Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Jak jsem se mýlil v Nohavicovi

45-tyden-nohavica
Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Text o Jaromíru Nohavicovi vyšel v aktuálním Respektu 46/2018 ve stálé rubrice Pravda a láska. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Čas: počátek devadesátých let 20. století, pošmourné podzimní odpoledne. Místo: Úřad vlády České republiky. Autor těchto řádek tou dobou randí se spolužačkou, jejíž otec patří v novém československém režimu k výše postaveným úředníkům. A právě tento muž tvrdí nehoráznou věc: Jaromír Nohavica prý spolupracoval se Státní bezpečností. Do publikace Cibulkových seznamů zbývají ještě měsíce a mladý gymnazista zhlédnutý ve folkových písničkářích tomu prostě odmítá věřit. Otec studentské lásky slibuje důkaz.

Dochované seznamy agentů StB tehdy leží uskladněny v suterénu Úřadu vlády. Schůzka je domluvena a oba muži teď mlčky kráčí chodbou. Zastaví se před jedním z regálů, ten starší vyloví z police šanon. Chvíli listuje a pak do něj vítězoslavně zapíchne prst.

Je to tam. Nohavica Jaromír, krycí jméno Mirek.

Tahle scéna mi vyplavala z paměti při sledování čerstvých záběrů, na nichž těšínskému písničkáři připichuje medaili ruský diktátor Vladimir Putin. Ačkoli Nohavicovu tvorbu už dobré čtvrtstoletí neposlouchám a shledávám ji stále méně přitažlivou, nějak to vždycky znovu zabolí. A soudě podle bouřlivých debat na sítích takových lidí není málo. Skoro se zdá, že seriálové „zklamávání se“ v Jaromíru Nohavicovi představuje tajuplný úkol, jímž má česká porevoluční společnost projít, aby se cosi naučila.

V talentu a charisma není důvod vidět hodnoty nebo charakter.

Tweetni to

Ať už to bylo jeho mlčení o minulosti, mlhavá sebereflexe poté, co se objevila část udavačského spisu, přilnutí k proruské antiliberální publicistice, selfíčko s Okamurou nebo vyznamenání od Zemana, vždycky se najdou lidé, kteří znovu lapají po dechu: Cože? Nohavica?

Ostravský bard se v osmdesátých letech stal jakýmsi projekčním plátnem svobodněji naladěné části společnosti. Nebyl zakázaný, takže měl otevřenou cestu k širokému publiku, ale na území šedé zóny působil jako hlas těch, které režim ubíjel. Stvořil a charismaticky zprostředkoval archetyp křehkého a trochu posmutnělého vyděděnce, jenž zůstává navzdory nevlídnému osudu vnitřně svobodný a nepřestává žasnout nad krásami světa. V takovém zrcadle se chtěl vidět každý.

Nohavica tak v české kolektivní psýché obsadil nezáviděníhodné místo proroka s kytarou, od nějž se očekává, že zůstane věrný svým ideálům a nedá se koupit. Tehdy ve sklepě Úřadu vlády ve mně poprvé vyklíčilo poznání, že onen vzývaný lidový trubadúr je spíše projekční figurou své doby, kolektivně sdílenou iluzí. Výtvorem talentovaného, uzavřeného a trochu zvláštního muže, jenž se špatně vyrovnává se svou minulostí a nakonec se znovu pokloní jejím démonům.

Uložené hluboko v paměti tak budou Nohavicovy písně stále spouštět dávné emoce a vzpomínky a vyvolávat údiv nad tím, jak se od nich realita života vzdálila. Je tu ale ještě důležitější poznání: talent a charisma mají svou omamnou sílu, není důvod v nich ovšem vidět hodnoty nebo charakter.

Marek Švehla: S Nohavicou blíž Kremlu

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1430
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte