimž měla být španělská postfrankistická demokracie údajně imunní. Národovečtí populisté vládnou v Itálii a do Evropského parlamentu na kandidátce tzv. Bratrů Itálie kandiduje pravnuk Benita Mussoliniho. Pravicově populistická strana Finové, dříve Praví Finové (aby se tak odlišila od „nepravých“ Finů s nesprávnou barvou kůže nebo nesprávným náboženstvím), získala ve volbách minulý měsíc téměř stejný počet hlasů jako finští sociální demokraté. V Británii je možné nadcházející evropské volby vnímat jako druhé referendum o brexitu, i tam se ale zápas odehrává na stejném základním půdorysu jako ve zbytku Evropy. Nigel Farage je madam Le Pen v anglických gumácích, Pravý Fin ve tvídovém saku.
Mezitím, snad aby oslavila 30. výročí sametových revolucí z roku 1989, odsoudila polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost chartu práv LGBT+ jako útok proti dětem. V Německu tamní Alternativa pro Německo úspěšně využívá národoveckou rétoriku, o níž jsme se domnívali, že je navěky mrtvá, jen s tím rozdílem, že v roli fackovacího panáka Židy nahradili muslimové. Vzpomeňte na varování Bertolta Brechta:…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
